Rozhovor s Veronikou Žilkovou: První auto? Od hospody k hospodě

Vybavíte si své první auto?

Aby ne. Studovala jsem na DAMU a za první velkou roli v seriálu My všichni školou povinní z roku 1984 si za osm tisíc pořídila Škodu 1000 MB.

Jak se s ní jezdilo?

Těžko. Měla prasklý chladič, takže jsem v ní vozila velký džbán a – nedělám si legraci – řídila od hospody k hospodě a prosila o vodu, co v ní výčepní už vymyli dost půllitrů, abych škodověnku dolila.

Na jak dlouho džbánek vydržel?

Co myslíte?

Třeba dvacet kilometrů…

Spíš pět. Ale hospod bylo v Československu vždycky dost. A všechny otevřené. Takže se to kupodivu dalo.

Kolik týdnů jste to takhle vydržela?

Týdnů? Víc než rok! Abych chladič nechala opravit, na to jsem neměla dost peněz, víte. Ale upřímně, nejezdila jsem tenkrát autem zas tolik. I tak trpělivost s embéčkem jednoho dne přetekla.

Co ho nahradilo? Žigulík?

Trabant v kombíku. To vám byla sranda, hlavně řazení. Ale na to, jak malé autíčko to bylo, co já v něm toho navozila! Řídit jsem ještě moc neuměla, tu jsem vzala zeď, podruhé patník, pak šutr, ale bakelit to zvládl. Víc a víc popraskaný, dost záplat, ale fungoval pořád. A nakonec jsem se na trabantu vyjezdila.

Takže přišel pořádný vůz?

Hned po trabantu ještě ne, mezistupněm byla stopětka, po ní dacia, ale pak to bouchlo!

Copak?

Můj brácha emigroval a hned po listopadu 1989 mi zvenku poslal Ford Sierra. Krásné bílé fáro!

Ale zase ojetina, hádám?

Jasně. První nové auto byla až fi esta v pětatřiceti letech. Jenže smůla. Po dvou týdnech jsem dostala smyk a nabourala ji.

Blbá zkušenost, nejlepší zapomenout. Na které auto vzpomínáte naopak nejraději?

To je jasné: Jaguar X-Type. Pořídila jsme si ho na přelomu století a vydržel mi patnáct let. Nádherné auto.

Proč už ho nemáte?

Protože jsem potřebovala dodávku, abych mohla vozit koníka. Udělala jsem chybu, nakonec mi za jaguara ani nezaplatili, vlastně jsem ho nechtěně darovala.

Z toho, co vyprávíte, máte zkušeností za volantem evidentně dost. Jak byste se charakterizovala coby řidička?

Jako žena, co si zaslouží svého Stropnického. Manžel řídí skvěle. Stejně jako táta řídil výborně, mým synům to taky jde, nemám si na co stěžovat.

A na ostatní?

To je horší. Lidé se k sobě nechovají zrovna hezky a platí to žel i na silnicích. Od velkorysosti na okresce po pravidlo zipu ve městě. Je mi to líto. Způsob jízdy podle mě totiž taky dělá člověka - a o Češích to v tomto směru mnohdy nevypovídá úplně milé věci.

Na druhou stranu jsme my Češi ukázkou, že máme auta rádi, ne?

To tedy ano. Vždyť já teď žiju s úplným fanatikem do aut. Stropnický vedle mě usíná s ipadem v ruce. A o čem myslíte, že si čte? Samozřejmě o autech!

Známé herečky ve Světě motorů téměř vždy přiznají zajímavou zkušenost s policií. Máte taky nějakou?

Mám. To jsem jela z představení – a lup, plácačka! Stáhla jsem okýnko a zahrála totálně opilou: „Copak, páni příslušníci?“ ptám se v jednadvacátém století socialisticky. Byli nekompromisní. Vyrvali mě tvrdě z auta. A víte co? Měla jsem z toho radost. Kdyby bylo na mně, dala bych policii klidně ještě více pravomocí. Někdy nesouhlasím, třeba když mi jednou napařili pokutu a tři body za pětapadesát v obci. Ale pořád lepší než soudruzi, co v ČSSR dali i v mém případě na známý obličej. Ten ráda uplatním jinde a lépe. Na silnici mám raději klidně anonymní radost, každodenní ohleduplnost, a hlavně šťastnou cestu.

Veronika Žilková

• * 16. října 1961 coby dcera hudebního pedagoga, profesora Václava Žilky.
• Natočila množství fi lmů: od Když rozvod, tak rozvod (1982) a Samorost (1983) přes Lva s bílou hřívou (1986), Mága (1987), Otesánka (2000) po Lovení (2019). Za roli ve snímku Zapomenuté světlo (1996) získala Českého lva.
• V televizi ji proslavily seriály jako My všichni školou povinní (1984), Tele tele (2000-2007) či Vyprávěj (2009-2013).
• Obrovské množství rolí ztvárnila v divadle, v Českém rozhlase, v dabingu.