Martin Vaculík a legendární Volkswagen T4: Jen létání je lepší

Titulek jsme si vypůjčili z jednoho z prvních komentářů, které se nám na sociálních sítích objevily, když jsme se pochlubili testovaným Mutivanem T4 2.4 D, jejž nám zapůjčili tvůrci nového českého filmu Grand Prix. Stroj z roku 1993 se 400.000 km na hrbu si zde zahrál jednu z hlavních rolí a bude o něm ještě řeč. Původně jsme v rámci mediálního partnerství s filmem chtěli jen natočit humorné video, jak se Martin Vaculík setká s hlavní postavou, mechanikem Emilem. Auto, které i po takové porci kilometrů jezdí jak na vzduchovém polštáři, nás ale dostalo tak, že stojí za to si jej opět připomenout.

Tak to má vypadat

Model T4 v roce 1990 nahradil předchozí T3, který měl stále stejnou mechanickou koncepci jako slavný T1 „Bulli“ z roku 1950. Tedy s motory za zadní poháněnou nápravou, většinou plochými čtyřválci „boxer“ – později i ležatými řadovými. Houževnatý mechanický grunt měl své neřešitelné konstrukční slabiny: vyšší výšku ložné plochy a následně i nižší vnitřní prostor při stejné výšce celkové proti konkurentům s motorem vpředu. Následující T4 tak přišlo s uložením motoru vpředu napříč, což je koncepce, při které hnací jednotka zabere nejméně vnitřního prostoru. Nevýhodná je z pohledu přístupu k agregátu sevřeného mezi chladičovou stěnou a přední příčkou prostoru pro posádku při opravách, kdy jsou na trhu auta, kde je pro výměnu startéru lepší vyndat motor z vozu. Volkswagen si poradil způsobem, který mohou všichni ostatní jen závidět – nahoře stačí povolit čtyři šrouby, nadzvednout chladičovou stěnu, ta na čtyřech pantech opíše půlkruh a posadí se o deset centimetrů dopředu. Najednou se před vámi objeví dobrý přístup k ventilovému víku, vývěvě, vstřikovačům a jejich trubkám i přepadovým hadičkám, ale třeba také ke žhavicím svíčkám. Malinkou výjimkou je ta schovaná za vstřikovacím čerpadlem, tedy na posledním válci. Tu mění jen nejpoctivější servisy, protože jde o zkoušku trpělivosti a ohebnosti prstů. Ale to platí i u většiny jiných dieselů.