Jaké pérování: Je vzduch pružnější než ocel?

Vzduchové pérování známe více než století a v osobních automobilech se používá již 57 let, přesto bylo donedávna výsadou luxusních modelů. To se teď ovšem mění, nové možnosti pootevřel Mercedes-Benz a nabídl jej volitelně i ve střední třídě. Další výrobci budou brzy následovat, proto není na škodu si zopakovat výhody a nevýhody vzduchu a oceli.

Vinuté ocelové pružiny mají zpravidla neměnnou charakteristiku, pouze několik ryze sportovních aut nabízí nastavitelné předpětí (běžné u motocyklů) a tím i tuhost. Díky proměnné hustotě závitů pružiny při silnějším stlačení tuhnou. Opel dříve používal dokonce tzv. soudečkové pružiny, snižující montážní výšku.

Většina výrobců se již naučila pérování perfektně ladit, takže i s ocelovými pružinami lze dosáhnout uspokojivého kompromisu mezi komfortem a stabilitou, zejména spolupracují-li s kvalitními tlumiči, nejlépe s proměnnou charakteristikou: ať už pasivně (Mercedes-Benz Direct Control) či aktivně (Volkswagen DCC). Velká část výrobců nabízí možnost posunout jejich charakteristiku volbou odlišného podvozku, většinou sportovního, tedy tužšího.

Hlavní výhodou ocelových pružin jsou zlomkové výrobní i servisní náklady proti vzduchu, zpravidla poskytují i přirozenější reakce: méně omezují zpětnou vazbu od kol a lépe si poradí s rychlými změnami kvality povrchu. Limitem je nemožnost aktivního ovlivňování změny průběhu pérování (s výjimkou systému Mercedes-Benz ABC/MBC) a postupná změna charakteristiky důsledkem stárnutí materiálu.

Obě tyto nevýhody smazávají vzduchové měchy. Ty sice rovněž stárnou, avšak funkci při tom nemění tak výrazně. A samozřejmě umějí velmi rychle, klidně několikrát během jediné sekundy, měnit chování v kompresi i v expanzi. Proto dobře nastavené vzduchové pérování dokáže mnohem lépe filtrovat nerovnosti na většině povrchů a zlepšit tak vibrační i akustický komfort v kabině. Druhou zásadní výhodou je možnost změny světlé výšky. Například samočinné snížení při rychlé dálniční jízdě dokáže zlepšit nejen stabilitu, ale i aerodynamiku, potažmo spotřebu. A do třetice je výrobně jednodušší realizace sportovního podvozku – s trochou nadsázky stačí jen přiškrtit přepouštěcí vzduchové ventily.

Mezi limity samozřejmě patří kromě ceny i nárůst hmotnosti a složitosti, s vlivem na celkovou spolehlivost auta. Výměna pružicích jednotek vyjde na pětimístné částky za kus, porucha kompresoru či řídicí jednotky se pak rovná menší finanční katastrofě. Citlivější řidiči si také postěžují, že jízda na „vzduchovém polštáři“ je pocitově zcela odděluje od vozovky a obtížně se jim odhaduje hranice adheze či chování podvozku.

Zatímco některé automobilky z principu vzduchové pérování nenabízejí (BMW, některé modely jej však mají na zadní nápravě), jiné jej preferují a některé modely nabízejí výhradně s ním (Jaguar, Audi). Mercedes-Benz se drží zlaté střední cesty, a i když v nejluxusnějších modelech je vzduch rovněž standardem, aspoň nabízí výše zmíněný systém MBC jako velmi dobrý kompromis.

Tři různá pérování u Mercedes-Benzu C

Tuhost pneumatických pružicích jednotek Airmatic činí vpředu 21,8 newtonu na milimetr, vzadu pak 26 N/mm, zatímco základní ocelové pružiny disponují hodnotami 26,6 a 29,1 N/mm. Už z toho je jasné, že střední a velké nerovnosti pohltí vzduch mnohem snáze, nevýhody se projeví jen na těch krátkých. Sportovní podvozek je tužší (29,8 a 32,4 N/mm), snížený o 15 mm, standardně osazený 18“ koly a silnějšími příčnými stabilizátory. To sice komfort omezuje, avšak výrazné zlepšení stability a potlačení nedotáčivosti za to stojí. Zejména když kvalitní tlumiče stále zachovávají solidní pohodlí. Přesto je to volba primárně pro sportovce.

Ačkoliv cestující pocit létajícího koberce na vzduchových měších většinou uvítají, proměnlivé reakce na přejezdy mírnějších nerovností moc příjemné nejsou. Pobyt hlavně v druhé řadě je skoro o kinetózu. Mercedes-Benz nabízí pouze k airmatiku ještě adaptivní tlumiče se třemi režimy, bohužel dva tužší neladí s neměnnou měkkostí pérování a výsledkem bývá roztřesená karoserie na sérii výmolů. Vítanou funkcí je možnost v nízkých rychlostech zvýšit světlost o 25 mm, na dálnici pak samočinně klesne o 15.

Protože komfort není měřitelný, ale závisí na subjektivním vnímání, našli jsme testovací trasu s rozdílnými povrchy a hodnotili chování všech tří typů podvozků jak s prázdným, tak plně vytíženým (430 kg) vozem, přičemž testeři seděli jak za volantem, tak vzadu.

technika autotip