Jaké.auto Informace o autech podle značky a modelu

Rozhovor s Michalem Krčmářem: Miluju sníh. I v autě…

David Šprincl
Diskuze (0)

Stříbrný biatlonista z loňské olympiády Michal Krčmářmá auta rád.  „Ale jinak než ostatní v reprezentaci,“ říká.

Díky úspěšné generaci je z biatlonu jeden z nejsledovanějších sportů v Česku. A také propojený s auty: reprezentace má flotilu osobních vozů, dodávek i vlastní kamion. Poslední medailista, s nímž Svět motorů o řízení zatím nemluvil, byl Michal Krčmář. Teď to napravuje.

Co to znamená, že máte auta rád jinak?

Že nejsem vyložený nadšenec, amatérský mechanik, co by se hrabal v autech jako trenéři Ondřej Rybář, Zdeněk Vítek nebo kamarád a nedávno ještě parťák z reprezentace Jaroslav Soukup. Ti vozům hodně rozumějí a fakt vědí.

Vy ne?

Ne, ale dospěl jsem do věku, kdy se na hezké auto nejen rád podívám, ale také se svezu. Rád řídím, teď před třicítkou opravdu moc rád. Už mi to, řekl bych, hodně dobře jde – a ještě mě to po letech a kilometrech neobtěžuje. Ideální stav. Řízení je pro mě především radost.-

Kdy jste s ním začínal?

Celkem pozdě. Řidičský průkaz jsem si dělal až ve dvaceti letech, do té doby jsem šoférovat nepotřeboval. Na závody nás v drtivé většině vozili klubovými auty a na to minimum mi nevadil vlak či autobus.

Je výhoda dělat řidičský průkaz až jako cetiletý, a ne náctiletý?

V něčem ano. Řekl bych, že je člověk přece jen zodpovědnější. V sedmnácti si jdete dělat řidičák hlavně proto, že už rychle chcete řídit. Když nemáte řidičák ve dvaceti, musíte spíš dostat nějaký pragmatičtější impulz místo čiré touhy sedět sám v autě.

Jaký impulz to byl u vás?

Že si babička s dědečkem kupovali nové auto a mně přenechali svůj starší Fiat Brava. Takže najednou jsem měl auto denně k ruce. Stačilo sehnat peníze na naftu a mohl jsem jet. Tomu nešlo odolat.

Jaké jste si koupil první vlastní?

Mitsubishi Outlander. Na něj nedám dopustit, podrželo mě v nejextrémnějších podmínkách. Nevybavuji si, že bych s ním někam nevyjel.

Jaké auto máte teď?

Už nějaký ten rok střídám bavoráky s funkcí xDrive, protože máme coby biatlonisté smlouvu s BMW. A vozy se obměňují hodně často – dvakrát třikrát za rok. Už jsem jich vyzkoušel devět. 

Nemrzí to, že musíte vůz odevzdat už po čtyřech šesti měsících?

Někdy ano. Byly kousky, které jsem si oblíbil a musel se jich vzdát, aniž bych chtěl. Na druhou stranu neustále poznávám další a další novinky. Kromě X5 jsem měl všechny modely xDrive.

BMW jsou spíš sportovněji pojatá auta. Sedí vám to jako sportovci?

Ano, když člověk jezdí jako já trochu rychleji, hlavně v zatáčkách je pak sportovní pojetí znát. Pro mě jako biatlonistu je ale stejně důležitá praktičnost. Přece jen potřebuji do vozu naložit lyže, hůlky, pušku. A tady už je třeba na autě velikosti X2 znát, že pro kluka je ještě dobré, ale pro rodinu už stačit nebude.

Máte vysněný model?

Hodně mě láká poznat teslu. Ve Skandinávii, kde často závodíme a trénujeme, hlavně tedy v Norsku, je tesla každým třetím autem. Když si odmyslím zvuk, připomíná mi jízdně vozy s běžným spalovacím motorem – z elektromobilů jednoznačně nejvíc. Ať co se týče sladění všech prvků, nebo dojezdu, v tomhle směru jsou u tesly nejdál. Kolikrát člověk ani nepozná, že jde o elektroauto, ba naopak má v něčem i lepší čísla – třeba výkon. Jak jsem řekl, jsem ale hlavně praktický člověk. Takže svou budoucnost vidím spíš ve Volkswagenu Transporter nebo Mercedesu třídy V, kam v pohodě hodím v zimě lyže, saně, v létě bicykly. Maluji si, že nějaké takové budu mít jednou ve své stáji.

Jste posledním z biatlonových medailistů, kterého Svět motorů zpovídá. U vašich kolegů se rozhořel zajímavý spor: závodníci i závodnice si stěžovali, že je trenéři nenechají vlastně nikdy řídit. Trenéři oponují, že jim dopřávají odpočinek. Jak to vidíte vy?

Když si vyloženě řeknu, že bych si rád zařídil, trenéři mě pustí – zvlášť Zdeněk Vítek, ten si přece jen v autě moc rád dáchne. Ale je pravda, že nám chtějí především umožnit co největší klid. Unavovat se máme na lyžích, soustředit na střelnici – ne za volantem. Takže je pravda, že většinu cest řídí jedině trenéři.

Kolik cest za závody Světového poháru jako biatlonisté zvládáte autem?

Méně než v minulých letech, častěji než dřív létáme. Ještě nedávno jsme ale auty jezdili i daleko na sever za prvním sněhem. Výjimkou nebylo ani třicet hodin v autě, to už dnes přece jen není. Teď je maximem tak osm hodin: do italské Anterselvy, slovinské Pokljuky, Švýcarska, Německa. A naposledy jsme přejížděli autem z mistrovství světa ve švédském Östersundu na konec Světového poháru do norského Osla.

Za biatlonem cestujete v zimě. Užíváte si pak řízení teď na jaře o to víc?

Ne, já mám rád právě zimu – i v autě. Když máme třeba o Vánocích závodní pauzu, stejně vezmu vůz a jedu do hor. Řídit na sněhu je tak zábavné! S autem si můžu pohrát, to mám rád. Jízda v zasněžených lesích a podél zamrzlých řek je přesně to, co si užiju. Jaro je nuda, navíc v něm dost prší a já mám před vodou na silnici opravdu velký respekt. Déšť je mnohem nevyzpytatelnější než sníh.

Před čím máte ještě na silnici respekt?

Mamka, která byla přes pět let instruktorkou autoškoly, ve mně vybudovala respekt ze zvířat. Naučila mě předvídat. Vím, že zvíře se může na silnici objevit opravdu ve zlomku vteřiny v nejméně očekávaném místě. Takže koukám po zvířecích očích do krajiny nejen v lese, ale i v otevřené krajině. A vůbec mám v provozu respekt. Neříkám, že jezdím vždy a všude předpisovou rychlostí, ale místa, kde hrozí riziko, umím docela vycítit.

A mamka vás učila řídit?

Ne, to by mi neudělala! Vždycky říkala pravý opak: Nemám ráda, když mi přijdou děcka do autoškoly s tím, že už řídit umějí – nebo si to myslí. Ano, třeba umějí, ale mají zároveň naučené zlozvyky. Je těžší je odbourávat než začínat na čistém listě. Takže jsem začal až v autoškole.

Jezdíte často v zahraničí. Je to tam na silnicích jiné než v Česku?

Přijde mi, že komunikace mezi řidiči u nás není taková jako v cizině. Nemyslím komunikaci mobilem, ale gesta, používání směrovek a tak. Za hranicemi naznačují i prkotiny, u nás kolikrát nepoužitím blinkru uvedou další řidiče i do úzkých. Nám Čechům bych tak poradil: Komunikujte za volantem! Druhá věc je jízda na dálnicích. Budu upřímný, nejedu vždy sto třicet a je fakt nebezpečné, když vám pak do levého pruhu skočí někdo z pravého ve sto deseti. A v Česku se to děje opravdu hodně. V Německu to nezažijete, jsou tam v tomto směru ohleduplnější, dívají se do zrcátka, než to tam lupnou.

A jsou Češi v něčem naopak lepší?

Nad tím jsem nepřemýšlel. Člověk vidí spíš negativa, co? Ale napadá mě, že máme třeba šikovné ručičky. Já tedy nejsem ten případ, auto beru jako celek. Ale Ondřej Rybář, Zdeněk Vítek, Jaroslav Soukup, o nichž už jsem mluvil, vidí nové auto a hned chtějí otevřít kapotu, zkoumat motor. A mám kolem sebe i dost jiných lidí, co si vozy šperkují. Takže ano, proti jiným jsme národem, co si s auty vyhraje a mnohé si vylepší. Třeba vedoucí servisu biatlonové reprezentace Tom Žídek má doma přes dvacet aut: šest brouků, kompletní sérii transporterů od T1 po T5, vylaďuje je, studuje návody na youtube, renovuje. Ten by byl pro Svět motorů hodně zajímavý!

Jaké typy aut vás přitahují?

Nemám to vyhraněné. Ocením historické auto, stejně jako sportovní káru, ale i užitkovou dodávku. Vážně.

Co vás na voze zaujme jako první, když ne motor?

Úplně nejdřív poměr kol ke karoserii a pak interiér. Hodně lidí nadává na moderní dobu, dotykové displeje. Já jsem naopak zastáncem nové éry a vychutnávám si aktuální trendy. Čím multifunkčnější systém, tím víc mě baví.

Které tři věci vám v autě nikdy nechybějí?

Sluneční brýle, žvýkačky a muzika. A jako čtvrtou věc bych přidal plnou nádrž.

Benzin, nebo nafta?

Nafta.

Čím to?

Mám to tak od začátku, ať to byl vůz v autoškole, nebo můj první, zmíněný Fiat Brava. Ač jsem vystřídal hodně aut, benzinová jsem řídil jen dvě: Z4 na projetí od kamaráda a fabii, kterou jsem si jednou půjčil na cestu do školy. To je všechno.

Automat, či manuál?

Tím, že už jsem tři roky u automatu, řeknu ten. Býval jsem jako ostatní muži zarytým zastáncem manuálu: Musíš řadit sám. Samočinné převodovky ale udělaly obrovský skok vpřed. Třeba automat v mamčině Škodě Yeti mi zpřevodováním ještě neseděl, ale dneska je to úplně jiná. Komfortu už dávám přednost před hraním si. A automat jednoznačně komfortem je a člověk by u těch dnešních asi ani neřadil lépe.

Den, nebo noc?

Noc. Jednak jsou volné cesty, to je největší výhoda. Ale noc na silnici má pro mě magickou atmosféru, cítím to víc jako relax – jen auto, volant, hezkámuzika.

Kolik za rok najezdíte?

Třicet tisíc kilometrů, když jsem si to počítal naposledy. Ale to jen opravdu za volantem, když jedu do školy nebo s přítelkyní do Brna. Nepočítám cestování s biatlonem na soustředění, na závody. To by bylo někdy i dvakrát tolik.

Máte za ty stovky tisíc kilometrů nějakou veselou příhodu?

Mám, ale není úplně moje. To jsme byli jako kluci s kamarádem Vlastíkem Vávrou na biatlonovém táboře a chtěli si zahrát fotbal. Jenže nám překáželo klubové auto, transporter. Vlastík povídá: Já s tím uhnu, umím perfektně řídit! Skočil do něj, poskočil tři metry a trefil sloup. Dodnes si pamatuji, jak trenér David Kristejn slyší ránu, vyskakuje jako jelen přes balkon a žene k nám. Vlastíka hrozně sjel. Ani jeden z nás tří na to ani po patnácti letech nezapomene.

Michal Krčmář

  • Letos osmadvacetiletý rodák z Vrchlabí zažil životní chvíle před rokem, když na olympiádě v Pchjongčchangu vybojoval stříbrnou medaili ve sprintu a koncem roku byl vyhlášen nejlepším mužským sportovcem Česka.
  • Přezdívá se mu Bimbo. „Vzniklo to na táboře, tehdy mi říkali Bimbas. Trenérům to ale přišlo vulgární, ač to nemá nic společného s tím, jak to zní, a tak se zrodil Bimbo.“
  • Na olympiádě v biatlonu závodil v Lillehammeru 1994 i jeho táta Daniel, dojel ale až 57.

David Šprincl
Diskuze (0)

Doporučujeme