Muzeum motorek na prodej. Značka: Do dobrých rukou
Navštívili jsme dovozce, výrobce a sběratele motorek Pavla Brídu v Opavě. Kromě toho, že nám ukázal svou sbírku, se svěřil s problémem, který trápí spousty sběratelů: Co bude s jeho sbírkou, až tu on nebude?
Původně jsme vyrazili do Opavy prozkoumat zajímavou sbírku přibližně dvou set motocyklů Pavla Brídy. Těšili jsme se, že uvidíme pár zajímavých strojů, poslechneme si nějaké historky. A to se i stalo. Zároveň jsme ale narazili na dost těžkou otázku, která trápí nejen sběratele motorek, ale třeba i pivních etiket, známek, bankovek, kol, aut, panenek či čehokoliv jiného. Přemýšlejí o tom, jak s kolekcí budovanou třeba celý život naloží dědici. Ne vždy totiž potomci propadnou stejné vášni jako rodič.
Pavel Brída začal po revoluci vozit do Československa motorky z Japonska. Vrhl se i na jejich úpravy, na některých závodil, a pak dokonce začal i s vývojem nových verzí pionýrů nebo babet či pokračováním velorexu. A po celou dobu motorky taky sbíral. Část sbírky teď ukazuje v opavském obchodním centru Breda & Weinstein. „Je to takový průřez historií od mašiny na páru až po současnost,“ shrnuje Pavel Brída dramaturgii expozice. Cílí především na muže doprovázející partnerky na nákupech. „Většinou žena jde nakupovat, manžel na ni netrpělivě čeká. Tady kolikrát ženská čeká na chlapa, který si chce všechno prohlédnout nebo se tady se mnou dá do řeči a bavíme se o těch vystavených strojích,“ usmívá se Brída. Aby návštěvníci měli důvod se vracet, tak občas pár motorek vymění za jiné, které má schované v depozitáři.
Pavel Brída se sice specializuje na japonské stroje, ale v opavské Bredě má i staré jawy včetně pionýrů. „Tenhle pařez má tachometr, což pařezy neměly. Je to totiž prototyp z Týnce nad Sázavou, který sloužil k testování zkušebními jezdci, než se začalo s výrobou. Ta probíhala už na Slovensku v Povážské Bystrici,“ ukazuje Brída na řadu pionýrů. Má tu všechny varianty pařezů i pozdějších dvacítek nebo jednadvacítek a nechybí ani mustang.
Pionýry stojí vedle sebe tak, jak se postupně vyráběly. Protože Brída před lety postavil motorku s názvem New Pionýr, která vypadala jako někdejší pařez, tedy Jawa 05, tak pařezem tato část výstavy začíná i končí. Trochu bokem pak stojí Brídův prototyp elektrického pařezu.
Podobně seřazené jsou tady i babety. A pak tu nesmí chybět hondy, suzuki nebo yamahy. Najdeme tady ale i dětskou podomácku sestavenou motorku z 80. let značky „Zlaté české ručičky“ nebo několik originálních strojů, které si Brída navrhl pro sebe jako kuriozitu. „Mám dílnu a v ní mechaniky, kteří by v zimě, když se nejezdí na motorkách, neměli moc co na práci. Tak občas z dílů, které přebývají, stavíme z bouraných motorek vlastní originály,“ vysvětluje.
Chybět ale nemůžou ani závodní motorky. Ducati 350 S je jedním ze skvostů, na které je Brída hrdý. Může za to i nadšení jednoho návštěvníka z Anglie. Postavil se před ni a začal křičet: „No!“ A po chvíli znovu jen: „No! No!“ A tak pořád dokola. Když se ho Pavel Brída zeptal, zda mu může pomoct, tak dotyčný jen opakoval: „No!“ Když se vzpamatoval, zeptal se Pavla, zda ví, že toto je jediná dochovaná motorka na světě.
„Byl zaskočený, že si na ni mohl sáhnout. Dovolil jsem mu i to, aby se na ni posadil,“ dodává Brída. A s neskrývanou pýchou pokračuje: „Zavolal kamarádům, kteří se ptali, v jakém muzeu že to je, a on jim odpovídal, že to není muzeum, že je někde ve východní Evropě v obchoďáku a že to tady prostě jen tak vystavují.“
Nějaký příběh má Brída skoro ke každému stroji. Pokud se tam vydáte a narazíte přímo na něj, můžete tu strávit celé odpoledne. „Tady jsou dvě skoro stejné Ducati 999 S. Ale tahle je násobně dražší. Má totiž rám ze závodního speciálu. Jeden Japonec prostě chtěl mít na sériové motorce zesílený rám, jako mají profesionální závodníci. Tak dlouho s tím u Ducati otravoval, až mu to vyrobili. A chtěli za to asi pětinásobek ceny sériového modelu,“ vypráví sběratel Brída a rozkládá rukama. Když začne popisovat nějakou motorku, je k nezastavení a o každém detailu, jako jsou stupačky, zavěšení kol nebo řídítka, je schopen vystřihnout několikaminutovou přednášku.
Svými stroji žije. Teď se sice jako podnikatel začíná věnovat developerskému projektu, ale i tam propašuje pár strojů. Na okraji pozemku, kde bude stavět bytové domy, si navrhl kancelář, ve které bude i malá dílna a prostor pro pár motorek. Bude to takové minimuzeum. Otázkou ale zůstává, co s tím zbytkem.
Sbírka na prodej
Pavel Brída sbírku motocyklů tvořil od začátku svého podnikání, takže skoro 35 let. „Pomazlil jsem se nimi a teď přemýšlím, co dál,“ říká trochu smutně. „Dcera je psycholožka, syn právník. Oba jdou svou cestou. Dělají to, co je baví, což je skvělé. Ale o sbírku motorek zájem nemají,“ vypráví Brída a dodává, že by nerad, aby se kolekce rozpadla. „Mám kupce na skoro každý stroj. Ale když prodám jednu motorku ze série, která patří k sobě, bude mi chybět a už ji třeba nikdy neseženu,“ dodává s tím, že když se někdo ozve, nabízí mu rovnou celou sérii. Jenže na to kupující nemají peníze. „Doufám, že se najde buď nějaký movitý investor, který koupí třeba všechny hondy nebo nějakou ucelenou řadu, případně i úplně celou moji sbírku. Ještě přemýšlím, jestli to nemám vložit do nějakého fondu,“ krčí rameny. Stejně jako si někteří majitelé pořizují auta coby investici, dají se peníze logicky uložit i do motorek. „Přijede se sem podívat zástupce jednoho fondu, tak uvidíme, jestli z toho něco bude,“ líčí Brída. Je mu 58 let, do důchodu se ještě úplně nechystá, ale zároveň si uvědomuje, že život není věčný.
Shodou náhod mu v době naší návštěvy napsal z nemocnice kamarád, kterému lékaři našli zhoubný nádor. „Táhne mi na šedesát, nebudu tady věčně a nechci, aby se pracně budovaná sbírka rozprodala po jednotlivých kusech,“ říká trochu ustaraně Brída. Manželka není fanouškem jeho sbírky. „Pokud se mi něco stane, tak ona to rozprodá po jednotlivých motorkách. Nemá k tomu ten vztah,“ líčí sběratel a podnikatel. Rád by tak, dokud mu ještě slouží zdraví, vyřešil osud svých motorek. Cena sice nebude pro případného kupce malá, ale pouze peníze na koupi stačit nebudou. Sbírku dá Pavel Brída jen do dobrých rukou.
Co se sbírkou
Otázku, jak zachovat celoživotně budovanou sbírku i po jejch odchodu, řeší sběratelé po celém světě. Pročetli jsme pár zahraničních webů a našli několik zajímavých tipů. Ať už se potomci sbírky chtějí, nebo nechtějí ujmout, vždy je třeba udělat katalog. Každé auto nebo každá motorka mají mít své desky, kde budou doklady, klíčky, záznam o údržbě, kupní smlouva, informace o ceně a původu či nějaká zajímavost. Pokud veterány skladujete po různých pronajatých halách, je nutné tam zaznamenat i místo, kde vůz parkuje, což usnadní i případné dědické řízení. Tyto složky pak patří do trezoru. Zároveň je třeba si o budoucnosti sbírky promluvit včas s rodinou. Je to nepříjemné, když táta svolá děti a začne s nimi probírat, co bude, až zemře, ale je dobré si to ujasnit a pak případně i řešit závětí či darování sbírky ještě před úmrtím. A kdy je nejlepší čas na takovou debatu? Německý web Oldtimer-markt.de radí, že hned, jak odezní kocovina z oslavy šedesátin.
Muzeum jako kontejner
Pavel Brída své podnikání rozjel počátkem 90. let, kdy z Japonska dovážel v kontejnerech motorky. Minimuzeum v centru Opavy, kde bude mít novou kancelář, si proto navrhl v podobě naskládaných kontejnerů. Na terase si pro svou potěchu zařídí i vířivku, kterou bude mít jen pár kroků od kanceláře. Objekt bude sloužit i jako malé muzeum motorek z jeho sbírky.
