Bugatti 22 Brescia ležela 73 let v jezeře. Teď je v muzeu, renovace se ale nikdy nedočká...

Bugatti typu 22 je méně známým modelem „Le Patrona“, „kouzelníka“ z Molsheimu. Šlo o cestovní auto, i když samozřejmě jeho technika pocházela ze závodů. Pod kapotou vrčel jedenapůllitrový čtyřválec. Verze Brescia měly ještě zvýšený výkon a většinou sloužily právě k dobývání vavřínů... Jedna taková jezdila pouhých jedenáct let a byla schopná upalovat i stošedesátkou. Na to, že je jí dnes přes devadesát let, podávala výkony více než slušné.

V roce 1925 vznikl exemplář s číslem šasi 2461, motoru 879 a převodovky 964, první majitel si jej registroval ve francouzském Nancy. Jmenoval se Georges Paiva, vůz nechal přihlásit 11. dubna a obdržel číslo 8843 N 5. Na konci 20. let byla karoserie upravena, případně vyměněna za dvoumístné „torpedo“, což prozrazují hlavně novější kulaté blatníky. Původně se možná jednalo o čistě závodní auto, které je vůbec nemělo. Zda tehdy dostalo také bronzový karburátor Zenith místo pro tento typ obvyklého Solexu, není známo, je možné, že krmil válce už od začátku. Směs přivádělo k výbuchu dvojité magnetové zapalování značky SEV. Chladiče dodával Bugattimu pro změnu Chausson.

Dalším vlastníkem byl prokazatelně Pařížan George Nielly, jen nějakou dobu jezdil s původními značkami. Pak však auto údajně koupil eden slavný muž: závodník René Dreyfus. Francouzská hvězda o něj přišla v pokeru, samozřejmě se u hry kdesi v metropoli nad Seinou pilo, ale vsadí-li někdo svůj vůz a prohraje, není zbytí...

Výhra v kartách?

Vítězem karetní hry se tenkrát (bylo to v roce 1933) stal švýcarský playboy Adalbert Bodé. Po nějaké době se stěhoval znovu mimo zemi helvétského kříže, tady je historie nejasná. Tím nejdůležitějším mužem a pravděpodobným dalším majitelem v historii byl však původem Polák, ale v Curychu narozený architekt Marco „Max“ Schmuklerski, bývalý student prestižní pařížské Ěcole des Beaux-Arts.

Max jej zřejmě koupil pro sebe a převezl zpět do Švýcarska, do Ascony, kde pobýval mezi 17. červencem 1933 a 25. srpnem 1936, než odešel zpět do Curychu. Případně jej získal od francouzského turisty přímo ve městě. Jenže se zjistilo, že není zaplaceno dovozní clo, místní značky tak nikdy nedostalo.

Utopit!

Brescia měla minimální zůstatkovou hodnotu a vyměřená částka byla mnohem vyšší, takže se státní kasa platby nedočkala. Úředníci ji nakonec zabavili, moc dobře věděli, kde je, zůstala ve dvoře firmy Barra, která se podílela na stavbě architektem navržených domů, i po Smuklerskiho odchodu... A podle platných zákonů ji zničili, respektive potopili na dno jezera Maggiore na hranicích mezi Švýcarskem a Itálií.

Mýtický vrak, o němž se i mezi znalci vozů francouzské značky víceméně pouze spekulovalo a vyprávěly pověsti, skutečně objevil až 18. srpna 1967 potápěč Ugo Pillon. Ležel na levém boku a částečně zahrabaný v bahně. Následně se o něm dozvěděli i všichni jeho kolegové z místního klubu a také veřejnost. Stal se turistickou atrakcí, ale do 53 metrů, ve které odpočíval, se chtělo opravdu málokomu, pouze odvážlivcům. Řetěz, na kterém byl původně připoután, se dávno rozpadl. Proto se koneckonců propadl tak hluboko.

Záchrana pro charitu

Vyzvednut ze dna a zachráněn byl až o 33 let později, 12. července 2009. Předcházela tomu nešťastná událost. 1. února 2008 trojice výrostků zbila jednoho místního mladíka, Damiana Tamagniho tak, že následkům svých zranění podlehl. I on se věnoval potápění a byl členem Centro Sport Subacquei Salvataggio v Asconě. Vznikla po něm pojmenovaná nadace zaměřená na boj proti násilí mezi mládeží a komplexní řešení této problematiky, založil ji jeho otec Maurizio. A jak získat finanční prostředky? Pochopitelně prodejem oné bugattky...

Jenže nejdřív musela zpět na denní světlo. Třicítka dobrovolníků v čele s Jensem Boerlinem tedy unikát s pomocí jeřábu vytáhla, přípravy ovšem trvaly devět měsíců. U tak významné akce nemohli chybět ani členové Bugatti Club Suisse a nezbytné davy přihlížejících diváků.

Dlouhý pobyt v jezeře způsobil rozsáhlé poškození zejména pravé strany, kde nezbyla téměř žádná karoserie. Dřevo, hliník, mosaz a pryž ale přežily těch více než sedm dekád překvapivě v lepším stavu. Ve zbylých dvou pneumatikách dokonce zůstala trocha vzduchu a na zkorodované levé části vozu byly ještě k rozeznání stopy modrého laku. Kromě smaltovaného emblému Bugatti na chladiči a plaketky s číslem šasi se zachovaly všechny identifikátory včetně mosazného štítku, který na vůz nechal umístit Nielly. Francouzská registrační značka končící písmeny RE a jedničkou pochází rovněž z této doby, konkrétně období května a června 1930.

Stěhování do Kalifornie

Brescii nabídla společnost Bonhams na pařížské výstavě Rétromobile v lednu 2010, o jejím znovunalezení a dražbě samotné se tenkrát hodně psalo. Auto se prodalo za 260,5 tisíce eur. Novým majitelem se nestal nikdo menší než sběratel vozů Bugatti Peter Mullin, který nechal skvost očistit a zakonzervovat, ale pochopitelně nikoli zrestaurovat do původního stavu. To by byl těžký hřích, tady je autentičnost daleko cennější než kdyby z vzácného cesťáku udělali prakticky kopii. Použitelných dílů totiž zůstalo jen asi 20 %. Kurátor muzea Andrew Reilly dal veterána umístit do tlumeně osvětlené místnosti připomínající místo nálezu na dně jezera, jedná se tak spíše o umělecké dílo...

Foto: Jeff Koch, Bonhams