36 let od brutálního zásahu na Národní třídě: V čem jezdili příslušníci pohotovostního pluku?
Zásah 17. listopadu 1989 stál na jednoduché logistice: rychle přesunout velké množství příslušníků pořádkových jednotek na malé území. K tomu sloužila veškerá užitková technika, kterou měla Veřejná bezpečnost a Pohotovostní pluk k dispozici.
Flotila vozidel používaná Veřejnou bezpečností v roce 1989 byla výsledkem dlouhodobé normalizační praxe. Resort vnitra pracoval s tím, co bylo snadno dostupné ve státní výrobě a co bylo možné provozovat v masovém měřítku.
V praxi to znamenalo tři základní pilíře: těžké nákladní vozy pro přesun mužstva, střední skříňové transportéry pro pořádkové jednotky a širokou základnu běžných služebních automobilů pro každodenní výkon služby.
Nechvalně známé vozy
Páteř logistického přesunu tvořil nákladní automobil Praga V3S. Robustní třínápravový podvozek, původně navržený pro armádu, umožňoval přepravu velkého počtu osob a materiálu a díky vysoké průchodnosti terénem byl použitelný i v úzkých či zablokovaných městských ulicích. Pro vnitrácké složky byl standardním pracovním strojem, který se používal pro transport záloh a vybavení.
Druhým zásadním prostředkem byly skříňové vozy Avia A30/A31, v policejním prostředí známé pod lidovým označením „anton“. Šlo o lehčí transportní vozidla s uzavřenou nástavbou, vhodná pro rychlé přesuny menších pořádkových skupin. U Pohotovostního pluku sloužily jako hlavní vozidla pro přímé nasazení jednotek – kompaktní, dobře manévrovatelná a s dostatečnou kapacitou pro výstroj a výzbroj.
Třetí kategorií byly autobusy, především Karosa řady ŠM/ŠL. Autobusy zajišťovaly přepravu větších celků PP VB, tedy celých rot nebo čet. Nasazovaly se k dopravě z kasáren, jako záložní prostředky i jako dočasné zázemí. V dokumentech a svědectvích se pravidelně objevují v popisu přesunů na významné akce.
Také lehká vozidla
Ve službě měla Veřejná bezpečnost také lehká užitková vozidla Škoda 1203. Ta plnila roli univerzálního transportního prostředku – od technických čet přes kriminální službu až po doprovodné funkce při větších nasazeních. Díky jednoduché konstrukci byla rychle nasaditelná a snadno opravovatelná.
Základ flotily osobáků tvořily běžné služební automobily: Škoda 105/120 byla nejrozšířenějším typem u hlídkové služby i pořádkových útvarů, doplněná o sovětské modely Lada a vzácněji i větší Volha. Na dobových záběrech z let 1989 je vidět, že se v Praze objevily i terénní vozy UAZ, kde doplňovaly Avie a nákladní vozy. Tato zajišťovala logistickou podporu, obvodní dohled a doprovodné úkoly.
Celkový obraz vozového parku SNB v roce 1989 se tedy skládá z domácí užitkové techniky (Praga, Avia, Karosa, Škoda) a doplnění běžnými osobními automobily dostupnými v socialistickém bloku. Nešlo o specializované obrněné transportéry, možná proto, že s útokem na ně se ani nepočítalo.
Co měli a chtěli lidé
Symbolem státnické moci byla koncem 80. let Tatra 613. Většina lidí jezdila ve škodovkách řady 105/120, někde ještě v dvoutaktním Trabantu nebo Wartburgu, a kdo měl doma Žigulík, byl považován za šťastnějšího motoristu. Auto se shánělo roky, čekalo se v pořadnících, ojetiny měnily majitele třeba za chatu a každá větší oprava často znamenala dlouhý rituál v garáži panelákového dvora.
Zatímco se řešilo, kde sehnat karburátor nebo jak obejít frontu na STK, na stránkách Světa motorů burácely zahraniční novinky — Alfa Romeo SZ, Citroën XM, Peugeot 405 nebo dokonce DeLorean. V tom kontrastu mezi každodenním rachotem dvoutaktů a leskem západních katalogů se zrcadlila tehdejší touha po něčem jiném: po svobodě, po dostupnosti, po normálním výběru.
Zdroj: Autorský článek, foto: archiv, obec Dobřichovice, Česká televize
