Jaké.auto Informace o autech podle značky a modelu

Pohřbené Ferrari Dino 246 GTS: Pod zemí odpočívalo tři roky. Dnes je jako nové!

Aleš Dragoun Aleš Dragoun 15. 2. 2017
16
5
Zobrazit náhledy (16)
Ferrari Dino Ferrari Dino Ferrari Dino Ferrari Dino Ferrari Dino Ferrari Dino Ferrari Dino Ferrari Dino Ferrari Dino Ferrari Dino Ferrari Dino
Zloději, kteří ukradnou drahý sportovní vůz, mají několik možností. Jednou z nich je ukrýt jej pod zem. Přesně tak dopadlo jedno Dino 246 GTS před více než čtyřmi dekádami...

Čas od času se objeví na veřejnosti nějaké auto, které doslova vstalo z mrtvých. Většinou jde o předmět nějakého toho ne úplně zákonného jednání, pojišťovacího podvodu a podobně. I dost dávného. Příběh italského sporťáku je takřka čtyřicet let starý, za zmínku rozhodně stojí. Rozluštit se jej povedlo až v poměrně nedávné době, začíná však vlastně ještě dříve, v říjnu 1974. A rozhodně nejde o nějakou fikci...

Jistý Kaliforňan z Alhambry jménem Rosendo Cruz si tehdy koupil nové auto. A ne tak ledajaké.

Dino 246 GTS výrobního čísla 07862 objednal v poněkud atypické tmavě zelené metalíze, s příplatkovými sedačkami Daytona a koly Campagnolo. Dostal registrační značku 832 LJQ, ale dlouho se z něj neradoval, 7. prosince téhož roku nahlásil policii jeho odcizení.

Zahrabané v hlíně

„Skoroferrari“ (Dino 246 GTS nikdy emblém vzpínajícího se koníka neneslo, nemělo přece dvanáctiválec!) skončilo zahrabané na dvoře jednoho domu v Los Angeles. Konkrétně šlo o číslo popisné 1137 na 119. West Street (Západní ulici) na předměstí West Athens. V únoru 1978 jej objevila skupina dětí, která s i hrála na dvoře a doslova a do písmene začala vrtat v bahně. A hle, střecha! Že by od auta? Naštěstí jel okolo zrovna místní šerif, tak jej mládež okamžitě stopla.

Celá věc samozřejmě nemohla ujít místním novinářům. Počátek příběhu zaznamenala reportérka Los Angeles Times Priscilla Painton. Čtyřkolový poklad byl za pomoci malého bagru a lopat vykopán a jeho odkrytí zdokumentoval Michael Haering. A detektivové Joe Sabas, a Dennis Carroll, kteří se vyzvednutí osobně účastnili, začali pátrat, jak se vlastně italský sporťák do svého hrobu dostal. Uvnitř nenalezli žádné tělo, ale samozřejmě mohlo jít o trestný čin. Novinářka 8. dubna 1978 napsala, že „vůz se zdá být v překvapivě dobré kondici“ a odhadla jeho cenu na 18 tisíc dolarů. V autentickém stavu, ve kterém se znovu objevil na denním světle. Byl přece ani ne čtyři roky starý... Jenže jak se tam vlastně ocitl? Celá záležitost byla zahalena tajemstvím.

Ručníky a fólie

Vyšetřování zprvu nikam nevedlo. Dům byl v té době obydlený, ale nájemníci netušili nic, žili tam jen tři měsíce. Vysvětlení záhady tedy nabídnout nemohli. Detektiv Sabas a jeho lidé pátrali i v okolí, jenže ani dlouholetí rezidenti této oblasti si po více než třech letech nevzpomněli, že by se tenkrát dělo něco divného. „Pohřbívání dina ale není totéž, jako když sázíte na zahrádce za svým domkem zelí,“ zažertovalo si tenkrát „očko“. V sacím traktu byly nalezeny ručníky, aby se do něj nedostali červi a objevilo se několik plastových fólií. To znamená, že si tu italský sporťák někdo odložil na později!

Případ odcizení vyhasl brzy po podivném odhalení. Policie vyhodnotila incident jako řádnou krádež, pojišťovna Farmers Insurance Group vyplatila 22,5 tisíce dolarů, mimochodem původní kupní cenu, právnímu vlastníkovi, kterým byla v té době hollywoodská pobočka Bank of America. A to mohl být konec. Kdepak, ani zdaleka!

Ferrari jako rakev

Právě fotograf Michael Haering dával dohromady tento příběh plný nejasností pro Los Angeles Herald Examiner a vzpomněl si na jiný. Trochu známější, mezi fanoušky Ferrari doslova legendární, ale ze stejné doby. V květnu 1977 zemřela vdova po texaském olejáři Sandra Ilene West. Mladá žena, bylo jí pouhých 37 let, skonala na předávkování léky, mimochodem předepsanými, ve svém domě v Beverly Hills. Místem jejího posledního odpočinku se stal hřbitov v San Antoniu, samozřejmě hned vedle svého zesnulého muže.

Ale pozor, v poněkud děsivé poslední vůli Sandra napsala, že chce být pohřbena ve svém modrém Ferrari 330 America. Její tělo, oblečené do luxusní krajkové noční košile, bylo tedy umístěno vzpřímeně za volant vozu a celá procedura vykonána. Dělníci vůz i s ostatky spustili do „bunkru“ a dva náklaďáky jej zalili betonem, jak mladá dáma ještě za svého života přísně nařídila. Pochopitelně netoužila po tom, aby vůz i s její kostrou později zloději vykopali a místo tak znesvětili. Z „mauzolea“ se nikdy nedostal, nicméně celá story byla samozřejmě náležitě medializována.

Haering napsal: „V té době jsme byli my, lidé od novin pěkně zmatení a pobavilo nás, že by zloděj mohl pohřbít auto na dvorku. Dělali jsme si legraci a vyprávěla se spousta vtipů. Během tohoto období došlo i na Sandřin příběh včetně její atypické rakve a samozřejmě vyvstala otázka, jestli náhodou i ta druhá záležitost není legální. Tisk porovnal obě causy, nezjistil však mezi nimi žádnou spojitost. Druhý příběh tedy přitáhl spoustu pozornosti coby novinka a fungoval sám od sebe.“ Jedním z vtipů byl tento: Přijde zákazník do showroomu a říká prodejci: „Rád bych si koupil ferrari, máte nějaké?“ „Dám vědět, jen se podívám, co pro vás můžu vyhrabat.“

Pátrání Grega Sharpa

A co bylo dál? Motoristický novinář Greg Sharp uveřejnil v AutoWeeku ze dne 3. března 1986 článek o „špinavém ferrari“. Ano, celých osm let po jeho exhumaci. A odhalil další detaily ze života konkrétního dina předtím, než bylo pohřbeno. Ukázalo se, že k zákazníkovi absolvovalo poměrně dlouhou cestu.

Objednali jej nevadští Modern Classic Motors, následně jako jeden z deseti kusů putovalo ke Griswald Motors do metropolitní oblasti San Francisco Bay Area. V showroomu zůstalo jen dva týdny, než si pro něj přijeli pánové z obchodního zastoupení Hollywood Sports Cars.

Vydalo se tedy zhruba 640 km na jih do Los Angeles, buď po ose, nebo na „palubě“ kamionu, to se neví a je to vcelku jedno. Až pak si pro něj přišel zákazník. Jeden z tehdejších 46 dealerů Ferrari v USA byl mimochodem znám tím, že svá auta prodával celebritám, třeba Franku Sinatrovi.

V úvodu zmíněný pan Cruz, mimochodem povoláním nikoli podnikatel, nýbrž naprosto obyčejný instalatér, jej ve skutečnosti koupil své ženě k narozeninám. Jeho paní stihla ujet se svým čtyřkolovým dárečkem pouze 806 kilometrů. 7. prosince 1974 trávil pár večer v restauraci Brown Derby na Wilshire Boulevardu, slavil výročí svatby. Když se ovšem vrátili oba na místo, kde klenot zaparkovali, nestál tam.

Díry v karoserii

Už víme, že se ztratil pod zem. Vzpomínaný článek Priscilly Painton v LA Times, kde psala o překvapivě dobrém nálezovém stavu, vyvolal šílenství mezi potenciálními kupci. „Farmářská“ pojišťovna je nestačila odhánět. Její vyšetřovatel Tom Underwood však zjistil, že paní žurnalistka skutečnost trochu přibarvila.

Greg Sharp ve svém článku po osmi letech dále píše: „Jednadvacet vrstev laku, čtrnáctka základních a sedm přímo barvy, bylo pihovatých. Koroze vyžrala v Pininfarinově karoserii rakovinné díry a pak pokračovala dále včetně elegantního koženého interiéru. Líní zloději sice umístili ručníky i mezi okna, ale skla zapomněli vytáhnout. Eroze zdevastovala kola a sežvýkala kryty vačkového hřídele. Oba dvojité výfuky byly plné bahna, kapota motoru částečně rozdrcená, odnímatelná střecha samý škrábanec a rýhy a čelní sklo rozbité.“

Haeringovy fotky přitom naznačují, že ve skutečnosti vypadalo o něco lépe, ale část je ještě kryta hlínou. Sharp pokračuje: „Vše bylo truchlivě smutné a beznadějně špatné do té míry, že Tom Underwood zabalil svoje vyšetřování v rekordně krátkém čase. Jakákoli představa, že někdo kromě samotné továrny Ferrari obnoví toto dino do něčeho, co se přiblíží původnímu stavu, se zdála absurdní.“

Prodej mechanikovi

Telefonáty do Farmers Insurance Group neustávaly a její úředníci se obávali PR krize. Underwood ale dostal nápad - představit auto veřejnosti. Náklaďákem jej nechal převézt do soukromého skladu v Pasadeně, aby ho případní zájemci o koupi mohli vidět naživo a osahat si jej. Měli na to pouhé dva týdny. Společnost samozřejmě očekávala finanční nabídky. Jenže plán nevyšel. Dino sice bylo uzamčené, ale na viditelném místě, takže z něj během 14 dnů nenechavci odcizili vše, co nebylo přišroubováno a šlo odmontovat, včetně znaků a měrky oleje.

Legitimní nabídky se však i přesto objevily. Underwood zpětně obtelefonoval několik dřívějších zájemců. Nakonec uspěl mladý mechanik, který měl svou dílnu na Burbank Boulevardu v San Fernando Valley. Nabídl mezi 5 a 9 tisíci dolary a oholené dino bylo jeho. Díky novému alternátoru jej probudil k životu, ale pak se objevil problém s motorem.

Sharp ve svém už takřka 31 let starém článku pokračuje: „Mladý muž se poté odstěhoval i s vozem a nenechal na sebe žádný kontakt, novou adresu, nic.“ Jenže zároveň dodává, že on, případně někdo další renovaci skutečně dokončil. Podařilo se mu dohledat to, že vůz byl nově zaregistrován pod stylovou značkou DUG UP (vyhrabán), záznam mu ochotně poskytl příslušný úřad. Takže si tehdy myslel, respektive pevně doufal, že se italský krasavec prohání po bulvárech Los Angeles a tamních dálnicích se čtyřmi i pěti pruhy.

Majitel se našel!

Ještě před pěti lety se vůbec nevědělo, kde doslova cenný artefakt na čtyřech kolech je, pouze zasvěcení cosi tušili. Připomeňme, že 246 GTS se v letech 1972-1974 zrodilo 1.274 kusů. Poháněl je za sedadly umístěný vidlicový šestiválec 2,4 l (odtud číselné označení) s výkonem 145 kW v 7600 otáčkách. Na něj navazovala pětistupňová manuální převodovka. Podvozek měl rozvor 2339 mm. 4300 mm dlouhá a 1151 mm nízká kupé zrychlovala z klidu na stovku za 7,2 s a dosahovala maximální rychlosti 245 km/h.

Příběh tedy může skončit šťastně. A vlastně také ano. Mike Spinelli, šéf serveru Jalopnik, měl po zveřejnění svého textu v lednu 2012 štěstí. Ozval se mu Brad Howard, že právě on byl tím, mužem, který auto, mimochodem vybavené elektrickými okny a klimatizací koupil. Jde o specifikaci přímo určenou jen pro Kalifornii. Dnes už starší pán tento skvost nechal prohlédnout u svého přítele, mechanika Giuseppeho Cappalongy. Ještě na konci 70. let byl exteriér zrestaurován, nejdříve pouze vyčištěný kokpit se však znovuvzkříšení dočkal až mnohem později.

Brad má dokonce i původní registrační značky. Dokumentární film ze srpna 2012, který odhaluje celé pozadí, zachycuje tmavě zelené dino v plné síle. Moc místa v něm samozřejmě není, ale jezdí jako motokára.

Foto: Michael Haering, Wheels Age

Související články

Témata
Autorizovaný prodej Servis osobních aut Autobazary Pneuservisy Náhradní díly

Diskuse: Přidat názor

Avatar - Sumi2000
PĚKNÝ ČLÁNEK
Sumi2000
| 16. 2. 2017
Dobré čtení.. :yes:
Galerie je fajn...nechápu co tady prudíte.. :-)
Avatar - MDK
Fakt jo?
MDK
| 15. 2. 2017
Achoj jmenuji se Helmu a přišla jsem fám sprafit komín. Kde to mám proštouchnout?
Avatar - beibej
Fakt jo?
beibej
| 15. 2. 2017
Instalatér koupil manželce Dino? To musel ale udělat přesčasů.... >:-[]
A fotogalerie, ....
gil54
| 15. 2. 2017
.
A fotogalerie, ....
gil54
| 15. 2. 2017
.... kromě prvních tří snímků, je zde proč ? Abychom věděli, jak vypadá Dino 246 GTS ? :-|

Z článku a videa vyplývá, že bylo zelené, nikoliv červené, ani žluté a ani to, na černobílé fotografii, není určitě to zelené. Proč nás pořád krmíte zbytečně těma ho.vnama, tedy desinformacemi ? (Ty první tři fotky by bohatě stačily a když ne, tak alespoň ty ostatní řádně okomentovat, třeba jako ilustrační fotografie nebo tak nějak. Tolik práce to zase není.)

Bazar

Kupte nebo prodejte auto za nejlepší ceny
Vložit inzerát Zobrazit nabídku