Levá 4, pravá 4/5 přes horizont… Trénujeme na rallye!

Auta mám rád od mala, koneckonců, „auto“ bylo prý mé první slovo. Někdy na gymplu jsem začal ve větší míře sledovat mistrovství světa v rallye, ale že bych se někdy měl posadit za volant… Tuhle myšlenku jsem nikdy neměl ani ve fázi snu, prostě mě to nikdy ani nenapadlo.

Pak jsem se ale několikrát svezl jako spolujezdec, trošku přičichnul i k řízení soutěžáckého speciálu a bylo hotovo – tohle si musím zkusit! A tak, na konci července, vyrazím se spolujezdkyní Karolínou Jugasovou na soutěž do Pačejova. Pojedeme s Opelem Adam v rámci značkového poháru (o něm jste už na Auto.cz četli), pro který auta připravuje tým XTG motorsport, Adam Cup podporuje také české zastoupení Opelu. V současnosti se jedná o jednu z nejlepších a nejdostupnějších cest k soutěžím, i když, jak sami určitě tušíte, laciná záležitost není závodění nikdy. Ale postupně.

Formality

Abych se vůbec mohl soutěže zúčastnit, musel jsem si vyřídit závodní licenci. Nic složitého to není, podmínkou je vlastně jen proškolení v Autoklubu České republiky a zdravotní prohlídka u sportovního lékaře. Školení je však po dobře známých tragických událostech důkladné a zaměřené hlavně na bezpečnost. Co přesně dělat v případě nehody, kam telefonovat, jak označit havarované auto, jak se chovat na přejezdech mezi zkouškami, co přesně znamenají speciální značky na rychlostkách… Je toho docela dost, spousta úkonů je však hlavně na spolujezdci, zkušenosti a vědomosti jsou v tomto případě opravdu potřeba.

Takže, ještě před tím, než dojde na ostré testy s cupovým adamem a Karolínou, vyrazil jsem brát rallyové hodiny k jednomu z našich nejzkušenějších spolujezdců, Štěpánovi Palivcovi. Učit se budu v okolí Příbrami, na zdejších rychlostních zkouškách.

Šestka je základ!

„Nazdar! Na vykání není čas, já jsem Štěpán,“ pozdraví mě příbramský sympaťák a s příruční taškou se hrne na sedačku spolujezdce. Pojedeme v běžném provozu, samozřejmě se sériovým, byť trošku ostřejším Opelem Adam S. „Začneme tím, že budu číst rozpis a ty se snaž soustředit a poslouchat. Abys to dostal do hlavy,“ začíná s radami Štěpán. „Základní zatáčka je šestka, od té se všechno odvíjí. Jde v podstatě o pravý úhel, cokoliv ostřejšího postupuje až k desítce, nejrychlejší zatáčka je jednička. A pak tu máme ještě půlené zatáčky, tedy čtyři pět, pět šest… Když je oblouk něco mezi.“ Půlené zatáčky… Jako kdyby nestačila desítková soustava sama o sobě, ještě se budou čísla půlit! Z počítačového „Colina“ jsem zvyklý na jedničku až šestku, přičemž na PC je to přesně naopak – nejpomalejší je jednička, čísla se určují podle převodového stupně, na který se oblouk projíždí. Po několika průjezdech podle Štěpánova diktátu je mi ale jasné, že v opravdovém rallye bych si s jedničkou až šestkou rozhodně nevystačil. Najednou mi začínají dávat smysl i ty půlky.

První tři nejrychlejší zatáčky bych pak se závodním autem měl jet vždycky naplno. „Je jedno, jestli je sucho, nebo prší. Nezáleží ani na šířce silnice. Jedna až tři zkrátka vždycky na plný plyn,“ prohlašuje Štěpán. „U čtyřky pak už záleží na okolnostech, tady se neubírá nebo nepřibrzďuje jenom za ideálních podmínek. Tedy na širší cestě, s dobrým podkladem a za sucha. A cokoliv vyššího pak zpravidla už znamená brzdy,“ popisuje zákonitosti rozpisu. Samozřejmě se na trati může vyskytovat šestka, do níž se jede „full“. Třeba tehdy, když následuje po jiné pomalé zatáčce – auto se jednoduše ještě nestačí pořádně rozjet. „U tebe jako nezkušeného jezdce bychom si dělali právě poznámku full,“ doplňuje Štěpán.

Jsem na řadě!

Ne že bych měl „noty“ už dokonale naposlouchané, pořád je v některých složitějších úsecích těch informací nějak moc (jak tohle budu zvládat v závodním tempu…), teď ale Štěpán zavelí, abych následující rychlostní zkoušku zkusil nadiktovat sám. Čekají na nás tři průjezdy (jako při soutěži), během nich se snad alespoň párkrát do čísla zatáčky trefím. „Sleduj pásku uprostřed volantu. Ta ti pomůže hlavně tehdy, když si nebudeš jistý, jestli se zatáčka zavírá,“ přidává poslední radu Štěpán.

A jedeme! Takže, levá tři, pravá… Asi čtyři. „A co vzdálenost? Musíš si psát vzdálenost mezi jednotlivými body rozpisu!“ napomíná mě spolujezdec. Dobře, takže třicet, levá… To bude šest. Sto… Ne! Sto dvacet, pravá šest. „A co ten horizont? Přes něj přece nevidíš! Musíš si napsat, jestli jde projet naplno, nebo bude potřeba probrzdit. A taky, na které straně silnice se máš držet. Vždyť je za ním pravá a už docela těžká zatáčka, musíš tak zůstat na levé straně. A hlavně brzdy! Vůbec neříkáš brzdy! Správně by to bylo sto dvacet horizont polevu brzda pravá šest. No nic, jeď dál, to opravíme, máme ještě dva průjezdy,“ hlásí Štěpán. Na konci rychlostky se pak otáčíme a já se pokouším nadiktovat protisměr. Zatím jsem podobně zmatený jako při prvním průjezdu.

Při druhém si už bere slovo Štěpán, předčítá moje poznámky a samozřejmě hodně opravuje. „Tady si nahlásil čtyřku. Trváš na tom?“ ptá se Štěpán a mně je jasné, že bych trvat neměl. „Asi čtyři pět?“ zkouším od boku. „Minimálně. Nezlobil bych se ani za čistou pětku. To je hodně častá začátečnická chyba, diktovat zatáčky lehčí. Daleko bezpečnější je psát si zatáčky spíš těžší. Ta tvoje čtyřka je přece podle rozpisu už hodně rychlá zatáčka a ty bys do ní pak přiletěl jenom s mírným přibrzděním. To nejde, určitě dáme pětku,“ rozhoduje Štěpán. „Tvůj rozpis bude celý o bezpečnosti. To znamená, že si budeme poctivě psát brzdy všude tam, kde bude potřeba. Probrzdi znamená mírnější brzdy, větší zpomalení označíme jednoduše jako brzda. Hodně důležité jsou také vzdálenosti. Musíš mít jistotu, že víš, co tě čeká. Nemůžeš jet na oči,“ přidává další a další informace Štěpán.

Následuje ostrý test!

Za Štěpánem jezdím už nějaký ten týden, video v článku pochází už z mého „pokročilejšího“ období, kdy se už můj diktát od Štěpána liší přece jenom méně. V poslední době se mi daří držet v „půlbodovém“ rozdílu. Během prvního průjezdu nadiktuju zatáčky a vzdálenosti, při druhém se věnujeme brzdám a během třetího pilujeme.

Dalším bodem mého zaškolovacího rallyového programu bude ostrý test, už se soutěžním Opelem Adamem Cup. A tady se už objeví moje „pačejovská“ spolujezdkyně Karolína Jugasová. Štěpán bude dál působit v roli našeho mentora, pro Pačejov pomůže i s rozpisem, vedle mě se však posadí Karolína. Snad to oba přežijeme ve zdraví… Na reportáž z ostrých testů se můžete těšit v nejbližší době! Vždyť ono taky do Pačejova (jede se poslední červencový víkend) moc času nezbývá.

Po trénování se Štěpánem jsem ale jednu věc dokonale pochopil – jak strašně důležitá je role spolujezdce. Zvlášť v případě jezdce-začátečníka je zkušený mitfára naprostým základem, bez kterého bych hned po první rychlostní zkoušce v lepším případě šetřil na nové nárazníky…