Jaké.auto Informace o autech podle značky a modelu

Prapředek dnešních infotainmentů měl hudbu uloženou na vinylu o průměru sedmi palců

Tomáš Dusil
Diskuze (3)
Snad každý člověk ve středním věku si pamatuje na gramofon, přehrávající vinylové desky. V domácnostech byl kdysi zcela běžný. V 50. letech jej však nabídli také výrobci aut.

Moderní auta mají stále rozsáhlejší systémy umožňující přehrávání hudby během jízdy. Od digitálního tuneru, který nahradil analogový v příjímání rádiových vln klasických rádií, až po přehrávače souborů v MP3 formátu, které dnes zcela vytlačují dřívější kompaktní disky (CD) či DVD. A na magnetofonové kazety si dnes již vzpomene jen střední generace.

Jenže ještě před nástupem magnetofonových kazet se výrobci aut pokusili posádce vozu a potažmo řidiči zprostředkovat poslech hudby, uložené na vinylové desce. Šlo o historicky první hudební nosiče používané v automobilech. Do té doby mohl řidič a posádka vozu poslouchat nanejvýš rozhlas.

Pořád to šumí

Technologie umožňující přehrávat hudební vinyly dorazila do amerických automobilů poprvé v roce 1956. Smyslem bylo nabídnout řidiči při jízdě autem poslech hudby, jakou si sám zvolí. Hlavní důvod příchodu těchto přehrávačů gramofonových desek můžeme spatřovat také v nespolehlivosti rádiového signálu někdejších rádiových stanic. V páté dekádě minulého století se v amerických automobilech postupně objevily hned tři verze přehrávače gramofonových desek.

Průkopnického činu se zhostila automobilka Chrysler a dále její značky Desoto, Dodge a Plymouth, které jako první nabídly v roce 1956 zařízení pojmenované „Highway Hi-Fi“. Vyšlo na příplatek přibližně 200 dolarů, přičemž pokud započítáme míru inflace za desítky let, tak dnes se jedná o ekvivalentní částku přes 1.700 dolarů, tedy přibližně 45.000 korun.

„Highway Hi-Fi“ vyvinula společnost CBS. Systém sice využíval principu přehrávání vinylu, který měl tehdy snad každý průměrný Američan ve svém obýváku, avšak pro použití v automobilu jej bylo potřeba upravit. Zařízení pracovalo s deskou o průměru 7 palců (17 cm). Tedy takovou, jakou známe coby takzvanou SP (short play) desku. U SP desky běžně obsahovala jedna strana zpravidla jednu skladbu a deska se točila rychlostí 45 otáček za minutu.

V případě systému Highway Hi-Fi však byla rychlost otáčení snížena na 16 a dvě třetiny otáčky za minutu. Šlo o desky (vinyly) nabízené hudební vydavatelstvím Columbia Records. Uvedený formát byl zvolen z důvodu rozměrů vinylu a tedy jeho snazší použití ve vozidle v porovnání s takzvanou dlouhohrající deskou (LP - Long play), jejíž průměr činí 12 palců (přibližně 30 cm). Zároveň snížení otáček z běžných 45 za minutu na 16 a 2/3 otáčky za minutu přineslo výrazné prodloužení doby poslechu. Ta se počítala přibližně na hodinu na každou stranu desky.

Na začátku nabízel Chrysler kolekci šesti desek od Columbia Records, na nichž byly nahrané tehdejší nejznámější hudební „šlágry“, například skladba I´ll take romance od Orchestru Percyho Faitha. Další skladby byly k dispozici v krátkém čase v rámci kolekce takzvané „The Great American Songbook“.

Přehrávač desek Highway Hi-Fi zaznamenal pouze dílčí úspěch a navíc žil velmi krátkou dobu, přibližně dva roky. Důvodem byla vysoká cena přehrávače a současně velmi omezená nabídka hudebních nosičů, které přehrával od jediné od společnosti Columbia Records. Ta navíc vědoma si svého monopolu jistě nebyla nikterak levná. Ve snaze oživit nabídku se později objevila i verze přehrávající desky rychlostí 45 otáček za minutu, díky níž se podstatně rozšířilo portfolio vhodných hudebních nosičů. Toto však přišlo až příliš pozdě.

Místo jedné hned 14!

Výrazné oživení přehrávačů gramofonových desek v automobilech dorazilo v roce 1960 a opět byl Chrysler v roli předjezdce. Na trhu se objevil přehrávač RCA Victor auto „Victrola“. Přišel na pouhých 51,75 dolarů (dnes zhruba 410 dolarů – asi 10.000 korun), čímž se stal mnohem dostupnějším než předchozí „Highway Hi-Fi“.

Tím nejlepším ovšem byla schopnost pojmout najednou až 14 vinylových desek. Při rychlosti přehrávání 45 otáček za minutu se doba poslechu bez přerušení prodloužila až na dvě a půl hodiny. Navíc systém fungoval velmi dobře, když „přehazování“ desek příliš neodpoutávalo řidičovu pozornost od řízení. Alespoň takto to prezentovaly dobové spotřebitelské testy.

V rozporu s tím byl přehrávač Norelco „Auto Mignon“, který se objevil přibližně ve stejnou dobu jako RCA „Victrola“. Ten dokázal najednou pojmout pouze jedinou desku otáčející se rychlostí 45 otáček za minutu, takže umožňoval souvislý poslech hudby po dobu pouhých čtyři a půl minuty. Hlavně však stál skoro stejně jako „Victrola“.

Oba systémy byly údajně velmi dobře chráněny proti vibracím vozidla, takže ani při jízdě po rozbité vozovce jejich přenoska nepřeskakovala. Za tímto účelem použili tvůrci její poněkud větší přítlačnou sílu k vinylu, což mělo ale za následek poněkud nižší životnost gramofonových desek. Přehrávač RCA „Victrola“ se nabízel pouze do roku 1961.

Tehdy však ještě gramofonům v autech hrana nezvonila. První kazetový přehrávač nabídl Chrysler za příplatek v modelovém roce 1968. Tím éra gramofonů a vinylových desek v automobilech nadobro skončila.

Tomáš Dusil
Diskuze (3)
Avatar - praděda7
17. 12. 2018 20:38
Chrysler...
....borci... :yes:
Avatar - Uživatel_5340709
17. 12. 2018 18:14
Jinak gramofony
letěly v luxusních autech i v ´80 letech, byly na takových plovoucích středních panelech mezi sedadly.
Avatar - Uživatel_5340709
17. 12. 2018 18:10
Mlaďochu co
jsi to psal, SP je zkratka pro single play. ;-)