TEST Renault Vel Satis 3.5 V6 – Pelíšky (07/2002)
Zatímco futuristického velkoprostorového kupé Avantime v českých zemích Renault moc neprodává, podobně odvážný model luxusního liftbacku Vel Satis si získává příznivce mnohem rychleji.
Zajímavá alternativa dosavadním králům vyšší střední třídy každopádně vnesla na trh ještě více, než svěží design. Přesvědčili jsme se o tom při testu modelu Vel Satis se špičkovým zážehovým šestiválcem 3,5 l.
Od konkurenční produkce odlišuje Vel Satis už jeho výška, díky které je vnitřní prostor mimořádně vzdušný a také umožňuje řidiči vyšší posaz. Síla tohoto na současné poměry avantgardního automobilu je ale v jeho sebevědomí. Bez nadsázky odvážná mřížka chladiče a světlomety s rovnými okraji protažené do výšky napovídají, že skromnost či nenápadnost nehrály při tvorbě designu nejdůležitější roli. Při pohledu z boku pak vynikne až antimódně protáhlý a masivní přední převis a především do boku vozu zasahující stupňovité páté dveře s extrémně širokým oknem. O sebevědomí možná leccos napovídají i dosti veliká loga Renault na přední masce i víku zavazadlového prostoru. Dominujícím prvkem jsou lomené přímky, které z prvků účelnosti sestavují Vel Satisu avantgardní kabát. Zajímavým detailem při vší té přímosti jsou relativně malá vnější zrcátka s důsledně aerodynamickou přední stěnou bez jediné přímé linie...
K Vel Satisu se standardně dodává karta Keyless Drive, známá z Laguny. Na rozdíl od její dokonalejší sestry Keyless Entry (ta se u Vel Satisu objeví později) je tedy nutno odemknout auto tlačítkem na kartě a po zasunutí do štěrbiny za voličem automatické převodovky jen stisknout startovací tlačítko. Dveře jsou sice rozměrné, lze je ale otevřít do velkého úhlu a nastoupit tak pohodlně jak na přední, tak na zadní sedadla.
Ta byla v námi testované verzi příplatková, tedy v koženém vyhřívaném provedení s vestavěným tříbodovým pásem a všestranně elektricky polohovatelná s pamětí. Přední i zadní sedadla nabízejí nadstandardní komfort, ovšem při sportovnější jízdě mají občas problém s bočním vedením. Taktéž elektrická polohovatelnost je výborná a zvláště dělené opěradlo na předních sedadlech dává možnost nalézt řidiči i při plném soustředění na jízdu vyloženě relaxační pozici.
Především s ohledem na konkurenci nezbývá, než popis interiéru odvíjet od výše zmíněného názvu českého filmu. Sedadly totiž onen dojem přátelskosti a zabydlenosti pouze začíná. Ať se rozhlédnete po interiéru kterýmkoli směrem, vždy si budete připadat spíše jako v pokoji než v luxusní limuzíně. Na pohled i dotek hodnotné plasty palubní desky jsou tvarovány tak, že připomínají spíše umělecký objekt než cokoli technického. Vzájemně se překrývající křivky navíc díky tmavě šedé barvě neruší oko a přístroje v nich umístěné jako by tam patřily odjakživa. Ovladače na centrální konzoli jsou zjednodušeny na minimum a čitelnost všech tří displejů (přístrojová deska, klimatizace, audio) je příkladná. Přátelskou atmosféru dokreslují i klasické kulaté hodiny, zasazené excentricky do pravé části palubní desky. Sice velmi subjektivní, ale přesto sdělitelný pozitivní dojem máme také z kontaktu se všemi druhy ovladačů: na dveřích, středovém panelu i na volantu mají tlačítka velmi příjemný povrch a jejich spínání vyžaduje přesně tolik síly, kolik očekáváme. Malá schránka na drobnosti a dva držáky nápojů jsou také ukryty pod sklopným dřevěným obložením před spolujezdcem.
Místa pro hlavu není na předních ani zadních sedadlech více než u konkurence, naopak šířka 1580 mm ve výši loktů je unikátní a na komfortu je to znát. Ani cestující na zadních sedadlech nestrádají a vzhledem k zmíněné šířce se zde nebudou cítit stísněně ani tři osoby. Za příplatek je možno získat i elektricky polohovatelná zadní sedadla, čímž je status limuzíny naplněn. Výdechy klimatizace směrem dozadu stejně jako bohatě dimenzovaná zadní loketní opěrka s úložným prostorem a držákem nápojů pak dokreslují úplnost výbavy. V námi testovaném voze byly navíc instalovány přídavné rolety do oken zadních a pátých dveří, takže pocit tepelného komfortu byl rozšířen i o větší soukromí osob vzadu. A jsme li u dveří, potěšil nás ještě jeden detail. Rámy oken jsou totiž vyprofilované až daleko dovnitř kabiny. Při zavřených dveřích se nic nezmění, ale po jejich otevření vynikne masivnost rámů - k subjektivnímu pocitu bezpečí to přispívá stejně, jako vědomí o přítomnosti šestice standardně montovaných airbagů.
Po stisknutí loga na zadních dveřích (po vzoru Seatu) zaberou plynokapalinové vzpěry a otevře se přístup k relativně nízkému, ale rozměrnému zavazadlovému prostoru o objemu 460 l. Ten má sice vcelku vysoko položenou nakládací hranu, ale vzhledem k překvapivé tuhosti karoserie lze tento handicap odpustit. Ke kladům Vel Satise (a ostatně všech Renaultů) je navíc třeba přičíst důslednou přítomnost plnohodnotného náhradního kola. Užitnou hodnotu auta lze navíc umocnit sklopením zadních sedadel a opěradel.
Tříapůllitrový šestiválec 24V se dodává výhradně ve spojení s pětistupňovou automatickou převodovkou a užitečnou automatickou parkovací brzdou. Už fotografie z pod víka motoru napovídá, že hlučnost určitě nebude patřit k nepříjemným překvapením této pohonné jednotky. A vskutku: po nastartování je slyšet jen pravidelné a uchu lahodící brumlání, které příliš nezesílí až do cca 2500 otáček. Nejsilnější známkou toho, že se rozjíždíme, je lehké odtržení bezchybně fungující elektrické parkovací brzdy. Pak ale nastává představení pro automat a šestiválec: Ticho a klid vůkol svádí k vyloženě komfortní jízdě a při touze po sportovnějším zrychlení je možno vychutnat si spíše mohutnost zátahu než rychlost. Dynamické vlastnosti jsou obecně velmi solidní, zvláště při vyšších rychlostech dává Renault najevo ochotu zrychlovat. Točivý moment s maximální hodnotou 330Nm při 3600 otáčkách (!) je jen o 20Nm menší než u třílitrového turbodieselu, ten ale dosahuje maximální hodnoty už při 1800 otáčkách.
Pojem "francouzský podvozek" je sice klišé, ale komfortní odpružení a lehké náklony Vel Satise nás stále nutí k jeho používání. Zde jsou ovšem, vzhledem k charakteru a předpokládanému využití vozů, tyto prvky plavné jízdy přínosem. Příkladná je v tomto směru také kompenzace rázů od 18palcových kol, také ani příčné prahy na vozovce neděsí posádku možností překousnutí jazyka. I při rychlé jízdě je uvnitř vozu klid a jedinou výtku v tomto směru můžeme mít vůči málo účinnému deflektoru před střešním oknem. Brzdy neslábnou ani při opakovaném používání a ponoření přídě při prudkém zastavení není nepříjemné - brzdový asistent navíc sám spustí varovné blikače.
Ani jízda po městě není vzdor větším rozměrům vozu nijak obtížná. Naše dvě připomínky směřujeme k malým vnějším zrcátkům a docela rozmazleně i k absenci parkovacího asistenta v předním nárazníku. Vzdor pesimistickým údajům výrobce jsme se při čistě městské jízdě vešli pod 15 l/100km, v kombinaci město/dálnice jsme pak dosáhli průměrné spotřeby 10,3 l/100 km, což je také nižší hodnota, než udává výrobce.
Koho (kromě kolemjdoucích, samozřejmě) může Vel Satis zaujmout? Renault vykročil odvážně a stvořil velkoprostorovou limuzínu. Čistě matematicky se zde potkávají zájemci o velkoprostorová auta (tedy rodiny) s kupci reprezentativních aut. Oběma skupinám bude pravděpodobně společná touha po neotřelosti a lehké výstřednosti, stejně jako požadavek na kvalitu a komfort. A samozřejmě dobré finanční zabezpečení - nejlevnější verze Expression se zážehovým motorem 2.0 turbo přijde na 1.080.000 Kč.
Během týdenního testu jsme v různých koutech republiky potkali tři další Vel Satisy s českou poznávací značkou. Ve všech seděli čtyřicátníci s kravatou... a s rodinou. Že bychom se v odhadu trefili?
