Chrysler Ghia Special Coupé (1953): Vzácný italský Američan je k mání. Za patřičnou sumu

Začátkem šesté dekády dvacátého století se americký koncern Chrysler dal dohromady s karosárnou Ghia a vzniklo několik zajímavých konceptů, dokonce i malosériových vozů. Potřeboval totiž vtisknout svým konzervativním modelům trochu více „šťávy“ a kam jinam se obrátit než na sever Itálie? Hromadná výroba se sice neuskutečnila, protože panovaly obavy z neúspěchu podobného tomu, který zapříčinil předválečný Airflow, ale i tak se jedná o zajímavou historickou kapitolu. Obnovená Ghia utrpěla za druhé světové války značné škody kvůli spojeneckým bombám a nutně potřebovala zakázky...

Nejprve Plymouth

Vše začalo v roce 1950 studií XX-500, která nesla logo Plymouthu, šlo vlastně o originální a náležitě elegantní čtyřdveřový fastback se splývavou zádí na šasi produkčního P20. Tehdejší nový šéf zámořského velkého hráče K. T. Keller byl ohromen a šéfdesignér Virgil Exner jakbysmet, taktéž veřejnost i odborníci nešetřili chválou... Partnerství trvalo do šedesátých let. Nakonec dostalo zelenou pro kusovou produkci alespoň jedno z tzv. Idea Cars, už coby koncept plně funkční, což o jiných konkurenčních „vozech snů“ v té době rozhodně neplatilo, šlo o nepojízdné slupky. Prosadil jej manažer exportu C. B. Thomas, který řekl, že prodá všechny bohatým kupcům.

Mezi léty 1951 a 1953 tedy na podvozku Chrysleru New Yorker Deluxe vzniklo pouhých 18 kusů modelu s názvem Special Coupé, který měl obě důležité značky a prosadil se - na rozdíl od jiného fastbacku s kratším rozvorem. Více jich však ani nebylo v plánu, nicméně Thomas pro něj dostal oficiální svolení. Nejdříve se zrodila šestka tzv. „styling specials“, zbylých dvanáct postavila dle smlouvy Carrozzeria Ghia.

Do Francie

Jeden z těchto vozů je nyní k mání, což je vzácná příležitost pro sběratele, protože se rozhodně na prodej neobjevují každý den. Byl zaregistrován 23. července 1953 a dlouhá léta pobýval v Evropě. Do země galského kohouta jej dovezl importér Société France Motors. O čtyři dny později došlo ke změně v dokladech, objevuje se zde jméno bohatého průmyslníka Leona Coulibeufa, automobilového sběratele a kromě jiného i amatérského závodníka, jel také 24 hodin Le Mans. V jeho garážích bychom v 50. letech našli třeba okřídlené kupé Mercedes-Benz 300 SL, Porsche 356 a Alfu Romeo 1900.

Původně vzácný stroj nechal napsat na manželku, následně si to tedy zřejmě rozmyslel. Madamme Coulibeuf však u vozu pózovala při soutěži elegance v Enghien-les-Bains 1953. V září téhož roku se objevil na titulní straně odborného časopisu L'Action Automobile. Majitel byl na oba jistě náležitě pyšný. V historii konkrétního exempláře jsou značná bílá místa, na mnoho let zmizel... Nicméně následují holá fakta. Později se jeho vlastníkem stal Jacques Pelve, shodou okolností bretaňský dealer Chrysleru.

Renovace

Objevil jej sice nekompletní a s jinou maskou, ale takřka bez koroze, v původním světlém laku a s originální registrační značkou 4756 CC75. Automobil prošel po mnoha letech pečlivou renovací, trvala více než celou dekádu a byla dokončena v roce 2001. Hned poté zamířil stylový Američan v italském „obleku“ do Bagatelle na Louis Vuitton Concours d'Elegance.

Při znovuvzkříšení dostal kombinaci tmavě a světle modré barvy s obdobně laděným interiérem, který doplňují bílé lemy na čalounění, které získalo určitou patinu. Následujících šestnáct let však se na jeho vzhledu jinak výrazněji nepodepsalo, i zrestaurované chromované detaily zůstaly až na pár drobných ohmatání prakticky netknuté. To platí rovněž o drátových kolech s bělobokými pneumatikami, „padesátkové“ klasice, která k takovému autu prostě patří. Tříramenný volant, přístroje včetně hodin, rádio i zapalovač cigaret mělo auto už z výroby. Zadní sedadlo nikoliv, kupátka byla pouze dvoumístná. No a? Vzhled vlastně nijak neruší... „Budíky“ jsou samozřejmě cejchované v kilometrech za hodinu, nikoli v mílích. Čtyřkolová rarita se v současnosti nachází za Atlantikem, v americkém St. Louis ve státě Missouri.

Vidlicový osmiválec

Auto, stejně jako ta zbylá pohání klasika, vidlicový osmiválec FirePower Hemi s objemem 331 krychlových palců, tedy 5424 cm³. Dává 134 kW (182 k) i díky dvojitému karburátoru a je spárován s polosamočinnou čtyřstupňovou převodovkou Fluid Torque Drive. Řadicí páka, či spíše volič se nachází na sloupku řízení, nic neobvyklého... Na přání byl k mání ještě automat PowerFlite. Drtivá většina komponentů pohonné jednotky přežila těch 64 let života vozu bez úhony až na „spotřební materiál“, kupříkladu vzduchový filtr je logicky novějšího data výroby.

Cena 550 tisíc dolarů odpovídá aktuálnímu stavu i plné funkčnosti, stačí otočit klíčkem. Dle nejnovějšího kurzu činí její ekvivalent v české měně 11.955.900 korun. Málo to není, ale na druhou stranu jde o opravdový unikát, který nepotkáte na každém rohu. Mohli jste jej vidět třeba před dvěma lety v květnu v Cernobbiu na proslulé a prestižní Concorso d'Eleganza Villa d'Este, případně v říjnu 2014 v belgickém Knokke, kde se konala obdobná soutěž elegance při Zoute Grand Prix.

Foto: Hyman Ltd., BringATrailer Archive