Proč se klaksonu říká klakson? Název je starý přes sto let
Jeden z dodnes používaných prvků aktivní bezpečnosti má jméno, které na první pohled vůbec nesouvisí s jeho vzhledem či funkcí. Slovo „klakson“ přesto souvisí se zvukovým projevem tohoto dnes běžného zařízení.
V počátcích automobilismu na přelomu 19. a 20. století byly věci jako blinkry či dokonce dopravní značky hudbou poměrně daleké budoucnosti. S rostoucí rychlostí jízdy automobilů však čím dál víc začínalo být třeba nějakých bezpečnostních prvků. Jedním z prvních se stala elektrická houkačka, kterou dnes máme v autech všichni – a říkáme jí klakson.
Jak se však z houkačky, nebo, chcete-li, zvukového výstražného zařízení, stal „klakson“? S tímto zařízením přišel americký elektrotechnik a vynálezce Miller Reese Hutchinson a také na něj získal patent, ovšem známé jméno od něj nepochází. Patent od Hutchinsona v roce koupil F. Hallett Lovell a začal zařízení vyrábět, přičemž je pojmenoval „klaxon“, podle agentury Bloomberg od řeckého slova „klaxo“, které znamená „vřískat“.
Firma vyrábějící klaksony se jmenovala jednoduše The Klaxon Company. Za první světové války našly využití coby sirény ohlašující chemický útok, po ní ovšem řada místních samospráv omezila jeho používání, nebo ho dokonce zcela zakázala. Dosavadní psaná i nepsaná pravidla přitom říkala, že se troubí téměř při každém manévru.
„Když jste odbočovali, zatroubili jste. Když jste couvali, zatroubili jste. Cokoliv jste chtěli udělat, zatroubili jste. Byl zvyk pořád troubit s myšlenkou, že když upozorníte okolí na to, že jedete, bude to bezpečné. Na řadě míst mohl člověk dostat pokutu, pokud netroubil,“ říká Matthew F. Jordan, profesor komunikace na univerzitě Pennsylvania State a autor knihy o historii klaksonu.
Původní klaksony byly velmi hlasité, ve 20. letech to bývalo běžně 100 decibelů a v předešlých letech ještě víc. Zejména ve městech totiž byl hluk, podobně jako dnes – jezdily vlaky, okovaná koňská kopyta vydávala rytmický klepavý – a při větším množství koní taky pěkně hlasitý – zvuk, a když světelné signály na autech neexistovaly, bylo třeba nějakého odlišení, proniknutí okolním hlukem, který obyvatelé samozřejmě dokázali vytěsnit.
Postupně se do aut, kterých bylo na světě čím dál víc, dostávaly i méně agresivní zvuková výstražná znamení, princip klaksonu však zůstal – po stisknutí tlačítka v interiéru zazní vně vozu hlasitý zvuk. Ten je dodnes důležitým prvkem komunikace mezi účastníky provozu.
Společnost The Klaxon Company nebyla jediná, kdo tato zařízení vyráběla, byla však klíčové pro dnešní familiérní pojmenování tohoto prvku vozu. V roce 1915 ji koupil koncern General Motors, jen slovo „klakson“ či „klaxon“ se už stihlo dostat do úzu – dokonce se objevovalo i na amerických dopravních značkách, které upozorňovaly např. na nebezpečnou zatáčku a nařizovalo řidičům „použít klaxon“.
