Merlincar alias The Beast: Tohle je nejošklivější rolls-royce na světě!

Letecký motor Rolls-Royce Merlin proslul hlavně za druhé světové války, kdy poháněl slavné a krásné britské stíhačky Supermarine Spitfire a bombardéry Avro Lancaster. Klasický pístový kompresorový vidlicový dvanáctiválec s objemem 27 litrů mohl klidně rozpohybovat i auto. Nebylo by to nic nového. Vždyť už po Velké válce zbyla spousta vyřazených agregátů věhlasných značek, které pak Britové instalovalo do svých závodních speciálů, proháněli se s nimi po Brooklands a překonávali světové rekordy.

Motor jasný, převodovka ne

Po druhé světové válce už se na autodromu Brooklands nezávodilo a takovým monstrům dávno odzvonilo. Jistému inženýrovi Paulu Jamesonovi ale tahle myšlenka v šedesátých letech minulého věku nedávala spát, jenže se pokusil o stavbu auta pro běžný silniční provoz. „Primární zdroj energie“ pocházel ve skutečnosti z cvičného letounu Boulton-Paul Balliol, ale to je vedlejší. Některé zdroje hovoří o motoru Meteor, což byl upravený Merlin bez přeplňování, s některými ocelovými díly místo hliníkových, používaný hlavně v obrněných vozidlech.

Pokroková jednotka měla každopádně vždy čtyřventilový rozvod a dvě horní vačkové hřídele! Navíc se taková strojovna musela do přídě vejít. Přední náprava pocházela z Wolseleye 6/99, zadní z Jaguaru 420, podvozek musel konstruktér řádně vyztužit. Nenašel však vhodnou převodovku, původní se nehodila a četné pokusy o instalaci jiných skončily neúspěchem.

Požádal tedy zaměstnance firmy Epsom Johna Dodda, právě specialistu na automatické rychlostní skříně, aby mu s jejím výběrem a případnou úpravou pomohl. Dodd potřeboval takové ústrojí, které byl dokázalo točivý moment obřího charismatického agregátu přenést na (zadní) kola, respektive silnici. Nakonec zvolil čtyřstupňovou samočinnou Hydramatic, ukázala se být tou nejvhodnější, i když ji musel výrazně přestavět. Tu produkoval v licenci mimochodem britský Rolls-Royce, o výrobci luxusních limuzín bude ještě řeč...

Za pět stovek

Práce se vlekly, Jameson ztratil trpělivost, nadšení a docházely mu peníze... Projekt dotažený do podoby (ne)pojízdného šasi nakonec Doddovi prodal roce 1969 za pouhých 500 liber. Lochneskou příšeru na čtyřech kolech, bestii, prapodivné, neuvěřitelně bizarní monstrum, které ale skutečně připomínalo normální auto, pak tedy dotvořil právě on. Říká se mu logicky Merlincar, ale Dodd jej pojmenoval ještě trefněji: The Beast.

Nejdříve zrůdnost oblékl do laminátové karoserie kupé, evidentně inspirované Fordem Capri, kterou mu navrhl Bob Phelps. Dostala červenou barvu, bílou střechu a příď se čtyřmi hranatými světlomety. Auto bylo prokazatelně dokončeno v roce 1970. Masku použil z rolls-royce včetně slavné sošky, jak jinak, když v útrobách bije srdce stejné značky? Jenže to se prestižní aristokratické automobilce samozřejmě nelíbilo, spíše to odpovědné muže rozzuřilo. Ochranná známka je zkrátka ochranná známka, nedá se nic dělat.

Z kupé kombi

Ještě po přestavbě na „kombi“ (původní karoserie kupé neodolala požáru) na zlatožlutém voze byla, stejně jako nový čumák se čtveřicí hlavních světel na každé straně. Právě tehdy se údajně ve voze objevil skutečný agregát Merlin z letounu De Havilland Mosquito TT Mk. 35, spojený s tentokrát sériovou třístupňovou skříní GM Turbo Hydramatic 400. Není známo, jaký má motor přesný výkon, na brzdě nikdy nebyl. Kompresorové verze ve Spitfirech dávaly asi 1400 koní (1030 kW), později existovaly i s dvojitým mechanickým dopingem, tady však přeplňování zcela chybí, takže je odhadován na 857 k (630 kW), což samozřejmě bohatě stačí!

Merlincar je běžně schopen dosáhnout rychlosti 290 km/h, samozřejmě na rovné ploše, třeba letištní. Johnův syn Paul vyprávěl, že jej testovali i v Německu na dálnicích za plného provozu. Když s ním John předjel ostré porsche, jeho majitel, baron, okamžitě volal do Crewe a chtěl si objednat nový model. Pochopitelně neuspěl a Rolls-Royce se o vůz začal zajímat, což skončilo výše zmíněným sporem.

Pře se dvěma R

„Jel jsem na jednání a zaparkoval přímo před budovou soudu. Zástupcům Rolls-Royce překvapivě nechali odtáhnout jejich Silver Spirit s registrační značkou RR1, který stál naproti, ale moje auto ne,“ řekl John Dodd. „Soudci však tvrdili, že jsem se choval jako individualista. Zavolal jsem tedy kamarádovi, majiteli stájí v Hyde Parku a poprosil jej o laskavost. Se svoji ženou a dětmi jsme pak na koních doklapali až ke dveřím.“ Událost vzbudila řádný rozruch, větší než samotná The Beast.

Bez trestu pochopitelně nevyvázl, za zesměšňování Nejvyššího soudu a pohrdání touto justiční autoritou mu byl udělen poměrně tvrdý: zabaven prakticky veškerý majetek, dům i dvoumotorové letadlo. Vlastní advokát jej sice u posledního líčení potopil, ale jeho návrhu, aby mu byl vůz ponechán, orgán naštěstí vyhověl. Jen mřížku chladiče musel definitivně vyměnit za jinou a nechal si na ni vyvést svoje iniciály JD. Takže Merlincar vlastně prošel od začátku 70. let třemi reinkarnacemi.

Na jih

Později Dodd přesídlil do Španělska, konkrétně na letiště do Málagy, kde má dodnes firmu Caja de Cambios Automaticas S.L., tedy obří halu... na opravu samočinných převodovek. „Naštěstí jsem byl v tomhle vždycky docela šikovný, takže když jsem všechno v Anglii ztratil, bylo mnohem lepší začít znovu tady. Naučili mě surfovat a jezdit na vodních lyžích.“

Dnes je Johnu Doddovi 84 let. S Merlincarem se ale objevuje občas i v Británii a že jezdí, navíc poměrně dost rychle, dokázal třeba před třemi lety na kultovním dragstripu v Santa Pod. Původní registrační značka KPD 67K mu zůstala dodnes. Ano, tohle šílené vozidlo samozřejmě může na běžné silnice!

Přes sto litrů

Rychlost 260 mph (418 km/h), o kterých psal dobový tisk, je však jistě čirou teorií. Maximálních 2650 otáček (dvanáctiválec výše nejde) znamená hranici 200 mph, tedy 322 km/h. Mnoho řidičů sportovních aut beztak tento ďábelský kombík vidělo jen zezadu. Motor pochopitelně ke své práci potřebuje obrovské množství paliva, konzumace se pohybuje mezi 100 a 140 l/100 km. „Žilami“ proudí i 130 l oleje! Žádný div.

Účty už ale majiteli neproplácejí British Petroleum jako kdysi, když jim dělal reklamu. Megalomanské auto měří obřích 5,79 m, ale značnou část této délky, odhadem zhruba polovinu tvoří samozřejmě „nos“, tedy kapota. Dvě a čtvrt tuny hmotnosti zase není tolik, to má dnes kdejaké SUV. Řízení samozřejmě postrádá posilovač, takže parkování musí být opravdu oříškem.

Kokpit se čtyřramenným sportovním volantem vypadá na počátek 70. let poměrně luxusně...

Motor se sice spouští tlačítkem, ale nejdříve je nutné aktivovat zapalování, samotná dvě palivová čerpadla, naplnit obra životodárnou tekutinou a nažhavit, k čemuž slouží několik dalších „knoflíků“. Čtyřkomorový karburátor nese americkou značku Holley. Ohlušující rachot, který se poté ozve, je nepopsatelný. S výstředním autem však lze jezdit v běžném provozu, John Dodd jej stále používá hlavně pro zábavu. „Zvíře“ bylo jednu dobu dokonce zapsáno v Guinnessově knize rekordů jako nejvýkonnější „road car“ světa.

Foto: The Beast Facebook, SmartAge.pl, Classic Driver, MorpheusAtloppers, PinIMG.com, YTImg.com, Spainvia