Rozhovor s Vladimírem Růžičkou: Učit se řídit na dálnici je blbost

Odkdy řídíte?

Začal jsem hrozně pozdě. Volant mě totiž vůbec nelákal. V Litvínově jsem všude došel pěšky. Na stadion jsem to měl z bytu tři minuty. Tak na co auto?

Kdy se to zlomilo?

Ve dvaceti. Už čtyři roky jsem hrál za A-tým dospělých a jediný z mužstva neměl nic s motorem. Tak jsem to rozštípl, udělal si řidičák a hned mě to chytlo.

Jaké bylo to první šťastné?

Erko, psal se rok 1983. Krásně žluté, jak jinak. Brzy jsem ho pořádně obouchal: zepředu, zezadu, z boku. Tu jsem „prdnul“ do pouliční lampičky, pak se sklouzl na ledě, nedobrzdil na sněhu. Ale jen jsem tím trochu mačkal plechy. To hlavní zůstalo.

Co to bylo?

Duše závoďáka. Erko ji mělo jako žádné jiné auto v Československu.

Většina kluků tehdy honila motorky. Vás nelákaly?

Ani trochu. Dodnes se na ně jen dívám v televizi, baví mě. Ale řídit je? To ne.

Jste kus chlapa. Sto devadesát, metrák váhy. Co to znamená v autě?

Sedačku mít vždycky hodně vzadu. Posouvám si ji i v hodně velkých autech co nejdál od volantu. Do erka už bych se asi nenasoukal. Nehledě na pouze jedny dveře. To je jen pro mladé kluky.

Jak byste se zhodnotil jako řidič teď, kdy už nejste klukem?

V pětadvaceti jsem rozhodně bláznil mnohem víc, teď jsem kliďas. Manželka říká, že už by dávno troubila, ale já jsem ještě pořád v pohodě.

Jí do řízení nemluvíte?

Já vedle ní nejezdím.

A dětem?

Těm jo. Klukovi i holce. Když si udělali řidičák, museli ještě na druhé jízdy se mnou. Až jakmile mě pořádně provezli po městě, nechal jsem je.

Jste známý tím, že se na lavičce uklidňujete žvýkačkou. Vozíte připravený balíček i v autě?

Kdepak, já už nežvýkám. Bolí mě zuby.

Takže vás nic nemůže naštvat?

Ale jo. V Česku jsou řidiči až nepochopitelně nervózní. Třeba když jsem jezdil v Americe, líbilo se mi, že jak auta přijedou ke stopce na křižovatce, tak od ní zase odjedou. My pořád někam pospícháme. Přitom jen stačí vyrazit dřív, ne? Na druhou stranu nechápu ty, co se učí řídit v nejrychlejším pruhu dálnice a ani za nic neuhnou rychlejším. Asi je to dobou, naštváním, soustředěním se jen na sebe. Potřebovali bychom euforii, zase nějaké Nagano.

Sedm puků Vladimíra Růžičky

• * 6. června 1963 v Mostě

• V roce 1985 získal zlato na MS v Praze, jako kapitán dovedl Česko k vítězství v Naganu 1998. Z olympiády má i stříbro 1984.

• Za reprezentaci Československa odehrál 186 zápasů, vstřelil 107 gólů. Za Česko 14 zápasů a pět gólů.

• V lize nastřílel 431 gólů, v součtu s reprezentací 543 branek.

• Na začátku devadesátých let působil v NHL: během pěti sezon odehrál 233 utkání, dal v nich 82 branek.

• Po skončení kariéry 2000 se stal manažerem a brzy i trenérem Slavie. V roce 2003 s ní získal první a o pět let později druhý extraligový titul.

• Po smrti Ivana Hlinky se v roce 2004 ujal role reprezentačního kouče a získal zlata na MS 2005 a 2010. Před pár dny se rozhodl nastoupit k reprezentaci potřetí.

Nej na ledě a v autě

Maximální rychlost V hokeji: Jakou rychlostí létaly puky z mých hokejek? To jsou ale otázky! Sto čtyřicet, sto padesát kilometrů v hodině? Zeptejte se Jirky Králíka nebo Česti Šindela. V autě: Dvě stě šedesát. A že neuhodnete kde? Ve Švýcarsku!

Nejdelší cesta Za hokejem: V Americe asi osm set kilometrů. V autě: Slabota. Dálky nevyhledávám, na dovolenou nejezdím. Rekord bude tak pět set kilometrů do Rakouska. Nechápu, co lidi vidí na tom, hnát se někam tisíc kilometrů.

Největší „jízda“ V hokeji: Nagano. To vám asi řekne každý z kluků, co ho zažili. V autě: Když jsem dostal řidičák. Kam já to tehdy jel? Jasně, do Lednice.

Nejvyšší pokuta V hokeji: Neplatil jsem nikdy. Vážně! Měl jsem hodné trenéry. A ani já je jako kouč nedávám. Jenom vyhrožuji. V autě: Tisíc korun za rychlost.

Nejlepší povrch Hokejová hala: Stará Boston Garden. A taky ta v Los Angeles se mi moc líbila. Světové silnice: V Německu. Jezdívám se tam občas projet. Policisté tam totiž za vámi nejezdí jen proto, aby vás chytli.

Nejoblíbenější barva Hokejového dresu: Černá – měl jsem na ni štěstí: Litvínov, Boston. A samozřejmě červená s bílou, ať je to Slavia nebo reprezentace. Karoserie auta: Černá a bílá. Mám rád kontrasty.

Růžičkovy milníky a jaké vozy je doprovázely

1979: Debut za Litvínov v nejvyšší soutěži, a hned gól

„Nejde na něj zapomenout. Dal jsem ho ve svém úplně prvním ligovém zápase, navíc po deseti vteřinách na ledě, a ještě Jirkovi Králíkovi v brance

Jihlavy. Vyrovnával jsem na 2:2. Auta mi tehdy nic neříkala, znal jsem jen autobus. Běžná věc, vůz v nedohlednu. Dneska jezdí vlastním vozem na trénink i junioři.“

rozhovor svetmotoru

1983-1984: Vicemistr světa a stříbrný na olympiádě

„Erko. Čekalo na mě, řidičák jsem si udělal hned po mistrovství světa.“

rozhovor svetmotoru

1985: Titul mistra světa v Praze

„Za zlato jsme dostali poukázky na Ford Escort, ale já ho nechtěl. Zůstal jsem ještě rok u erka a v roce 1986 ho vyměnil za červenou Škodu 130. Jezdila báječně. Přes čtyři sta kilometrů z vojny v Trenčíně jsem dojížděl domů pořád. Auto mi sloužilo až do odchodu za moře, v devadesátém jsem ho dal bráchovi.“

rozhovor svetmotoru

1990-1994: Kariéra v NHL

„Edmonton, Boston, Ottawa. Tři štace, ale aut nepočítaně. Začínal jsem s obřím MPV od GMC se šestiapůllitrovým motorem, pak přišel chevrolet, jeep, ale taky passat a mnoho dalších. V garáži mi klidně stála čtyři auta najednou. Všechno automaty, takže jsem se úplně odnaučil řadit. Když jsem pak náhodou dostal do ruky půjčený manuál, stál jsem na křižovatce se zařazenou čtyřkou a divil se, že nejedu.“

rozhovor svetmotoru

1998: Olympijské zlato v Naganu

„Z Ameriky jsem si nechal přivézt dvě ze svých aut: třístovku mercedes a cherokee. Po Naganu jsem se jich s těžkým srdcem zbavil. Mercedes byl nepřehlédnutelný, dokonce jsem ho měl zespodu vyšperkovaný fialovými diodkami.“

rozhovor svetmotoru

2000-2014: Trenérská kariéra

„Zůstal jsem u velkých aut. Nejprve to bylo Audi Q7, třeba když jsme vyhráli extraligu se Slavií. Za dva roky při titulu mistrů světa ve Vídni jsem měl tuším Audi A6 a při zlatu v Německu 2010 BMW X6. Tím jezdím i teď.“

rozhovor svetmotoru