Připomeňte si starý okruh v Brně. V roce 1986 se na něm jelo naposledy

Na starý brněnský okruh mnozí vzpomínají s nostalgií. Původní předválečný měl přes 29 km a jezdil se proti směru hodinových ručiček. Scházely se na něm hvězdy evropských závodů Grand Prix, i když do oficiálního mistrovství Evropy AIACR nikdy zařazen nebyl. Legendární ročník 1949 se jel už na zkrácené trati (17,8 km) a tradičním směrem. Diváci v něm viděli kromě dalších jezdců pozdějšího mistra světa F1 Giuseppeho Farinu, který však boural a zatáčka dostala jeho jméno.

Pak převzaly vládu nad tratí motocykly a v 60. letech cestovní vozy. Vytrvalostní ME cesťáků bylo prakticky jedinou možností, jak se českoslovenští fanoušci mohli naživo setkat se slavnými piloty včetně těch z formule 1. Naposledy se zkracovalo v polovině 70. let, trať od té doby měřila 10,9 km. Pro motorkáře světového seriálu byla o dekádu později již příliš nebezpečná, ale cestovní auta skupiny A na ní závodila v kontinentálním seriálu až do samého konce, tedy roku 1986.

Na začátku června se tenkrát sešlo 80 tisíc diváků, aby sledovalo šestý závod sezóny, tříapůlhodinovou bitvu hlavně Fordů Sierra XR4 TI Ruediho Eggenbergera, Volv 240 Turbo belgické stáje RAS Sport, Roverů Vitesse týmu TWR Toma Walkinshawa a Schnitzerových BMW 635 CSi. ME bylo rozděleno na divize podle objemů motorů, celkové klasifikaci vévodily vozy z té třetí, bodovaly se ale zvlášť právě i jednotlivé třídy.

Nejrychlejším trvalo objetí jednoho kola něco málo přes tři a půl minuty. Eggenberger vynechal závod v Anderstorpu, aby stihl připravit své fordy dokonale. Byly skutečně nejrychlejší v kvalifikaci, ale v závodě to bylo už horší. Steve Soper s Mikem Thackwellem odpadli pro poruchu turba a auto Pierra Dieudonného a Siegfrieda Müllera mladšího začalo hořet v boxech. Do vedení se tedy dostala obě volva před třemi rovery. Jenže „double“ se nekonal. Poslední zastávka v depu byla sice opravdu rychlá, dvacetisekundová, jenže Johnny Cecotto jel příliš rychle a tím pádem spálil více paliva. V posledním kole přišel nejen o vítězství, ale i o druhé místo, benzinu se jaksi nedostávalo... Nakonec tedy vyhráli kolegové Ulf Granberg s Thomasem Lindströmem před Walkinshawem a Winem Percym (Rover). Cecottovi sekundoval Anders Olofsson.

„Major Tom“ vznesl protest proti nelegálnímu turbu, zadnímu křídlu a vstřikování vody švédských vozů, soupeři kontrovali nelegálním palivem včetně jeho vstřikování v případě Britů, ale obojí komisaři smetli ze stolu. Za dalšími dvěma rovery dorazila do cíle armáda šestkových bavoráků.

Nejúspěšnějším domácím jezdcem se stal Břetislav Enge, který na BMW 325i vybojoval 12. místo celkově a první v druhé divizi do 2,5 l. V posádce týmu Linder se s ním tenkrát střídali Winfried Vogt a Christian Danner. Zdeněk Vojtěch s Mercedesem 190 E 2.3-16 Carlsson Motorsport byl klasifikován jako poslední na 22. místě a čtvrtém v divizi. Pravidla dovolovala, aby jeden jezdec mohl střídavě pilotovat dva vozy.

V osmdesátém sedmém se konečně otevřel nový autodrom, který po úpravách slouží dodnes. Jen na ME velkých cestovních vozů se střídáním pilotů během závodu vzpomínáme, nic podobného se na starém kontinentu už nejezdí. Většina starého okruhu zůstala zachována jako běžná silnice, stojí stále i boxy, přibyly však kruhové objezdy a další stavby, takže poslední, takřka jedenáctikilometrovou konfiguraci už celou neprojedete.