Sraz Klubu sportovních aut v Brně: V hlavní roli Bugatti Veyron
Dní, kdy bylo v letošním roce vyloženě hnusně, byste napočítali na prstech obou rukou a dost možná by vám i nějaký volný zbyl. Organizátoři setkání Klubu sportovních aut, které proběhlo o uplynulém víkendu, proto museli být opravdu nadšení, že jeden z nich připadl zrovna na sobotu, kdy jsem se tam vypravil i já.
V sobotu dopoledne sice už nepršelo a trať Masarykova okruhu byla suchá, nicméně počasí určitě ovlivnilo množství dorazivších aut, VIP parkoviště bylo poloprázdné a ani návštěvníků nebylo mnoho, byť v tomto případě určitě hraje roli i výše vstupného. Dvě stovky na osobu určitě nikoho nezabijí, ale pokud takovou akci pojmete jako rodinný výlet…
Ovšem pokud jste nakonec dorazili, na klubovém parkovišti a následně i v na závodní trati jste mohli vidět auta, která jinak na silnici nepotkáte, jak je rok dlouhý. Sobotní sraz rozhodně zdobily Ferrari FF a F12berlinetta, společně s Lamborghini Aventador a Mercedesem SLR McLaren, ovšem zajímavé kousky se daly najít i v kategorii „Porsche 911 dvacetkrát jinak“. Ono to vůbec vypadá, že mezi majiteli superaut jsou okruhovému dovádění naklonění nejvíce právě řidiči Porsche a je vcelku jedno, jestli se jedná o sraz KSA v Brně nebo volné jízdy na Severní smyčce Nürburgringu.
Dorazilo ovšem i několik Mustangů včetně Shelbyho, Audi R8, Corvette, KTM X-Bow a pochopitelně Nissany GT-R, včetně jednoho s rakví, olssonovsky připevněnou na zadním křídle. Za zmínku stojí určitě i přítomnost Ferrari Maranello, F430 Scuderia a 458 Italia, ale k vidění byly i méně exotické sporťáky v podobě Focusů RS nebo Nissanů 350Z. Zajímavá auta postávala i mimo VIP zónu, četné hot-hatche doplňovaly ostré Imprezy a celá řada dalších aut pro radost.
Kde byla naprostá jistota, že kdykoli během dne potkáte hlouček diváků s fotoaparáty i bez nich, byl začátek VIP parkoviště, kde na červeném koberci parkovalo Bugatti Veyron. Dokážu pochopit fascinaci nejrychlejším autem planety s dech beroucími výkonovými parametry, ale osobně mě tohle auto, jehož doménou by měla být jízda rovně, vždycky nechávalo chladným. Jenže tentokrát to mezi námi mělo konečně zajiskřit, do Brna jsem jel (mimo jiné) s úkolem nechat se ve Veyronu svézt.
Do hypersportu pana Chlada se zvláštní modrostříbrnou kombinací laku usedám přes širokánský práh v boxové uličce a okamžitě mě pohltí jeho hluboké sedadlo. Zvláštní – nikde mě nesvírá, nikde netlačí a přitom perfektně drží tělo, tedy minimálně jeho střední část, jak se později ukazuje, v ramenní oblasti by to mohlo být lepší. Jsem si jistý, že několik stovek kilometrů by v něm neměl být žádný problém.
Než se dáme do pohybu, v rychlosti prohlížím interiér, který většina běžných smrtelníků zná pouze z fotek. Možná je to dáno i tou chladně modrou kůží, ale kokpit působí překvapivě neútulně a stroze. Svůj podíl na tom může mít kovový dekor středového panelu s minimalistickými ovladači i archaickými „digitálkovými“ displeji a řada dalších, přísně geometrických tvarů a linií.
Překvapivá je až nepochopitelná prostornost kabiny hypersportu a to i přesto, že by mezi řidičem a spolujezdcem po středovém tunelu projel snad i důlní vozík. Je to dáno tím, že se kokpit směrem dopředu zužuje jen velmi pozvolna a výplně dveří dokonce směrem vpřed ustupují do stran, což vyvolává dojem, že se interiér rozšiřuje. Tohle dnes (ne)zažijete už jen u podobně exotické vodíkové Hondy FCX Clarity.
Sedadlo je umístěno extrémně nízko, tak-tak že vidím přes spodní okraj čelního skla. …motor, náhle mi bleskne hlavou. Co motor? Za zadními sedadly je čtyřmi turby přeplňovaný W16 o objemu 8,0 l a výkonu 1001 koní, ale tlumené bublání do kabiny proniká na volnoběh tak, jako by šlo z auta, stojícího za námi. Uvidíme, jak se předvede dál, právě vyrážíme na trať.
Čekám, že se za mnou otevřou brány pekelné a tvář mi budou ze strany olizovat plameny, ovšem první, co po sešlápnutí plynu slyším, je hvízdání turbodmychadel. Teprve vzápětí se ozve zezadu dunění šestnáctiválce, ale než se na něj stačím zaměřit, už brzdíme do první zatáčky, kterou projíždíme překvapivě na pohodu.
Plný potenciál předvádí Veyron na následující rovnice. Opět zasviští turba a následně spustí své brumendo W16. Krásné, hutné hučení přechází ve vyšších otáčkách ve vrčení, podbarvené hvízdáním turbodmychadel, ale celkově je to takové hyperGTI – zvuku je tak nějak německy „akorát“, o práci motoru dobře víme, ale hlučnost se drží v patřičných mezích, žádné ždímání endorfinů jako ve Ferrari nebo Maserati to není a dokonce i ostřejší 911 nabídnou šťavnatější akustický koncert.
Nemám ale moc čas o tom přemýšlet, protože se mě Veyron právě snaží přefiltrovat koženým čalouněním sedadel. Zrychlení Bugatti na rovnice je naprosto fenomenální, srovnatelné snad jen s okruhovými speciály GT, které však váží asi tak polovinu toho, co tahle 1,9tunová VĚC. Než si na akceleraci zvyknu, zprvu mám pocit, že při přetížení ztratím vědomí. Ba co víc, soudě podle řidičových reakcí, motor reaguje velmi ostře a rychle, tady se asi na nějaký turbolag moc nehraje, zvlášť když osmilitrový motor by měl dost a dost síly i bez přeplňování.
Tenhle pocit ze zrychlení bych si mohl užívat stále. Jenže před námi je zatáčka a tlustý Veyron jde na brzdy bolestně brzy. A nejen to, i tak to bylo trochu později, než by bylo třeba a je znát, jak se širokánské pneumatiky perou s nedotáčivostí, přestože průjezdová rychlost není nijak vysoká. Asi jako když to s nájezdem přeženete také u nijak lehkého GT-R. „Tohle není auto na okruh“, ozve se zleva skoro omluvně a já jsem docela rád, že to nemuselo zaznít ode mě. Otázkou pak ovšem je, kam tedy vlastně Veyron patří, když nepočítám Ehra-Leissen a pro potřeby Top Gearu jednorázově uzavřený kus dálnice v Emirátech.
Celé se to opakuje s každou rovinkou a zatáčkou a všímám si také, že příval síly je tak velký, že se na plyn nedá téměř šlápnout, pokud přední kola nejsou rovně, v opačném případě se docela slušně „plaší“ zadek. Možná, že by s Veyronem nakonec i nějaká ta zábava byla, zvlášť když náklony v zatáčkách jsou nulové, ale proč si během pár kol ohoblovat obutí za půl milionu, když se to samé dá dělat určitě mnohem lépe a radostněji s jiným autem?
Dvoukolové svezení je u konce rychleji, než bych si představoval a už zastavujeme na pitlane před hloučkem diváků s padlými bradami. Zdvořile děkuji za svezení a jen co se za mnou tichoučce zaklapnou dveře, mám definitivně jasno. Já a Veyron nejsme naladěni na stejné frekvenci. Naštěstí to pro další existenci automobilky z Molsheimu ani pro její klientelu není vůbec důležité.