Moskvič-Aleko 2141 KR (1986-1989): I Sověti měli šílené rallyeové béčko. Závodilo jen doma
Moskviče si v rallye vydobyly poměrně slušnou pověst, nejen v dálkových maratonech typu Londýn-Sydney, ale i v těch klasických. Moskevský AZLK měl tovární tým, se kterým občas vyrážel i mimo domovinu na podniky mistrovství Evropy a světa. Zapomenutou kapitolou je však ostrý speciál z druhé poloviny 80. let minulého věku, který se mimo SSSR nedostal.
Silueta
Stasys Brundza, známý litevský soutěžák, stál za mnoha tehdy ještě sovětskými „zbraněmi“ pro rallye. Není tedy divu, že inicioval mimo jiné i stavbu Moskviče 2141 (alias Aleka 141) KR. Postarali se o ni mladí inženýři v UKER (Upravlenije konstruktorskich i eksperimentalnych rabot). Jednalo se o „gran turismo“ s motorem podélně uprostřed a pohonem zadních kol. Formálně vycházelo z onoho Moskviče čtvrté generace, o čemž svědčilo čelní sklo, dveře i hlavní světla. Pětidveřový hatchback s předním pohonem se prodával i v bývalém Československu a měl základ ve francouzské Simce 1307/1308. Změn ale bylo tolik, že si Chrysler, potažmo později PSA nenárokovaly žádné licenční poplatky...
Ve skutečnosti šlo v případě speciálu spíše o siluetu, ze série toho moc nezbylo. Zcela změněná základní koncepce s prostorovým rámem poskytla slušné rozložení hmotnosti, všechna kola byla od sebe vzdálena 1500 mm a hlavně zavěšena nezávisle, vpředu pomocí vzpěr McPherson, vzadu víceprvkově. Za nimi našly své místo kotoučové brzdy. Dovnitř musela být navařena povinná bezpečnostní klec, karoserie dostala panely z polyuretanu a laminátu, všechna skla kromě čelního byla ve skutečnosti také plastová... Nic výjimečného.
Místo patnáctistovky dvoulitr
Řadový kapalinou chlazený čtyřválec sériový původ měl, šlo o jednotku UZAM-412. Poměrně moderní celohliníkovou s rozvodem OHC a dvěma ventily na válec, starší majitelé stejnojmenných Moskvičů ji znají velmi dobře. Jenže její objem byl zvýšen ze 1478 na 1995 cm3. Díky dvěma dvojitým horizontálním karburátorům Weber dávala 129 kW (175 koní).
Jak koncepce nasvědčuje, KR byl postaven pro skupinu B, i když postrádal turbo a čtyřkolku. Měl být totiž co nejlevnější, což se také povedlo. Kreativní inženýři však museli shánět díly i materiály pokoutně od mezinárodních dodavatelů ze Západu, což samozřejmě zavánělo kriminálem i v době nástupu Michaila Gorbačova do nejvyšší funkce federativního státu. Jenže zdroje ve velké, ale zaostalé zemi chyběly a tak nebylo zbytí. Brundza měl navíc potřebné kontakty...
Rychlý konec
Vzhledem k tomu, že vývoj vozu byl ukončen v roce 1989, neměl šanci startovat mimo Sovětský svaz, protože v mezinárodních podnicích FIA byla „béčka“ zrušena již po tragických událostech jara 1986. Na rychlostní zkoušky nevyrazila ani monstra ještě benevolentnější skupiny S...
Dílo konstruktérů Ivanova, Korjukalova, Loginova, Manžouliho, Michejkina a Potapova nakonec vyrazilo alespoň na domácí tratě, startovalo v místní skupině A5. Ta byla omezena pouze dvěma faktory: maximálním dvoulitrovým objemem a původem auta v SSSR. Sovětští jezdci ostatně měli plošný zákaz používat k závodům a soutěžím zahraniční vozy. Grupa představovala všehochuť, doslova kaleidoskop konstrukcí od továrních experimentálních prototypů po „samodělky“, jak se daleko na východě všeobecně říkalo doma postaveným autům, určeným zdaleka nejen k dobývání vavřínů, ale i k běžnému provozu. Evidentně se na pár podnicích skutečně objevilo, nicméně pak se do celé věci vložila vláda, která žádný takový projekt neschválila (to byla tenkrát nutnost), takže šel k ledu.
V muzeu
Kupé, jehož tvary navrhl designér A. Harutjunjan, vážilo 894 kg a měřilo jen 3840 mm na délku, bylo 1690 mm široké a 1360 mm nízké. Dokázalo se rozjet zhruba na 200 km/h. Jediný postavený a tudíž velmi vzácný kus se dochoval až do dnešních dnů, je vystaven v moskevském automobilovém muzeu Autorevju. Čas od času se zúčastňuje i veteránských akcí.