Automobilové stěrače: Kde se vzaly? A co stálo za jejich vznikem?

Stěrače čelního skla jsou jedním z nejdůležitějších prvků zvyšujících aktivní bezpečnost vozidla. Pokud má řidič auta omezený výhled, snadno se dostane do nebezpečné situace, která může skončit kolizí. Stěrače sice každý dnes považuje za zcela samozřejmé vybavení, avšak vždycky tomu tak nebylo. I toto zařízení potřebovalo vývoj.

Žena v tramvaji

Patent na funkční stěrače, byť v podobě hodně vzdálené té, jakou používáme dnes, pochází z roku 1903. A vynálezci byly hned tři: Mary Andersonová, Robert Douglass a James Apjohn. Už před nimi se však o něco podobného zajímal polský pianista Józef Hofmann a dále Brit Mills Munitions z Birminghamu. Ten také jako první získal na toto zařízení patent, konkrétně ve Velké Británii. Šlo ovšem o teorii, kterou zmíněný Brit na rozdíl od trojice výše uvedených vynálezců do praxe neuvedl.

Mary Andersonová se narodila v roce 1866 ve státě Alabama v USA. Dle dostupných údajů údajně navštívila na přelomu století město New York. Při jízdě tramvají za nevlídného sychravého zimního dne ji zaujalo, jak namrzající dešťové kapky ulpívají na čelním skle tramvaje.

Aby vůbec její řidič něco viděl, musel otevřít dveře a vyklonit se ven. Jenže to současně znamenalo, že do kabiny tramvaje začala pronikat vlhkost a v zimě také studený vítr. Andersonová začala přemýšlet jak situaci vyřešit, aniž by se musel řidič tramvaje vyklánět z okna či řidiči auta vycházet ven za účelem očištění skla.

Z jejího popudu tak vznikl mechanismus skládající se z dřevěného ramene, které Andersonová potáhla gumou. K pohonu využila pružinový mechanismus, jenž rameno posouval po čelním skle. K odjištění sloužila páka poblíž volantu. Celé zařízení bylo demontovatelné, aby za hezkého počasí, kdy není potřeba, neomezovalo výhled. Patent na zařízení si přihlásila 10. listopadu 1903. Dle dostupných informací však z něj finančně nic nevytěžila, neboť se jí nepodařilo najít nikoho, kdo by zařízení finančně zaštítil, a posléze začal vyrábět ve velkých sériích. A když se stěrače začaly konečně hromadně objevovat u amerických automobilů, což bylo někdy po roce 1910, byla již platnost patentu Andersonové ta tam.

Nejdříve lokomotivy

Stěrače nepoužívají pouze auta, ale vlastně všechny venkovní dopravní prostředky s výjimkou kola či motocyklu. Tedy také vlaky, lodě či letadla. Krátce před Andersonovou si patent na podobné zařízení nechal zaregistrovat Robert Douglass. Ten přišel 12. března 1903 se zařízením určeným primárně k čistění skel oken lokomotiv.

Posledním v řadě vynálezců v té době byl Ir James Henry Apjohn. Ten si nechal patentovat zařízení k čištění „oken vagónů, motorových vozidel, ale i dalších skel“. Od řešení Andersonové se však jeho verze dost lišila, když využívala kartáče, případně stěrky, poháněné ručně nebo motorkem. Ty se následně posouvaly svisle nahoru a dolů nebo jen shora dolů.

A právě vynález Andersonové se nakonec ujal a byl dále rozpracován. Později se tak dostal do podoby, v jaké je známe dnes. Zbylé dva návrhy zapadly a dále se nevyvíjely.

Na scéně se však objevila další žena, Američanka Charlotte Bridgewoodová. Její řešení je současně považované za první v praxi použitelné elektricky poháněné stěrače. Místo gumových břitů ale údajně používala válečky, které se nikdy neujaly. Další vývoj je spojený se snahou o co největší automatizaci stěračů, aby se mohl řidič při jízdě v dešti plně věnovat řízení vozidla.

Nehoda otevřela cestu

Později je vývoj stěračů spojený se jmény Johna R. Oisheie a Johna W. Jepsona. Prvně jmenovaný se na práci na nich vrhl poté, co jeho vůz způsobil dopravní nehodu s cyklistou při jízdě v dešti, kterou ale jak Oishei, tak i cyklista přečkali bez úhony.

Jepson již za sebou měl vynález ručně ovládané stěrky pojmenované „Rain Rubber“. Navíc mohl využít elektrotechnické vzdělání. A právě jeho si Oishei najal, aby mu pomohl systém stíračů vyřešit. Vzniklo zařízení za dobrého počasí uložené ve vozidle. Až teprve za deště se namontovalo na čelní sklo. V roce 1920 si jej nechal Oishei patentovat. Při tom založil společnost Tri-Continnetal Corporation, která po čase vejde v známost jako Trico. Stírače se začaly vyrábět ve velkém, navíc se dařilo je prodávat firmám Lincoln, Cadillac či Packard. Tedy výrobcům luxusních a drahých automobilů. Dnes společnost Trico patří mezi přední dodavatele stěračů a všeho co s nimi souvisí.

Další vývoj představovaly automatické stěrače s břity, s nimiž jako první přišli bratři William a Fred Folberthovi. O patent údajně žádali již v roce 1919, ale nakonec jej obdrželi o tři roky později. K pohonu využili podtlak vznikající při pohybu pístů v motoru. Rychlost stírání tudíž závisela na míře otevření škrticí klapky. Při malé rychlosti byl podtlak vyšší, a tudíž stěrače pracovaly rychleji, naopak při vyšších rychlostech pomaleji. Tedy vlastně obráceně, než by to bylo žádoucí. Systém pohonu však zaujal rovněž společnost Trico, která později firmu bratrů Folberthových koupila. Řešení pohonu stěračů podtlakem od motoru auta v Americe využívala až do začátku 60. let.

Ještě před tím, ve 30. letech přišlo Trico s ostřikovačem skel. Od konce padesátých let údajně existovala stíračová a ostřikovací automatika, kdy po ostříknutí skla jej stěrače samočinně setřou. Stále se však jednalo o podtlakový pohon.

Se změnou intenzity

U moderních aut je zcela běžným příslušenstvím stěračů takzvaný cyklovač. Jeho vynálezcem byl Raymond Anderson, který už v roce 1923 představil elektromechanickou konstrukci. První patent na cyklovač ve Velké Británii podal v roce 1961 John Amos ze společnosti Lucas Industries.

O dva roky později vznikl první elektronický variabilní cyklovač. Jeho autorem byl profesor university v Detroitu Robert Kearns. Patent na něj Kearns přihlásil v roce 1967, ale už o čtyři roky dříve jej předvádí firmě Ford, přičemž jeho vlastnosti si ještě před tím ověřil na svém voze Ford Galaxie. Proměnný interval mezi jednotlivými setřeními je dosahován za pomoci kondenzátoru. Kearns však u Fordu s patentem neuspěl. Místo toho inženýři „modrého oválu“ uvedli v roce 1969 vlastní řešení cyklovače.

Kearns nakonec ze svého patentu přesto finance těžil. Ale až po dlouhých soudních tahanicích s automobilovými výrobci. Ti totiž v 70. letech začali cyklovač stěračů masivně nasazovat.

Další milník přišel v roce 1970 kdy luxusní kupé Citroën SM nabídl stěrače citlivé na intenzitu srážek. Systém pracoval údajně na principu odporu stěračů během prvního setření. Při velké intenzitě srážek bylo sklo více mokré a tedy odpor, který kladlo stírátkám, byl menší.

Samočinné stírače s proměnným účinkem v závislosti na intenzitě srážek, ale již plně elektronické, využívající fotodiodu, se v Evropě objevily poprvé v roce 1995 na Mercedesu-Benz třídy E W210 a současně také na Peugeotu 406.

Zdroj: vvautomotive.cz