Ferrari 365 P Berlinetta Speciale Tre Posti: Ani za 494 milionů!

Jedno z nejvzácnějších Ferrari majitele nezměnilo. Dražila jej aukční síň Gooding & Company o minulém víkendu 16. a 17. srpna. Samozřejmě v rámci Monterey Car Weeku v Pebble Beach při slavné soutěži elegance (nejen) historických aut. Zájemci přihazovali jako o život, nejvyšší částka se zastavila na 23,5 milionech dolarů. To je v přepočtu 493,85 milionu korun! Jenže komentátor aukce oznámil, že tato částka prodávajícímu vozu nestačí, měl k ní výhrady. Nebyla splněna její minimální výše (!), ač nebyla žádná stanovena. Kolik by si za svoje auto představoval? 40, 50 milionů dolarů? Obzvláště právě kousky z italského Maranella v současnosti mění majitele za opravdu absurdní peníze...

Vlastník vozu se tedy alespoň pro tuto chvíli nezměnil. Ale bílý kousek rozhodně stojí za pozornost. Ano, jak napovídá italský přídomek „tre posti“, je třímístný. Řidič sedí centrálně, dva spolujezdci po stranách a sedadla mají posunuta více vzad. Ne, McLaren F1 opravdu nebyl prvním vozem, který přišel s tímto členěním kokpitu. I když jich bylo více, „berlinetta speciale“ 365 P s Pininfarinovou karoserií vznikla jen ve dvou exemplářích, vnější design navrhl tehdejší šéfstylista studia Aldo Brovarone. Tato popisovaná s číslem podvozku 8971 byla poprvé prezentována na autosalonu v Paříži v roce 1966. Tříramenný tenký dřevěný volant je klasikou, stejně jako přístroje ve dvou kulatých tubusech. Zaujme i obří prosklená posuvná střecha a tvary zadních světel, nebo hrdlo nádrže s efektním víčkem na levé straně za bočními okny.

Ferrari 365 P hodně připomíná pozdější Dina 206/246 GT. Mělo také motor z lehké slitiny uložený uprostřed, tedy před zadní nápravou. Ovšem podélně, nikoli napříč. Právě písmeno P neznačí „prototipo“, ani „Pininfarina“, nýbrž umístění pohonné jednotky „posteriore“). Bylo tedy úplně prvním silničním vozem značky s touto koncepcí. Na rozdíl od Dina šlo ale o „čistokrevné“ Ferrari s tím správným počtem válců v uspořádání do V. Parametry? Při vrtání 81 a zdvihu 71 mm přesných 4,93 l objemu a 283 kW výkonu při 7300 otáčkách. Jednalo se pochopitelně o dvouventilové atmosférické srdce se šedesátistupňovým úhlem rozevření válců a rozvodem OHC, tedy vačkovým hřídelem v hlavě. Mělo mazání se suchou klikovou skříní, o přípravu směsi se pak starala trojice karburátorů Weber 40 DFI.

Pětistupňová manuální převodovka přenášela sílu dozadu, hodnota točivého momentu ale udávána nebyla. Podvozek i pohonná jednotka vycházejí ze závodního speciálu 365 P2, který poháněl tentýž vidlicový dvanáctiválec a jezdil vytrvalostní závody v letech 1965-66 v uzavřené i otevřené verzi. Rozvor náprav u třímístného sporťáku činil 2600 mm, přední kola byla od sebe vzdálena 1480, zadní kratších 1470 mm. Základ konstrukce šasi tvořil tradiční prostorový ocelový trubkový rám, navíc s hliníkovým plechem pro zvýšení tuhosti. Dvojité lichoběžníkové závěsy byly doplněny na obou nápravách teleskopickými tlumiči, vinutými pružinami a příčnými zkrutnými stabilizátory. Nechyběla ani čtveřice kotoučových brzd.

Jen 1020 kg lehké kupé s vnějšími rozměry 4400 x 1890 x 1190 mm najelo za osmačtyřicet let svého života jen 7.900 mil, tedy 12.714 km. Jako první jej v červenci 1967 koupil slavný Luigi Chinetti. Bývalý závodník (trojnásobný vítěz 24 hodin Le Mans!) se již dávno předtím přesunul do USA, kde šéfoval tamnímu zastoupení značky a mimo jiné hledal pro Enza Ferrariho místní talenty, objevil třeba mistra světa F1 z roku 1961 Phila Hilla. Založil také North American Racing Team. NART proslul svým atypickým bílomodrým zbarvením vozů z Maranella... Chinetti své 365 P dokonce dvakrát prodal, poprvé Marvynu Cartonovi. Pro něho bylo ale příliš silné a tak jej vrátil. Druhým vlastníkem byl Jan de Vroom. Luigiho přítel a spoluzakladatel NART. Tomu se s ním však špatně parkovalo. Bílý superstroj doputoval dokonce až do Evropy, na Azurové pobřeží, aby se ale pak vrátil zpět za oceán. Do dnešních dnů byl pouze jednou přestříkán, jinak je zcela původní. Zůstal v majetku rodiny, muž, který se jej nyní pokoušel neúspěšně prodat, má totiž v rodném listě také jméno Luigi Chinetti, ale jedná se o syna.

Druhé třímístné auto, stříbrné s černým pruhem a číslem šasi 8815, se do dnešních dnů dochovalo též, nachází se také v USA. Objevilo se v premiéře na stánku karosárny v Turíně na sklonku roku 1966. Má jinou záď vytvarovanou do podoby křídla. Jeho prvním majitelem nebyl nikdo menší než šéf Fiatu Gianni Agnelli, do Spojených států jej prodal v sedmdesátých letech.

Ferrari 365 GTB/4 Daytona - Sen bohatých sběratelů