Alpine – Renault trochu jinak

Zakladatelem značky Alpine byl Jean Rédélé, syn majitele autoservisu v Dieppe. Po ukončení druhé světové války převzal otcův podnik, stal se zástupcem značky Renault a začal na vozech této značky závodit. S malou „želvičkou“ Renault 4CV se mu například podařilo třikrát po sobě vyhrát svoji třídu v italském závodu Mille Miglia (1952 – 1954) a Alpskou rallye (Coupe des Alpes). Lví podíl na těchto výsledcích měl jeho konstruktérský um. Upravoval motory, třístupňovou převodovku předělal na pětistupňovou, odlehčoval vozy speciálními hliníkovými karoseriemi. Účastnil se i věhlasných závodů v Le Mans a Sebringu a v roce 1954 postavil vcelku pohledné kupé s hliníkovou karoserií Allemano podle návrhu Giovanniho Michelottiho.

Když se o Rédélého úpravy vozů Renault začali zajímat zákazníci, založil v říjnu 1955 firmu Société Anonyme des Automobiles Alpine a zvolil kruhové logo se stylizovaným písmenem A. Název Alpine byl vybrán na počest úspěchu v Alpské rallye, ale nikdo tehdy netušil, že už předtím představila britská značka Sunbeam sportovní kupé Alpine. Problémy s názvem firmy provázely značku Alpine po celou dobu její existence. Kromě názvu Alpine se používalo i označení Renault Alpine nebo Alpine Renault.

První „alpinky“

Spolu s bratry Chappeovými, průkopníky sklolaminátové konstrukce automobilů, vyrobil Rédélé malé kupé, vycházející z mechaniky Renaultu 4CV a nazvané Alpine A106 Mille Milles. Kupátek se čtyřválcem 747 cm³ umístěným vzadu vyrobil v letech 1955 – 1961 kolem 250 kusů, včetně několika kabrioletů navržených opět Michelottim. Laminátová karoserie byla upevněna na tuhé konstrukci se středovou trubkou, která se stala charakteristickým znakem všech Alpin.

Model A106 se stejně jako všechny následující typy značky Alpine prodával v rámci distribuční sítě Renaultu.

Když Renault začal vyrábět nástupce 4CV, typ Dauphine (opět s motorem vzadu), pustila se firma Alpine do stavby úplně nové konstrukce kupé s uspořádáním sedadel 2+2 a typovým označením A108. Zpočátku se typ A108 vyráběl s motorem o objemu 845 cm3, později se objem zvýšil na 1108 cm3. Díky dvěma dvojitým horizontálním karburátorům Weber se výkon vyšplhal až k 70 kW (95 k) a rychlost na 200 km/h.

Karoserie A108 vycházela z návrhu Michelottiho kabrioletu a dostala charakteristické rysy, které zůstaly zachovány i u nejslavnějšího typu alpiny, A110. Do roku 1963 opustilo továrnu v Dieppe přes 230 vozů A108.

Bomba pro rallye – A110

V době, kdy začínala být technika alpin poněkud zastaralá, představil Renault nový typ R8 a v továrně Alpine se rozhodli použít mechanické díly tohoto tehdy moderně řešeného modelu. Pustili do přestavby podvozku A108, drobných změn se dočkala i karoserie. Nový vůz dostal jméno A110 Berlinette Tour de France, na počest vítězství v tomto závodu v roce 1962.

Tato nejoblíbenější „alpina“ začínala s motorem 956 cm3 (37 kW / 51 k), ale tak, jak přicházely další modely Renaultu (R12, R15, R16), zvyšoval se postupně objem čtyřválce na 1440, 1565 a 1647 cm3. Za celou dobu výroby (1963 – 1978) tohoto typu došlo jen k několika drobným změnám na podvozku a karoserii (například přídavné světlomety na přídi, rozšířené podběhy blatníků, nasávací otvory v zádi atd.). V letech 1966 – 1969 se model Alpine A110 vyráběl i ve verzi kabriolet. Nejrozšířenější typ s motorem 1,6 litru (krátce se používalo také označení 1600S) měl v sériovém provedení výkon 92 kW (125 k) a v závodní verzi dokonce 118 kW (160 k). Poměrně malý (rozměry 385 x 145 x 113 cm) a lehký (635 kg) vůz dosahoval s tímto motorem úctyhodných výkonů. Závodní verze jezdila rychlostí až 246 km/h a zrychlovala z 0 na 100 za 6,2 s.

Není divu, že vůz s těmito parametry byl na tratích rallye velmi úspěšný. V roce 1968 dokonce získala Alpine od Renaultu celý rozpočet závodního oddělení a alpiny závodily v barvách Renaultu. Úspěšná série úspěchů typu A110 začala v roce 1968 naprostým vítězstvím v Alpské rallye. Tehdy používaly závodní vozy motory s objemem 1440 cm3 odvozené od Renaultu R8 Gordini. Další výrazné úspěchy na sebe nenechaly dlouho čekat. V roce 1971 skončily vozy Alpine v Rallye Monte Carlo na prvních třech místech (zvítězil Ove Andersson) a v roce 1973 si to zopakovaly (vyhrál Claude Andruet) a získaly titul světových šampiónů v rallye.

Palivová krize v roce 1973 způsobila pokles výroby alpin (v roce 1972 se jich vyrobilo přes 1400, ale v roce 1974 jen necelá tisícovka) a Renault převzal plnou kontrolu nad firmou Alpine. Pod taktovkou Renaultu začala Alpine vyvíjet nástupce typu A110. „A stodesítka“ sice závodila dál, ale v souboji se závodními speciály, jako byla Lancia Stratos s motorem Ferrari, už neměla šanci.

Vítězství v Le Mans

S penězi od Renaultu se firma Alpine pustila do realizace dalšího cíle – vítězství v Le Mans. Renault v té době převzal také ladičskou firmu Gordini a společně s Alpine vzniklo závodní oddělení Renault Sport. Postupně vznikla řada závodních speciálů a vrcholem bylo v roce 1978 vítězství typu Alpine A442B s turbomotorem v Le Mans. Za volantem vítězného vozu seděli Didier Pironi a Jean-Pierre Jaussaud.

Alpine použila poprvé turbomotor už v roce 1972, když Bernard Dudot navrhl tento pohon pro speciálně upravený Alpine A110, se kterým pak Jean Luc Therier zvítězil na kritériu v Cevennes. Dudot pak pracoval ve vývojovém týmu motorů pro Le Mans a přičinil se o mimořádné úspěchy vozů Renault ve formuli 1. Další výraznou osobností, která začínala jako spolujezdec v týmu Alpine, je Jean Todt, nynější šéf týmu Ferrari ve formuli 1.

Novým směrem

Nástupcem legendárního typu A110 se stal model A310, poháněný čtyřválcem z Renaultu 16 (1,6 litru a 94 kW), uloženým podélně za zadní nápravou. Karoserie nového kupé 2+2 byla výrazně větší než A110 (rozměry 418 x 164 x 115 cm) a při premiéře na Ženevském autosalonu 1971 vyvolala rozporuplné reakce. Jeho agresivní a poněkud futuristické tvary se šesticí světlometů v přídi a vzduchovými vstupy po stranách kapoty se nemusely každému líbit.

V roce 1977 byl nepříliš výkonný čtyřválec nahrazen vidlicovým šestiválcem PRV (používaných v Renaultech 25 a 30). Při zdvihovém objemu 2664 cm3 měl výkon 110 kW (150 k) a vůz s pohotovostní hmotností 980 kg s ním dosahoval 225 km/h. Model A310 V6 měl širší blatníky, čtveřici hranatých světlometů a výraznější přední spoiler.

Konečná

Posledním modelem nesoucím značku Alpine byl typ A610, uvedený v roce 1985. Stejně jako A310 V6 byl poháněn vidlicovým šestiválcem ve dvou provedeních. Alpine V6 GT (typové označení A610 se nepoužívalo) měl motor 2,8 litru s výkonem 116 kW (158 k) a výkonnější Alpine V6 Turbo poháněl motor 2,5 litru přeplňovaný turbodmychadlem Garrett T3 s výkonem 147 kW (200 k). S tímto motorem se dala rychlost vytáhnout až na 250 km/h. Plastová karoserie 2+2 rozměrů 433 x 176 x 120 cm se vyznačovala nízkou přídí se světlomety pod průhlednými kryty a bohatě prosklenou zádí s integrovaným spoilerem.

Roku 1991 došlo u modelu A610 k výraznému faceliftu s výklopnými světlomety vpředu, vzduchovými vstupy na bocích a zvětšeným zadním spoilerem. Díky zvětšení objemu turbomotoru V6 na 3 litry narostl výkon na 184 kW (250 k) a maximální rychlost stoupla na 265 km/h. Poslední modely opustily továrnu v Dieppe koncem roku 1994, kdy také Renault opustil název Alpine.

I po ukončení výroby vozů Alpine pokračovala továrna v Dieppe ve výrobě automobilů. Montovaly se zde Renaulty R5 Turbo, Clio Williams, Espace a Sport Spider. Na „alpinky“ s typickou modrou metalízou se však nezapomíná. U nás si pamětníci jistě rádi vzpomenou na Hubáčkovu Alpinu, se kterou pořádně proháněl domácí i zahraniční konkurenci. Ve Francii i jinde v Evropě dodnes existuje řada klubů přátel vozů Alpine a díky péči těchto nadšenců jich ještě hodně jezdí. Není dokonce vyloučeno, že se ještě někdy v budoucnu se značkou Alpine setkáme. Na Ženevském autosalonu 2006 vystavil Renault studii sportovního vozu Alpine 210 RS, který by navázal na úspěchy značky Alpine.