Prapředek automobilové navigace měl data uložená na magnetofonové kazetě!
Co uměl a jakým způsobem pracoval prapředek automobilové navigace asi nejlépe dokumentuje dobové video BBC z roku 1971, pojmenované příznačně „Turn by Turn“. Jeho hlavním aktérem je VW Brouk britské specifikace z roku 1962. Jenže v tomto případě se stal pohledný Brouk „pouhým“ nosičem technologie, která slibovala v roce 1971 alespoň částečný konec bloudění ve městě. Vzhledem k době vzniku je jasné, že tato navigace měla celou řadu nedostatků. V roce 1971 šlo však o techniku zítřka. Takže v čem to celé spočívalo?
Magnetofonová kazeta. Vzpomínáte na ni?
Popisovaná navigace využívala ke své činnosti záznamové zařízení - magnetofonovou kazetu. Pokud jste letos dosáhli plnoletosti, možná že už ani nevíte, co to je. Šlo o plastovou kazetu se dvěma kotouči, mezi nimiž se v kazetovém přehrávači (ale mohl také ručně po vložení tužky do jednoho z kotoučů) přetáčel pásek s magnetickým záznamem. Šlo o platformu záznamového zařízení vyvinutou v 60. letech. Tehdy se počítalo, že jednou nahradí gramofonové desky – vinyly. K tomu však nedošlo a oba systémy žily po svém boku desítky let. Magnetofonová kazeta však měla výhody v podobě kompaktních rozměrů a faktu, že její čtecí zařízení bylo zcela imunní vůči rázům a otřesům. Šlo tedy o jasnou volbu třeba pro přehrávače v automobilech. V nich se gramofon příliš nerozšířil, byť v luxusních amerických autech z 50. a 60. let jej vidět možné bylo. K plošnému rozšíření magnetofonové kazety došlo v 70. letech. Kromě hudebního záznamu ale mohl magnetický pásek nést také data. Toho se využívalo v někdejších počítačových hrách - například od Atari a jiných od 70. let.
Mluví to i pípá
Na přelomu 60. a 70. let byly počítače v plenkách. Využívala je armáda, NASA, letecký průmysl a samozřejmě se používaly ve výrobě a také při konstruování. Třeba výrobce letadel Lockheed–Martin je tehdy využil při konstruování svého velkého dopravního letounu L-1011 Tristar.
V autech však používány v té době prakticky nebyly. Popisovaná navigace tak pracovala s technikou, která byla k dispozici. Základem byla ona magnetofonová kazeta, na níž byla vlastně „nahrána“ konkrétní cesta. Třeba z letiště do centra města, přesněji na centrální parkoviště ve městě. Pokud jste chtěli navigovat jinam, třeba z letiště k domu známého, potřebovali jste k tomu jinou kazetu se záznamem, který obsahoval „data“ o požadované trase.
U popisovaného systému tak bylo třeba vložit kazetu s „nahranou“ cestou do kazetového přehrávače, podobně, jako když jste si chtěli pouštět písničky. Kazeta obsahovala hlasovou instrukci, kam máte odbočit, či přesněji jméno ulice, a za jak dlouho od daného místa odbočka bude. Jenže jak kazeta poznala, kde se auto zrovna nachází?
Kromě hlasu, který vám dával instrukce, kam máte jet, obsahoval záznam na kazetě také nepřerušovaný tón (pípání). A sice různé délky. Právě různě dlouhý tón byl u této navigace klíčový. Byl totiž zaznamenán elektronickým zařízením navigace, uloženým pod palubní deskou vozu. Délka nepřerušovaného tónu pak byla určující k tomu, jakou vzdálenost musí auto ujet do další instrukce o změně směru. Elektronické zařízení tak vlastně četlo datový záznam o cestě z jednoho místa do druhého uložený na magnetofonovém pásku.
Data z počítadla kilometrů
Elektronické zařízení potřebovalo znát také ujetou vzdálenost. Tu získávalo tím nejjednodušším možným způsobem, tedy bylo připojeno na náhon běžného tachometru. A sice mechanickým způsobem, vlastně kabelem lidově zvaným náhon, jaký se používal u aut do příchodu snímačů na principu elektromagnetické indukce.
V zařízení navigace byl mechanický převod, který vlastně „natáčel“ ujetou vzdálenost, stejně jako mechanické počitadlo ujeté vzdálenosti v přístrojovém štítu. Jakmile došlo k ujetí předem dané vzdálenosti, která byla určována délkou trvání nepřerušovaného tónu, došlo k přehrání další instrukce vyzývající řidiče ke změně směru jízdy.
Velmi zajímavě systém řešil rozdílné modely a značky aut, zejména s ohledem na použití různě velkých kol. Ty jak známo ovlivňují ujetou vzdálenost, což by tady mělo negativní dopad na přesnost navádění. Za tímto účelem měla elektronická jednotka navigace slot, do něhož se vložila elektrická vodící deska, velmi podobná té, jaká se užívala u počítačové herní konzole Magnavox Odyssey. Ta následně upravovala signál z elektronické jednotky navigace.
Popsaná navigace se nakonec neujala. Respektive nám není známo, zda to nějaká automobilka používala. Pokud o tom něco víte, budeme rádi za reakci. Netrvalo dlouho a následovaly další systémy, které uměly řidiče navádět již lépe a přesněji, navíc pracovaly už s výstupem na monitor. K těm se vrátíme někdy příště.
