První automobilový závod světa z Paříže do Rouenu se jel před 120 lety

Všechno začalo v červenci 1894 ve francouzské metropoli, vlastně spíše nedaleko ní. Přesně 22. dne tohoto měsíce byl uspořádán první automobilový závod na světě. Tedy přesněji řečeno podnik, kterého se zúčastnil více než jeden vůz a nebyl součástí žádného jiného klání. Nápad uskutečnit demonstrační jízdu automobilů se zrodil v hlavě jediného muže. Jmenoval se Pierre Giffard a byl vydavatelem listu Le Petit Journal. Giffard zastával ten názor, že silniční samohyby jsou již na velice slušném stupni vývoje a „Concours du Petit Journal“ vyhlásil v prosinci 1893. Mnozí jej považovali za blázna, přitom měl za sebou již organizaci cyklistického závodu Paříž-Brest-Paříž (1891). Na jeho startu se mimochodem objevil jako doprovod automobil, konkrétně Peugeot typu 3 s vidlicovým dvouválcem Daimler 565 cm³/1,5 kW. 1,2 tisíce kilometrů urazil bez problémů, jedinou závadou byl rozsypaný diferenciál, ale kovář tehdy bydlel na každé vesnici...

Dorazilo celkem 102 přihlášek s podrobnými popisy včetně různých více či méně fantastických zdrojů pohonu. Tyto vozy ale nikdy neopustily hlavy svých tvůrců, natožpak aby s nimi přijeli na předměstí francouzské metropole. Nakonec byly vybrány pouze samohyby s tehdy nejčastějšími druhy motorů: parními stroji a výbušnými spalovacími agregáty. Elektromobil žádný nejel, kapacita olověných akumulátorů byla příliš nízká. Kvalifikační jízdy (ano, už tehdy!) v okolí Buloňského lesíku (Bois de Boulogne) probíhaly postupně od 30. dubna do 19. července 1894, všichni museli urazit padesátikilometrovou trať během čtyř hodin. Průměr 12,5 km/h možná vyvolá úsměv, ale legrace to tehdy určitě nebyla... Startovné činilo deset franků. Platili ho jezdci pořadateli, nikoli opačně. 22. července 1894 se nakonec postupně od sedmé hodiny ranní seřadilo na start na bulváru Porte Maillot v Neuilly-sur-Seine 21 parních a benzinových strojů různých tvarů, typů a velikostí značek De Dion-Bouton, Peugeot, Panhard-Levassor, Le Brun, Vacheron, De Bourmont, Benz, Serpollet, Gautier-Wehrlé, Scotte a De Montais. Nechyběly mezi nimi ani lehké tříkolky.

Prvním mužem, který vyrazil na trať, byl markýz de Dion s parním „traktorem“ táhnoucím za sebou jednonápravový přívěs, stalo se tak v 8:01. Ostatní jezdci byli vypouštěni v půlminutových intervalech, hromadný start se nekonal a ani nikoho nenapadl, představoval hudbu vzdálené budoucnosti. Bratři Maurice a Étienne Le Blantové jeli také s mohutnými vozy vlastní konstrukce poháněným parními strojem Léona Serpolleta, i když je v literatuře uváděna coby značka jen Serpollet. Zajímavou postavou byl určitě Émile Roger. Jel na svém vlastním Benzu, také jej přihlásil pod svým jménem a nikoli pod původní značkou. Byl vůbec prvním klientem Karla Benze a od roku 1888 jeho zástupcem pro Francii. Zvláštní úkaz představoval parovůz J. Scotteho, původem kloboučníka. Omnibus vzbudil pozornost soustavou zvonků a rolniček, které přehlušovaly parní stroj. Šlo o nařízení policejního prefekta z Epernay, lomoz (byť je parní stroj mnohem tišší než motor s konvenčním spalováním) údajně plašil koně. Scotte vyráběl parou poháněné automobily až do první světové války.

Původně mělo jít skutečně pouze o demonstrační jízdu, jakýsi test spolehlivosti, odolnosti a bezpečnosti, rychlost nebyla prvořadá. Ale nakonec se podnik oficiálně jmenoval „Závod Le Petit Journal pro vozidla bez koní s mechanickým pohonem“. Navíc odvěká touha zvítězit ovládla účastníky již za branami Paříže. V Nantes se ovšem stavěli na oběd. Nakonec byl nejrychlejší slavný markýz Jules-Albert de Dion na svém parním samohybu, do cíle dorazil v 17:40. Šlo o dvoumístnou čtyřkolku, ke které byla připřažena část kočáru pro další čtveřici pasažérů. Říká se jí také parní traktor, byť nikoli zemědělský. V pramenech bývá uváděna jako Victoria. Trať dlouhou 126 kilometrů a 736 metrů urazil vyděděný aristokrat za 6 hodin a 48 minut čistého času, tedy průměrem zhruba 19 km/h. Slušné vzhledem k neutěšenému stavu tehdejších silnic! O tři a půl minuty porazil druhého Georgese Alberta Lemaîtra na Peugeotu. Ve finiši navíc musel spálit některé dřevěné části svého bizarního vozu i s „vlekem“, protože se mu nedostávalo paliva. De Dionův samohyb potřeboval topiče, což pravidla nedovolovala. Zase naopak neměl mechanika, zmíněný muž zastával pouze první funkci. Absolvoval sice trasu v nejkratším čase, neodpovídal však zcela původní představě organizátorů o prakticky použitelném voze. Benzinoví konkurenti byli sice o něco pomalejší, ale mnohem sofistikovanější, snadněji ovladatelné a levnější na provoz.

Třetí příčku získal Auguste Doriot na dalším Peugeotu, který přijel v 17:50, ale o první cenu a nemalých pět tisíc franků se nakonec rozdělil s Lemaîtrem. Za ním dorazili do cíle Paul Hyppolite Panhard (v 18:03) a o půl sedmé Émile Levassor, oba na vozech „své“ značky, tedy Panhard & Levassor. Paul byl synovcem Reného Panharda, jednoho ze zakladatelů. Zajímavostí jistě je, že tyto čtyři samohyby vesměs poháněly rychloběžnými spalovacími vidlicovými dvouválci Daimler, Peugeoty měly výkon 2,6 kW (3,5 koně). Šlo o oficiální licenci podle původních plánů württemberského inženýra, mechanika a vynálezce Gottlieba Daimlera, nikoli o kopie. Zatímco vzpomínaný Émile Roger prodával ve Francii kompletní Benzy, konkurent Daimler vedl už od roku 1887 rozhovory s Edouardem Sarazinem ohledně marketingu. Sarazin se dohodl s Émilem Levassorem, který měl zájem o licenci, předčasně však zemřel. Zbytek jednání už byl na vdově Louise, ta později Émila Levassora pojala za muže.

Závod z Paříže do Rouenu dokončilo sedmnáct „automobilů“ (zde jsou vozovky jaksi namístě), monsieur Scotte mezi nimi bohužel nebyl. Devět z nich uváděly v pohyb zmíněné německé agregáty. Émile Roger na Benzu s výkonem pěti koní (3,7 kW) dorazil do cíle čtrnáctý, na trati strávil 10 hodin a 1 minutu. Nakonec mu však pořadatelé přiřkli pátou cenu. Mezi čtveřicí odpadlíků byly hned tři parovozy, což dalo jasný signál, že zlatá doba páry v silniční dopravě končí. Řidiči benzinových „přibližovadel“ seděli klidně jakoby snad jeli na příjemný výlet a pouze tahali za páky, pochopitelně s nadsázkou, obsluha rozhodně jednoduchá nebyla. Ale ti, co startovali s parními vozidly, museli sledovat tlak a hladinu vody, doplňovat ji, dále uhlí, dřevo nebo olej, pokud jejich vozidla byla vybavena moderním trubkovým parním kotlem. A pořádně se nadřeli!

Automobil se spalovacím motorem zvítězil na celé čáře, ukázal se být praktičtějším řešením, byť měl za sebou pouhých osm let vývoje, zatímco od prvních jízd Nicolase Josepha Cugnota s parní tříkolkou uplynulo v té době již jeden a čtvrt století! Závod se konal za značného zájmu diváků,cyklistů a konvoj doprovázeli i nepřihlášení účastníci na svých samohybech s mechanickými pohonnými systémy. Byl mezi nimi i sám Gottlieb Daimler, který se spolu se synem Paulem také zúčastnil velkolepých oslav triumfu v Rouenu. A hlavně, reportéři už nepoužívali o „vozech bez koní s mechanickým pohonem“, ale používali slovní spojení „voiture automotrice“ nebo „automobile“.

Za první skutečný závod tohoto druhu na světě v pravém slova smyslu je však považován až ten z Paříže do Bordeaux a zpět, který se konal v červnu 1895. Vyhrál ho náš starý známý Émile Levassor, který 1.178 km dlouhou trasu ujel za 48 hodin a 48 minut, tedy průměrem 24,5 km/h, přičemž nepřetržitě dokázal řídit o 31 minut kratší dobu! V klání Paříž-Marseille-Paříž (1896) vedl, ale nedaleko Orange 27. září vážně havaroval při snaze vyhnout se psovi pobíhajícímu na silnici. Zraněn a s poškozeným vozem dojel až do Avignonu cíle čtvrté etapy, kde byl převezen do nemocnice. Újma na zdraví byla však bohužel vnitřní, následkům havárie tak 14. dubna 1897 podlehl.

Je trestuhodným nedostatkem, že Francie, kolébka tohoto sportu, nemá už šest let ani svoji Grand Prix. Jenže dnes už jde bohužel hlavně o peníze...