Před 140 lety se narodil Louis Renault. Proč umíral jako kolaborant?

A za své tanky si dokonce odnesl Řád čestné legie. Přesto ale Renault, který se narodil 12. února 1877, umíral v roce 1944 v opovržení jako kolaborant, který dal za nacistické okupace své továrny k dispozici německé válečné mašinerii.

Spolupráci s nepřítelem se Louis Renault snažil ospravedlnit slovy "dám jim máslo, aby nám nevzali krávy", na jeho osudu to ale moc nezměnilo. Továrny a jejich vybavení sice neodvezli Němci (jak po francouzské kapitulaci hrozili), přesto rodina nakonec o podnik přišla. Krátce po smrti zakladatele byla firma bez náhrady znárodněna a Louisovi příbuzní se dlouhá léta marně snaží vysoudit kompenzaci. Palác v Paříži, zámek na venkově i další osobní majetek ale Renaultovým zůstaly.

Neslavně tak skončila kariéra muže, který díky technickému nadání a zejména usilovné práci dokázal vybudovat automobilku, jež často předběhla konkurenci. V roce 1929, kdy ještě značná část továren vyráběla automobily kus po kuse, například nasadil Louis Renault po vzoru Henryho Forda ve své nové továrně pásovou výrobu. Oba průmyslové vizionáře ale spojoval také důraz, který kladli na výrobu cenově dostupných aut, která si mohl dovolit co nejširší okruh zákazníků.

Renault zároveň proslul jako člověk, který vládl své továrně pevnou rukou a se stávkujícími, kteří ohrožovali jeho snahu o co nejvyšší efektivitu a zisk, si dokázal poradit. Díky tvrdosti a neústupnosti se ale na druhou stranou dokázal přenést přes řadu osobních tragédií, které ho postihly. Oba jeho starší bratři, se kterými roku 1899 zakládal továrnu, zemřeli předčasně - Marcel v roce 1903 při nehodě během závodu z Paříže do Madridu, Fernand podlehl o šest let později vážné nemoci.

Právě díky péči starších sourozenců, kteří získali zkušenosti v rodinné textilce, přitom Společnost Bratří Renaultové (Société Renault Freres) dokázala uspět. Nejmladšího z bratrů totiž od mládí zajímala hlavně technika a vášeň pro řemeslo, ve škole mu to příliš nešlo. S Louisovým přístupem k životu se ale nakonec smířil i otec, který mu poskytl zázemí v rodinném sídle v Billancourtu na předměstí Paříže. Tam také Renault junior postavil roku 1898 svůj první vůz.

Když vozík s motorem De Dion dokázal vyjet strmou ulici na Montmartru, získal Renault první zákazníky. Spokojení klienti rychle přibývali i díky tomu, že automobily nenavazovaly na kočáry ani velocipedy, ale Louis je navrhoval podle svého. Motor umístil dopředu, zadní kola poháněl místo tehdy běžného řetězu hřídelem, řidítka z bicyklu v roce 1901 vystřídal praktičtější volant. Lehké a živé automobily se uplatnily i v závodech, což se ale stalo osudným Marcelu Renaultovi.

I špatná reklama je ale reklama, a tak ani smrt spolumajitele nezastavila značku v rozletu. Firma, která začínala se šesti zaměstnanci, dávala v roce 1902 práci už pěti stovkám dělníků a před vypuknutím první světové války pracovalo pro Société des Automobiles Renault (slovo bratři zmizelo z názvu po Fernandově smrti) už 5000 zaměstnanců. Válka, byť ji zprvu Louis odmítal jako zbytečné mrhání materiálem i lidmi, přinesla továrně nové příležitosti. A jejímu majiteli bohatství a slávu.

Louisem zkonstruovaný lehký tank Renault FT-17 překvapil v posledních měsících konfliktu německé generály (a ještě ve 30. letech sloužil pro výcvik v čs. armádě), nákladní automobily firmy Renault vozily munici i vojáky na bojiště, v továrnách se vyráběly také motory pro stíhačky a samozřejmě munice. Louis Renault se ale rychle dokázal zorientovat i po válce - nákladní vozy byly potřeba i v míru, základ tanku posloužil při vývoji traktoru a aerolinky využily letecké motory.

Ve 20. letech ale Renaultu vyrostla nebezpečná konkurence v osobě Andrého Citroëna a obě firmy se dlouho přetahovaly o postavení francouzské jedničky. Vítězství nakonec slavil Louis Renault, když jeho soupeř skončil roku 1934 v rukou gumárenského magnáta Édouarda Michelina. Renault se však radoval jen pár let. Ještě sice zabránil převzetí firmy Němci, zaplatil za to ale vysokou cenu. Zemřel v říjnu 1944 ve věku 67 let, jen dva měsíce po osvobození Paříže, aniž by se jeho vinou zabýval soud.