Jaké.auto Informace o autech podle značky a modelu

Pininfarina Ferrari Rossa (2000): Speedster k narozeninám

Aleš Dragoun
Diskuze (1)
Ken Okuyama představil nedávno v Monterey svůj nový supersport Kode57. Je podobnost s šestnáct let starou studií Rossa čistě náhodná? Jistěže ne! Pracoval tehdy pro Pininfarinu.

Pininfarina (Ferrari) Rossa vznikla ke kulatému výročí založení slavné karosárny a představila se poprvé doslova na domácí půdě: autosalonu v Turíně v roce 2000, poté se objevila ještě v Paříži. Giovanni Battista Farina, kterému nikdo neřekl jinak než Pinin, založil svou později proslulou firmu sedmdesát let předtím. S neméně legendární, ale mladší maranellskou automobilkou spolupracovala dlouhá léta.

Speedster

Dvoumístný speedster se svými tvary evidentně inspiroval ve druhé polovině 50. let. Tehdy Ferrari stvořilo úspěšný a nádherný sportovní prototyp 250 Testa Rossa, který se stal předlohou. Nejednalo se však o práci italských designérů, nýbrž Japonce Kiyoyukiho „Kena“ Okuyamy. Rudé ferrari je sice pro někoho klišé, ale jakou jinou barvu by měla mít studie s názvem Rossa? Název pocházel od červeně lakovaných hlav válců, respektive později ventilových vík. Otevřený koncept zcela postrádal střechu, neměl ani krycí plátěnou, natožpak odnímatelný pevný díl. Na délku měřil 4,29 m, byl řádných 1,94 m široký a pouhých 1,13 m nízký.

Zaujala na něm hlavně dominantní maska chladiče s retro mřížkou a nezbytným vzpínajícím se koníkem. Hlavní světlomety byly originálně protáhlé směrem dozadu, nesly mimochodem značku Valeo. Podobné použil stejný návrhář na sériovém supersportu Enzo. Karoserie byla plná chladicích otvorů pro přívod vzduchu k pohonné jednotce i brzdám. Nacházely se v přídi, na bocích za koly dle původního vzoru i v zádi mezi dvěma dvojicemi ústí výfukového potrubí. Koncová světla neměla zcela kulatý tvar, spíše elipsovitý a byla také čtyři.

Retro i moderna

Nizounké čelní sklo připomínalo větrný štítek sporťáků z 50. let minulého věku. Plynule přecházelo do bočních oken na dveřích a tímto směrem dále klesalo. Vytvářelo při jízdě dostatečný proud vzduchu, který odváděl případné dešťové kapky až za hlavy cestujících a ochranné oblouky. Pokud však auto v nepříznivém počasí zastavilo, nastal pochopitelně problém... Do úzké spojnice mezi oběma oblouky se vešlo třetí brzdové světlo a dvojice kamer. Jedna fungovala místo zpětného zrcátka a coby její výstup sloužil malý displej na širokém, převážně opět rudém středovém tunelu, který dělil oba členy posádky. Ani na něm nechyběl emblém automobilky. Druhá s nahrávací funkcí snímala dění ve vozidle i před ním... Psal se přelom milénia!

Naopak na klasickou dobu zase vzpomínalo víčko palivové nádrže a trojice analogových přístrojů v samostatných tubusech pod zploštělým tříramenným a částečně pochromovaným volantem. Pasažéři seděli ve sportovních sedačkách od Sparca a poutali se čtyřbodovými pásy téže značky. Řadicí páka šestistupňové manuální převodovky měla tradiční odkrytou kulisu řazení z leštěného hliníku. Dnes u Ferrari vítězí polosamočinné skříně, se kterými začínalo v roce 1989 jako první ve formuli 1...

Technika z Maranella

Technika pod kabátem byla ovšem veskrze moderní, pocházela z modelu 550 Maranello. Vpředu se tedy nacházel zážehový vidlicový dvanáctiválec DOHC objemu 5474 cm3 se čtyřventilovou technikou a výkonem 357 kW (485 k) v 7000 otáčkách. Byl opatřen efektním krytem, který vyčníval ven. Točivý moment vrcholil 569 newtonmetry při 5000 min-1 a přenášel se pochopitelně na zadní nápravu.

Podvozek měl poměrně krátký rozvor 2,5 m, přední kola byla od sebe vzdálena 1,63 m, rozchod těch zadních byl o celé tři centimetry větší. Rossa používala pětipaprskové ráfky BBS s nízkoprofilovým obutím Michelin PAX, vpředu 245-650R480A, vzadu 275-690R520A. Systém PAX francouzských gumařů umožňoval dojet i s proraženou pneumatikou. Tvůrce udával maximální rychlost přes 300 km/h. Akcelerace z klidu na stovku zůstala tajemstvím, ale sériové Maranello ji zvládlo za 4,4 s. Rossa určitě nebyla o mnoho pomalejší.

Okuyamova vzpomínka

Pochopitelně se v době premiéry spekulovalo o alespoň malosériové výrobě, ale k té nikdy nedošlo, zůstala showcarem v jediném exempláři. Na studii za šestnáct let od jejího debutu možná tolik nezapomnělo, ale vzhledem k premiéře Okuyamova nového speedsteru na Quail - A Motorsports Gathering je dobré si ji připomenout...

Japonský designér si svého díla cení natolik, že jej pod názvem Kode57 vlastně pouze zmodernizoval, je o něco hranatější a futurističtější... Už se vydražil první kus za 2,5 milionu dolarů (takřka 59 milionů korun) a ještě vznikne údajně pět dalších.

Aleš Dragoun
Diskuze (1)
25. 8. 2016 19:24
Rossa
Tenkrát jsem to auto měl v pokojíku jako plakát. Teď už se mi moc nelíbí.. >:D