Rozhovor s Markem Vašutem: Už jezdím jako Hrušínský ve Vesničce

Stal se tváří legendárního pořadu Chcete být milionářem. Kromě toho je Marek Vašut patronem Manažerské extraligy boxu a častým moderátorem společenských i sportovních akcí. Proslavil se však především coby filmový představitel drsných hrdinů a padouchů. Dalo by se tak předpokládat, že má stejně jako oni rád rychlá auta. Omyl - rychlost pro něj není důležitá. Hlavní kritérium, které musí vůz splňovat, je zcela jiné. „Posledních deset let mám jenom kabriolety,“ říká šestapadesátiletý milovník pohodové jízdy.

Na vojně jste byl členem tankového pluku v Boru u Tachova. To asi máte zkušenost s řízením tanku, že?

Právě že ne! Vůbec nás do něj nepustili. Myslím si, že věděli proč. Šlo o přijímač pro studenty DAMU, FAMU a žurnalistiky. Byli jsme cvičeni na zdravotníky.

Jaké vzpomínky máte na toto období?

To je na samostatný rozhovor! Rok 1985. V případě vyhlášení bojového poplachu jsme měli být nejpozději do hodiny všichni v NSR. A věřte nebo ne, do dvaasedmdesáti hodin jsme měli být na francouzské Riviéře. Dneska už to mohu říct, tam jsme měli namířeno. Směr Bor u Tachova, Mnichov, tam se protáhnout kolem francouzských Alp. Jelo by se nepřetržitě. Samozřejmě se zásobováním za námi. Pohonné hmoty a všechno. Počítalo se nejenom s tím, že projedeme jako nůž máslem, ale třeba i s tím, že nepřítel, tábor imperialismu, se nás pokusí zastavit jadernými údery. Tam, kde je nejmenší počet obyvatelstva. Ale to by nevadilo. Stačilo, kdyby padesát procent našich dojelo. Bylo tam padesát tanků.

Takže rozkaz zněl jasně?

Přesně tak. To nešťastné hovado, co nám velelo, k nám tehdy hovořilo dikcí majora Terazkyho: Súdruhovia, až naše tanky budú brázdit piesky Riviéry, pozná francúzska kurva, čo je to československý vojak. Podotýkám, rok 1985. Toto nejsou Černí baroni, toto není Tankový prapor. Toto není Švandrlík, ani Škvorecký. Je to můj zážitek od tankového pluku v Boru u Tachova.

Jaká by podle vás byla realita v případě útoku?

Jednou jsem šel kolem té ohromné garáže a jeden slovenský Rom, co tam zrovna čistil tanky, mi řekl: Chceš něco vidět? První řadu tvořilo deset vymazlených tanků, ve kterých bylo všechno. V druhé řadě už byly vidět nedostatky na první pohled. Třetí mírně zrezivělá. Čtvrtá řada třeba bez gumového těsnění, takže bychom se utopili, jakmile by bylo třeba překonávat dva metry vody. A u jednoho z tanků v páté řadě otevřel poklop a nechal mě nahlédnout dovnitř. Měla tam být bulharská elektronika pro výpočet balistické dráhy střel, ale nebyla. Buď to bylo rozkradené, nebo nedodané. Každopádně jsem si jistý, že tři sta metrů k bráně by dorazila první a druhá řada, dalších třicet tanků by vůbec nevyjelo.

Taky jsme národ švejků, že?

Co se týká Švejka, mám jednu hezkou historku. Když se tady v roce 1995 točilo Mission Impossible, hrál jsem jednoho z party, která pronásledovala Toma Cruise. Jakási vnitřní policie v rámci CIA. Velitele mi tam hrál americký veterán z Vietnamu a pozdější účastník prvního atentátu Hamásu v Libanonu Dale Dye. Byl to major námořní pěchoty ve výslužbě. Když jsme šli první večer na pivo, docela jsme si sedli. Ptal se mě, jestli znám dílo The Good Soldier Svejk. Odpověděl jsem, samozřejmě, jsi v zemi, kde Švejk vznikl. To ani nevěděl, ale vyprávěl mi: Nastoupil jsem k armádní pěchotě od úplné píky, v Texasu. A v naší posádkové knihově jsem našel paperback asi z roku 1927 The Good Soldier Svejk. Tuhle knížku jsem měl s sebou ve Vietnamu, když celá naše rota zařvala a já jsem utíkal dva roky před Vietkongem. Ten chlap měl platinovou destičku na čele, endoprotézu. Spoustu zranění. A říkal, že ho to drželo při životě. Představ si mě, sedím pod palmou ve vietnamské džungli, čtu si Švejka a skoro řvu smíchy. Později byl tenhle chlapík choreografem úvodní scény ve filmu Zachraňte vojína Ryana, za což dostal Oscara.

Pojďme k autům. Řídíte rád, nebo to berete jako nutnou povinnost?

Přesně: nutná povinnost. Auto pro mě nikdy nebylo koníček. Jsem však vášnivý jezdec na koni. A je mi jasné, že auto je novodobý kůň. Ale přece jenom, kůň, čtyři nohy. Nejkrásnější pohled na svět je ze sedla, jak říká stará arabská moudrost. Právě proto, aby mi to alespoň trochu připomínalo koně, mám posledních deset let vždycky jenom kabrio a jezdím se staženou střechou od nějakých dvanácti třinácti stupňů, od jara do podzimu.

Jaké bylo vaše první auto?

Škoda 105. Koupil jsem ji na divoké burze mezi stanicemi metra Budějovická a Pankrác. Bylo to ve středním pruhu. Dodnes se tam stojí, tehdy se ale nevybíralo žádné parkovné a skoro každé auto mělo za okýnkem lísteček: Prodám. Takže tam jsem sehnal své první.

Jak vypadalo?

Levé dveře u řidiče nešly pořádně zavírat. Tři roky jsem se jedním hákem gumicuku zahákl za ruční brzdu, druhý provlékl madlem ve dveřích a zajistil zase za ruční brzdu. Tohle byl vlastně můj bezpečnostní pás! Klasický jsem tehdy nepoužíval. A co se týká pneumatik, podobaly se slickům formule 1. Na těch jsem jezdil i v zimě.

Takže máte určitě na co vzpomínat…

Byl jsem v té době herec Národního divadla v Brně, a když v neděli v deset hodin šla opona nahoru u dětského představení, vyjížděl jsem v sedm hodin z Prahy. Provoz byl asi takový, že jsem cestou potkal tři auta. Ale tehdy se muselo všechno tahat s sebou. Kanystr s benzinem, protože byly po cestě dvě pumpy. Jedna u Prahy, jedna u Brna. Vozil jsem prášek do chladiče. Kdyby začal téct. A že mi tekl, měl jsem na zadní sedačce deset plastikových láhví s vodou, abych doplňoval chladicí kapalinu. Nesměla chybět ani vysloužilá punčocha, kterou se případně nahrazoval klínový řemen. Ale vždycky jsem dojel.

Na který ze svých vozů vzpomínáte nejraději?

Na kabria. Začal jsem s mégane, teď už mám delší dobu audi. Pravda je, že jsem měl dvakrát proříznutou plátěnou střechu, z toho jednou v kryté garáži kousek od závory, pod kamerami. S tím člověk musí počítat.

Co je pro vás jako řidiče důležité?

Aby auto bylo spolehlivé. Dá se říct, že jenom doplňuji nádrž.

Podle čeho si nový vůz vybíráte?

Pokud si člověk vybere třídu, skoro všechna auta zavedených značek jsou stejná. Alespoň pro mě. Jistěže znalci tam vidí spoustu detailů. Pro mě to ale není důležité. Jezdím podle předpisů, takže rychlost, dynamika… V pořádku, ale já to neřeším.

Jste často představitelem ostrých mužů, k nimž patří rychlá jízda. Co vy a rychlost na silnici?

Jezdil jsem rychle, ale nebyl jsem takový blázen, abych si jako řada mých kamarádů jel skutečně dobře zajezdit do Západního Německa, tehdy ještě kvůli neomezené rychlosti na dálnicích. Mě to zase až tak nebere. Teď už jezdím skutečně podle předpisů. To souvisí s tím, jak člověk stárne, klesá hladina testosteronu. Víc mě baví, když se houpu v nějaké pahorkatině, a je mi jedno, jestli je to kolem Slap nebo v Alpách. Už jezdím jako Hrušínský ve filmu Vesničko má středisková. Kochám se. Když se to tak houpe, je hezký den, střecha dole. Nebo v Toskánsku. A nerad jezdím dlouhé štreky a nesnáším dálnice, protože usínám, to potom musím konzumovat energetické nápoje a kávu. Když je to rovně, nudím se. Nejlepší varianta je samozřejmě auto s řidičem, ale to se mi povede leda až v příštím životě.

Jakou rychlostí jste jel nejrychleji?

Přes dvě stě. Nikdy jsem nezkoušel formuli. Počkejte, začátkem devadesátých let bylo takové období, kdy nás herce zvali nejrůznější firmy na projížďky. Možná že na okruhu v Brně jsem tehdy se závoďákem jel přes dvě stě padesát.

Volíte manuál, nebo automat?

Mně by se líbilo, kdyby se to dalo střídat. Mávat klackem ve městě je otrava, ale právě v mých oblíbených nahoru dolů mám rád pořád klasické řazení. A vůbec se netěším na dobu, kdy auta nebudou potřebovat řidiče. To už radost z jízdy bude úplně pryč. Jsem rád, že se toho nedožiju. A když ano, takovéhle auto si nekoupím. Ale ono to nakonec bude povinnost. Myslím tedy v rozvinutých zemích. Podle mě se to dostane tak daleko, že zakážou řídit osobně. Bude povinnost vlézt do automatu a vůz udělá vše za vás.

Už jste zmínil cesty v zahraničí. Ve třiceti letech jste se vydal do Ameriky. Jaké to tam řidičsky bylo?

Dobrá otázka! Na Ameriku rád vzpomínám. Po New Yorku jsem jezdil na kole. Ale pak jsem čtvrt roku režíroval amatérské divadlo ve státě Missouri. Dobří lidé, u kterých jsem tehdy bydlel, mi nabídli americkou klasiku: pickup největší americké firmy GMC. Měl jenom tři rychlosti, ale byl to držák. S tím jsem se něco najezdil. Moje jediná kolize v Americe byla v létě na břehu Mississippi. Zrovna zrály nějaké bobule a popadané kvasily. Nechtěně jsem zabil asi čtyři zpěvavé ptáky, protože byli opilí a vlítli mi do chladiče. No sorry. Ale na toho veterána vzpomínám hrozně rád. To byl držák. Taková klasika známá z filmů. Auto z poloviny šedesátých let. Ještě v roce 1991, kdy jsem tam byl, však jezdilo bez sebemenších problémů.

A co tedy celkově vy a veteráni?

K tomu mám historku. Jako student DAMU jsem byl na brigádě na Barrandově v tamější sbírce historických vozidel. Bylo tam všechno od dědečka automobilu přes džípy po vojenská vozidla. Takže jsem se tam projel v mnoha veteránech. Nu a v četnických humoreskách jsem hrál ministra vnitra a jednou přijel jednat na zámeček s velkouzenářem, kterého hrál Marián Labuda. Teď vám neřeknu, co to bylo, ale moc se to podobalo mému nejoblíbenějšímu veteránu. Tam mám své preference. Mně nikdy nelákala žihadla jako lambo nebo ferrari. Ale jestli bych někdy nějaké auto opravdu chtěl, je to z říše snů. Vždycky se mi líbil veterán ze začátku 30. let minulého století, Mercedes SSK v bílé barvě.

Ještě bychom zmínili krásná stará auta z Pěstí ve tmě, jedné z vašich největších filmových rolí.

Máte pravdu. Tam třeba Eliška Balzerová myslím v historickém BMW z poloviny třicátých let. Čím vás ale možná překvapím, kdo by chtěl vidět mého veterána, musí si zajet do muzea v Mladé Boleslavi. Mám bojový tudor z roku 1949 s původním techničákem, který jsem do muzea Škody zapůjčil.

Jak se s ním jezdilo?

Je to klasika, meziplyn při řazení nahoru. Měl jsem ho od roku 1985 a vzpomínám si, jak na mě i z mercedesů v Praze s obdivem hleděli do té výšky. Bylo to letní auto se stahovací střechou až pro jedenáct vojáků. Pět uvnitř a šest do kola na stupačkách.

Je něco, co vám v autě nesmí chybět?

V kabriu jednoznačně kulich, šála a svetr.

Umíte si na voze něco sám opravit?

V dnešní době nic. Ale tehdy samozřejmě ano. Ve Škodě 105 jsem musel umět vyměnit svíčky, trochu si pohrát s rozdělovačem, vyměnit klínový řemen, zacpat chladič, vyměnit kolo. Ale dneska už člověk opravdu potřebuje jenom vědět, jak se otevře nádrž.

Kolik najezdíte ročně?

Průměr tisíc kilometrů měsíčně. Najedu dvanáct tisíc za rok. Většinou za prací. Na dovolenou autem nejezdím, raději létám.

Máte zkušenosti s nehodami?

Ve sto třiceti jsem srazil srnku, když jsem se vracel z lyží. Ale měl jsem neuvěřitelné štěstí. Pouze hodiny a pak svodidla. Nikoho jsem neohrozil a ani víno, které jsem si v kufru z Itálie vezl, jsem nerozbil. Všechno odnesl předek. Totálka.

Jak to dopadlo se srnkou?

Nechal jsem ji hasičům. Shodil jsem dvacet segmentů svodidla. To znamená asi čtyřicet metrů a auto bylo rozházené na sto metrech. Takže když tam přijeli hasiči a odklízeli, nechali si i srnku.

Dokážete si za volantem od plic zanadávat na ostatní řidiče?

No to určitě. Stará dobrá pravda zní, že nikdo neví, jak dobře a s gustem umí nadávat, dokud si nesedne za volant.

V současnosti jste patronem Manažerské extraligy boxu, jedním z jejích šampionů je i majitel Hummer centra Martin Mikulenčák. Už jste si hummer vyzkoušel?

Ještě ne, ale rád se jednou v téhle legendě svezu.

Marek Vašut

• 5. května 1960, Praha
• Je synem slavného teoretika tance Vladimíra Vašuta a baletky Národního divadla Věry Vašutové.
• Před kamerou se objevil poprvé v pěti letech ve filmu Káťa a krokodýl. První jevištní role hrál v Národním divadle v Brně. V letech 1985 až 1992 vystupoval v Národním divadle v Praze. V posledních letech se věnuje zejména moderování a filmovému herectví. Nejslavnější jsou jeho role ve filmech Pěsti ve tmě a Román pro ženy. Je ale i autorem sbírky básní nebo náruživým fotografem.

Autor: Ondřej Němec