Rozhovor s Ondřejem Rybářem: Jak řídí nejlepší trenér Česka?

Zdá se, že k motorům vás to táhne stejně jako k lyžím a pušce, že?

Jsem kluk z vesnice, takže logicky mám k autům, motorům a technice vůbec velmi vřelý vztah. Od mládí jsem sedlal traktor a mlsně koukal na bagry, vejtřasky a další stroje. Ale kdo z vesnických kluků na ně mlsně nekoukal?

Dneska je hrdě řídíte a ovládáte. Je to jen povinnost chlapa z vesnice? Co vám to přináší?

Báječně si u toho čistím hlavu. Ale ne tím, že je nastartuji.

A čím tedy?

Že se s nimi stále učím nové věci. A umí opravdu neskutečné záležitosti!

Víc než auta?

Jasně. Ta jsou pro mě čistě dopravním prostředkem. U nich mě nezajímá jako u těžké techniky, co dokážou, ale spíš komfort, protože těch dvanáct let u biatlonu bylo taky hodně o řízení – a fakt o dálky. Deset hodin za volantem žádná míra, stejně jako padesát tisíc kilometrů ročně v jednom autě. A to rozhodně nejezdím jen v jednom.

Svět motorů poslední dobou dělal rozhovory se všemi biatlonovými hvězdami od Ondry Moravce přes Veroniku Vítkovou, Gábinu Koukalovou po Michala Šlesingra. Všichni si tak trochu postěžovali, že vy – trenéři – jim volant nepůjčujete. Proč?

Sportovci by měli odpočívat. Není to tak, že bychom závodníkům nedůvěřovali. Já beze všeho nechám volant druhému včetně manželky a klidně usnu. Nejsem chlap, co si myslí, že všechno spasí. Naopak se raději nechám za volantem vystřídat. V tomhle mě jezdění s biatlonem a za biatlonem hodně naučilo.

Prohlédněte si do detailu kamion biatlonistů: Pro medaile s 500 koňmi!

V čem?

Kolikrát jsem narazil na bod zlomu, kdy už člověk není kvůli únavě coby řidič stoprocentní. Stalo se mi dokonce, že jsem zastavil pouhých deset kilometrů od domova a odpočinul si.

Když jsme se dotkli sportovců: v reprezentaci jste vedl i vozil se s muži i ženami. Kdo je v autě lepší?

Kluci mají odřízeno víc, ale je podle mého přežitek, že muž jezdí líp. Zvlášť v dnešní době, kdy jsou v rodině běžně dvě auta a muž i žena řídí každý den. Není to ani o počtu kilometrů, spíš má každý jiný cit. Chlap asi bude umět lépe vyrovnat smyk, snad i víc předvídá, ale to nemusí znamenat, že méně bourá.

Je něco, co vás na dlouhém řízení spolehlivě rozptýlí?

Vždycky hledám něco, čím si zpestřit cestu. Když jsem stavěl, díval jsem se třeba všude na baráky, architekturu. Pak samozřejmě na krajinu: v Alpách na hory, na Severu na krásnou přírodu. Hlavně v Norsku jsem si řízení vždycky moc užíval – není to tam tak fádní jako ve Švédsku a Finsku. Vadí mi, že se tam nedá jezdit rychle, skoro všude osmdesátky, což je dost uspávající. Na druhou stranu co si budeme namlouvat, jízda v autě je úplně nejčastěji o hledání nejkratší cesty do cíle.

To hlavně v Česku, že?

Pozor, já na naši zemi určitě žehrat nebudu. Ano, v Norsku se mi líbí, jak pracují s krajinou, že raději prokopou pětikilometrový tunel, než by vykáceli les. U nás je ale naopak kolem silnic vidět rozmanitost, mnohem větší než v Polsku či Rakousku. Když vyjedu podél čerstvě posekaných českých luk, vždycky mě to dostane.

Rozhovor s Ondřejem Moravcem: Žena za volantem mi nevadí

Máte nějakou oblíbenou trasu?

Ani ne, to manželka. Ale vždycky na sobě poznám, že se blížím domů. To viditelně pookřeji. Cítím, jak najednou znám každou zatáčku. Vím, co se kde pase, kde na mě může vyskočit srna či divočák.

Vy jste romantik!

Spíš myslivec. A určitě nepatřím k řidičům, co se modlí, aby nevylezla z lesa vysoká. Já jsem na zvěř u silnic zvyklý, i když už jsem i tu srnu autem trefil.

Vzpomenete si na svůj první vůz?

Lehko. Byl to traktor. Došlo mi to teď u syna, který v osmi letech spolehlivě couvá s vlekem – měl jsem to taky tak. A chcete-li přímo auto, pak jsem

v první třídě základky jezdil s gazíkem na redukci.

A oficiálně na silnici?

To byla Škoda 100 mojí sestry, auto, na němž začínal asi každý v Československu. Hodně mě bavila, hlavně v zimě byl pohon na zadek tak prima!

Přežila bez úhony?

Úplně ne, nějaký karambol sem tam přišel. Ale to je právě o tom hledání hranic.

Gazík, stovka, traktory. Jste vůbec v dnešních, moderních vozech šťastný?

Jasně, cítím se v nich komfortněji než dřív. Roky jsem třeba vynášel do nebes manuální převodovku a kasal se, že automat je pro chlapa nuda. Teď už to netvrdím. Pochopil jsem, jak samočinná převodovka ulehčí práci, uvolní vlastně jednu ruku i jednu nohu. A když k tomu zapnete tempomat, můžete si v autě hovět skoro dokonale, protahovat se bez křečí do zad.

Co vám v autě nesmí chybět?

Toho je. Rádio, žvýkačky, tužka, mapa… Hlavní je pro mě pocit, že mám po ruce všechno, co bych mohl potřebovat. Takže mi v autě nechybí svačina, pití, ale ani spacák, polštářek, náhradní ponožky, čepice. Někdy pak vyjedu, zjistím, že jsem si je nevzal, a mám takovou radost, když mi dojde, že je přece vozím s sebou v přihrádce.

Jezdíte raději v létě, nebo v zimě?

Léto je pohodlnější, a navíc jsem zmoudřel. Už neberu každou jízdu za výzvu, kudy se ještě s autem dostanu, který kopec vyjedu po louce.

Býval jste takový?

To býval. A nahoru se dostal někdy až na desátý pokus, nebo skončil s autem na sněhovém polštáři s lopatou v ruce. Proč to děláš? divili se mi. To když jsem třeba vyrazil crafterem ve čtyři ráno a uviděl lišku. Posvítím si na ni, řekl jsem si – a lup, už jsem tam zůstal a do Nového Města, kde jsem měl být, nedojel. Takže i já se teď divím, co jsem všechno dělal. Je to takové balancování: snažím se být uvědomělý, přemýšlím dopředu, kam asi s dodávkou dojedu a kam rozhodně nezaparkuji. Leč duší jsem pořád kluk. A navíc mě to tak baví v lese!

Je něco, co vás naopak mrzí?

Snad to, že nejsem automechanik, že si nepoladím sám motor. Ale cítím ho a mám neskutečnou radost, že umím stroj – bagr, auto, motorku, traktor, tékáčko, což je taková moje hračka – využít.

Vy jste vážně dospělý kluk!

Jsem, ale věkem zraji. Vím, že strach je nejhorší rádce, jenže dožene každého. To je podle mého třeba moc důležité pro motorkáře. Jsem motorkářem celý život, i když se o mě táta bál a mašinu mi nekoupil. Udělal jsem to až jako dospělý sám – a jsem rád. Hodně jsem se toho v jedné stopě naučil. A pomáhá mi to i v autě.

Ondřej Rybář

• Rodákovi z Turnova bylo na podzim čtyřicet let.
• V mládí se věnoval fotbalu a orientačnímu běhu, ve čtrnácti přešel na biatlon a po dvou letech už v něm vyhrál dorostenecké mistrovství republiky. S reprezentací se pak účastnil evropského i světového mistrovství.
• Brzy začal s trénováním: je s ním spojena nejslavnější éra českého biatlonu. U reprezentace začínal v roce 2006, konec ohlásil loni, po dvanácti letech plných úspěchů včetně pěti olympijských medailí ze Soči 2014 a dvou z Pchjongčchangu 2018.
• Unie profesionálních trenérů Českého olympijského výboru ho vyhlásila nejlepším profesionálním trenérem za rok 2014, 2015 a napotřetí loni (za rok 2017).
• S manželkou Petrou a syny Vítem a Jiřím žije ve vesnici Budíkov nedaleko Českého Dubu. Rodina je hlavní příčinou, proč skončil s trénováním. U biatlonu zůstal v roli sportovního ředitele svazu.