Autoškola B96 na vlastní kůži: Couvání s přívěsem je totální pohroma
Nikdy by mě nenapadlo, že budu při shánění reportážních podkladů jezdit ranní potemnělou Prahou s přívěsem za zády a hledat místo, kam bych co nejdivočeji zacouval. „Tak třeba sem. A nemusíte spěchat,“ ukazuje volné místo vedle žluté octavie instruktor autoškoly Pavel Kuklík. Chudák majitel vedle zaparkovaného taxi. Určitě mu auto odřu, a ještě za zády s fotografem, který se mi pochopitelně kolegiálně směje.
Co jsem si to zase vymyslel? Od nápadu k realizaci uběhla raketová cesta, a tak se teď snažím neztrapnit za volantem autoškolského volkswagenu, abych získal oprávnění B96.
Šikovná „skoronovinka“
Vypadá to jako sen – ráno v sedm přijdete do autoškoly, a pokud to vyjde, už v deset držíte potvrzení o rozšíření řidičského oprávnění B96. Nemusíte
se učit testy ani základy zdravovědy. A když neuspějete, dokonce ani nepřijdete o současné oprávnění. To celé jen za 3300 Kč: 2500 Kč kurz + 700 Kč poplatek magistrátu za zkoušku + 100 Kč potvrzení lékaře.
Dobré je to k tažení brzděných přívěsů s hmotností nad tři čtvrtě tuny, s nimiž souprava přesáhne celkovou maximální váhu skupiny B, tedy 3,5 tuny. Můžete oponovat, že i s takovou stačí řidičák na osobní auto (3500 kg plus do 750 kg). Jenže s oprávněním B96 můžete zapřahat za osobák podvalník, nosič jachty nebo třeba koňský přepravník, které tutově váží víc než 750 kg a přesáhnete s nimi 3500 kg. Celkem jste omezeni jen finální nejvyšší dovolenou hmotností 4250 kg.
Skupinu si prý vydupali v Evropě Holanďané, kteří s oblibou tahají po kontinentu karavany. S klasickým béčkem se nevešli do 3,5 tuny, ale na oprávnění B + E už by museli absolvovat dražší a delší kurz, kde navíc v případě neúspěchu hrozí ztráta dosavadního oprávnění. Přestože asi nikdy skupinu B96 ne využiji, musím takovou věc prostě vyzkoušet na vlastní kůži…
Nervy pracují
„Klidně se odpoutejte, při couvání to lze a komisaři to během zkoušky nevadí,“ uklidňuje mě instruktor, zatímco se snažím krkolomně nacpat MPV s valníkem na ukázané místo. Nakonec se podaří a jedeme zpátky k autoškole, kde všechno zopakuji naostro.
Teprve tady mi dochází, že skončil humor. Poprvé, když platím 700 Kč za zkoušku, a pak, když spatřím skupinku vystresovaných posluchačů autoškoly, kteří už se vidí s čerstvým řidičákem v ruce. „Požaduji po vás plynulou, bezpečnou a ekonomickou jízdu. A pamatujte, že pokud to nevyjde, je to proto, že slovo zkouška pochází od slovesa zkoušeti,“ smázne poslední zbytky sebevědomí komisař Jaroslav Potměšil.
Po krátkém úvodu se jde na věc. Druhý z uchazečů se za volant nikterak nežene, rozhodnu se tedy obětovat první. „Připravte se k jízdě, a až budete moci, vyrazte,“ hlásí zezadu komisař s deskami a tužkou v ruce. Poté, co rozechvělou rukou nastavím sedačku, volant a zrcátka, říkám si, jestli mám tohle zapotřebí.
Předpisově zapínám blinkr a vyrážím. Dávám si pozor na pouštění chodců, přednosti zprava a zejména na to, abych nezůstal se soupravou viset v křižovatce. Instruktor varoval před vyřazováním z kopce a předepisoval mi brzdění motorem, jak se u soupravy sluší. A to hlavní jsou zrcátka. Jejich sporé využívání je prý nejčastější chybou. Jedu jako pánbůh. Po Praze jsem takhle snad ještě nikdy neřídil.
Pak přichází nenáviděné parkoviště. „Najděte si místo a tam zaparkujte,“ hlásí zezadu komisař a vzápětí vybírá nejnemožnější místo u obchoďáku:
ohraničené kandelábrem a vedle stojící dodávkou. Nikdy bych si sám takovou mezeru nevybral. Najíždím si dost nešikovně a chystám se couvat. Ale to už kroužím volantem a vytáčím vozík do mezery. Už už to vypadá, že to vedle stojící multivan odnese odřeným nárazníkem. Přerušuji proto manévr a popojíždím vpřed.
Napodruhé to zvládnu. Netrpělivě čekám rozhodnutí. „Myslíte, že byla jízda bez výhrad?“ klade komisař rýpavou otázku a mám chuť proměnit se v trpaslíka. „Rychlostní stupeň se řadí před křižovatkou, nikdy ne v ní. Před započetím parkovacího manévru musíte ukázat doprava, aby řidiči aut za vámi věděli, co máte v úmyslu. A především jste se při objíždění tatrovky a zpětném zařazení vpravo pozdě podíval do zpětného zrcátka,“ vypočítává komisař. Raději ani nedutám. „Ale jinak byla jízda slušná, nevidím to jako překážku k nesplnění zkoušky,“ padá mi kámen ze srdce.
Druhý účastník takové štěstí nemá – při vyjíždění z parkoviště neudrží nervy na uzdě a vyráží přímo pod rozjetou fabii. V ranní špičce to holt jinak nejde. Bohužel u zkoušek to vadí. Je mi ho líto, protože s přívěsem couval mnohem líp než já. Jenže komisař jeho rutinu neocení.
Nikdo nezná
„Jen za letošní rok už u nás absolvovalo skupinu B96 třiačtyřicet studentů,“ říká mi majitel autoškoly a předseda Asociace autoškol Ondřej Horázný.
Současně připouští, že o tento speciální kurz autoškoly v menších lokalitách nemají zájem.
Potvrdí se mi to o pár dnů později, kdy si jdu na úřad požádat o nový řidičák – ač skupina platí už od ledna 2013, v životě o ní úřednice neslyšely. Nakonec se u okénka seběhnou čtyři a na protokol z autoškoly hledí jako zjara.
Coby problém se ukazuje, že nevědí, kam zapsat harmonizační kód B96. Do stejného řádku vedle skupiny B, nebo až úplně dolů pod tabulku? Co je pro mě prkotina, pro ně evidentně představuje neřešitelný problém. Počítačový systém je totiž nepustí dál. Nakonec se loučíme s tím, že pokud se vydání nového průkazu zasekne, ozvou se mi.
Teď ještě někde sehnat karavan. Nebo hned jachtu? To by sousedé čubrněli!
