Rally Pačejov na vlastní kůži: Tak jaké to bylo?

Mám za sebou svůj první závod v životě, Rally Agropa Pačejov. Za volantem cupového Opelu Adam a s Karolínou Jugasovou na sedačce spolujezdce. A hned zkraje vám řeknu, takové nervy jsem snad ještě nezažil.

Že jsem byl nervózní před každou zkouškou, to jsem čekal, tlak ale nepolevoval ani za volantem při ostrém tempu. Spíš naopak. Co je pro zkušené soutěžáky denní chleba, tedy jízda na slepo přes horizonty a do slepých zatáček čistě podle rozpisu, to byla pro mě úplně nová zkušenost. A hodně stresující. Když se takhle řítíte na vytočenou čtyřku k horizontu, přes který prostě nevidíte, a Karolína zahlásí levou trojku do pravé dvojky, v tu chvíli zkrátka nesmíte dát nohu z plynu. Do těchto zatáček se přece vždy jede na plný plyn, jak mě učil Štěpán Palivec. Takže jen mírně natočit volant v požadovaném směru a pak doufat, že jsem nezatočil moc, nebo málo.

Zvlášť na druhé rychlostní zkoušce, vyhlášených Čečelovicích, bylo podobných rychlých slepých úseků požehnaně. Však to taky s necelými patnácti kilometry byla nejdelší vložka soutěže. Vedla přitom po uzounké silničce, tak akorát na jedno auto. Povrch byl sice kvalitní, uprostřed zatáčky však často číhal betonový kvádřík označený sloupkem. To abychom nekatovali zatáčky… A trefit tohle udělátko znamenalo okamžitý konec a velkou škodu na autě. Takže jsme si s Karolínou psali k těmto „betonovým“ zatáčkám poznámku „středem“.

Průlet Čečelovicemi byl opravdový očistec. I my jsme měli průměrnou rychlost 85 km/h, několikrát jsme se podívali také k maximálce na sto šedesáti. To už byl na silničce připomínající cyklostezku opravdu kalup. Všude okolo navíc vysoká tráva, některé keře zasahovaly hluboko do silnice… Takže nejen slepé horizonty, občas jsem jel naslepo i kvůli přírodě! A jednou kvůli vlastní blbosti. Když jsem přeslechl, jaká zatáčka mě čeká. Respektive, věděl jsem a pak i viděl, že to bude pravý oblouk, obtížnost jsem však přeslechl. Na zopakování a brzdy už bylo pozdě, takže jsem jen zatočil volantem a čekal… Vyšlo to! A já se na patnáctikilometrové trase po sedmadvacáté skoro počůral.

To byl vůbec další z problémů, na který jsem se dopředu mohl jen těžko připravit. Neustálá koncentrace a střídání rytmu. A nejen v závodním tempu. Daleko těžší bylo se třeba po hodinové pauze znovu postavit na start a zase závodit. Znovu se dostat na provozní teplotu a jet, co to dá. Pak projet cíl, zklidnit se, sundat přilbu, nasadit sluchátka a na přejezdu se povolenými rychlostmi přepravit k další rychlostní zkoušce. A tady se opět přenastavit na závodní režim. Nic lehkého.

Kolikátí?

Abychom si to odbyli – v Pačejově dojelo 113 posádek, Machala-Jugasová s Opelem Adam Cup soutěž dokončili na 78. místě. Nejbližší pohárový Adámek se potom nacházel na 64. pozici, na Martina Mottla za jeho volantem jsme ztratili něco přes dvě minuty (ostrých měřených kilometrů bylo čtyřiasedmdesát). Druhé průjezdy jsem měl vždy rychlejší, jednou jsem se zlepšil o třináct sekund. A když už jsem tlačil na pilu moc, ozvala se Karolína, ať neblbnu a zpomalím. Vyloženou krizovku jsme naštěstí neměli ani jednu, Kája ale moc dobře vytušila, kdy už svištím nad svoje možnosti a auto neřídím. A pak mě klepla přes prsty. Jindy zase povzbuzovala, ať plyn podržím. Nebo opakovala zatáčky, když byla mezi oblouky delší pauza, abych nezapomněl, kam vlastně jedu (viz Čečelovice). Zkrátka bylo poznat, že na rozdíl ode mě Karolína soutěžácké zkušenosti má. Hlídala taky můj pitný režim, samozřejmě časy všech příjezdů, připomínala, že při tankování musíme zůstat sedět v autě s rozepnutými pásy… Nebo kontrolovala, jestli jsem si před startem do rychlostní zkoušky zavřel boční okno. Má toho hodně na práci, takový spolujezdec. Rozhodně se jenom neveze a nečte z rozpisu. Před soutěží se stará o přihlášku a veškerou administrativu, shání ubytování…

Šotolina, stromy a retardéry

Ani na dalších rychlostních zkouškách jsem si ani zdaleka neoddychl. Začínal jsem chápat, proč se jedná o jeden z nejtěžších rallysprintů u nás. Další křest ohněm přišel na rychlostce číslo 5, známé jako Muničák. Z pačejovských zkoušek je nejkratší, měří lehce nad pět kilometrů, částečně však vede po šotolině a mimořádně úzkými lesními cestami. To už byly opravdu spíš takové chodníčky – koleje, mezi nimi travnatý pás, případně listí, kůra a jiný lesní nepořádek. Jakýkoliv výlet z kolejí tedy znamenal okamžitou ztrátu adheze a smyk. I nám se jednou Adam mezi stromy roztančil. Naštěstí v malé rychlosti, na zařazenou dvojku. „Dobrý, už to zase držíš,“ okomentovala Karolína mírně horkou chvilku a v další šotolinové zatáčce trochu přidala na hlase. „Bacha, klouže moc!“

Na několika místech jsme se museli prosoukat také zpomalovacími retardéry, které většinou tvořily sudy na palivo. Někteří soutěžáci je moc nemusí, tohle násilné zpomalení prý ubírá na atraktivitě. Beru, já byl ale za tyhle soudky docela rád. Bezpečnostní zpomalení byla ta poslední věc, která mi vadila, a kromě toho jsem si mohl na bezpečném místě vyzkoušet brzdy. Jinde by probrždění mělo daleko horší následky.

Velká pochvala směřuje k pořadatelům i za bezpečné divácké zóny. Z toho jsem měl taky trochu vítr, zvlášť po všech těch tragédiích. V Pačejově ale všichni sledovali soutěž z bezpečných diváckých zón, zpoza volantu, soustředěný jen na prostor přede mnou, jsem fanoušky skoro ani nezahlédl. Ne že by tam nebyli, jenom zkrátka stáli tam, kde jim nehrozilo žádné nebezpečí.

Zkusit si rally… Splněno!

Jak jsem psal na začátku, byly to hrozné nervy. Účast v rallysprintovém mistráku byla daleko náročnější, než jsem si dokázal kdy představit. Rychlostní zkoušky těžké tak, že jsem se za volantem skoro bál. V sobotu před šestou, když jsme s Karolínou dokončili poslední osmou er-zetu, to byla v prvé řadě obrovská úleva. Za celý den jsem se ani jednou nepodíval na výsledky, ty jsem kontroloval až v noci doma. Jediné, co mě zajímalo, bylo soutěž dokončit a dovézt nás ve zdraví do cíle. Přesně tohle mi kladli všichni na srdce. Nejen kluci z týmu XTG motorsport, ale také Karolína a vůbec všichni, koho jsem v servisu, při tréninku nebo testech potkal. „Prvních pět soutěží musíš dojet. Pak můžeš začít zrychlovat a trochu závodit,“ shrnul to za všechny Vašek Vorel, další zkušený soutěžák, který závodil mimo jiné s Emilem Trinerem. Jak těžký úkol to ale bude, jsem pochopil až v sobotu. Úplně courat jsem se totiž nechtěl, z mého pohledu to bylo šílené tempo. Postupem času bych si na rychlosti vysoko přes sto kilometrů v bezprostřední blízkosti stromů, domů, rybníků, patníků a vůbec všeho asi zvykl, takto hozený do vody jsem se však nestačil divit, jak je všechno za volantem intenzivní.

V neděli jsem se už trochu uklidnil a pomalu začínala nastupovat euforie z naprosto neuvěřitelného zážitku a splněného snu. Promítal jsem si v hlavě průběh jednotlivých rychlostních zkoušek, zkoumal časy a přesvědčil se, jak strašně daleko opravdoví závodníci jsou. Účast v Pačejově mě jenom utvrdila v tom, jak náročná disciplína to je. Nádherná, ale zatraceně těžká.

Jestli bude ještě nějaké příště, s necelými osmdesáti ostrými kilometry už budu alespoň zhruba vědět, do čeho jdu. A určitě si ten úžasný pocit za volantem rallyového auta užiju ještě víc. Protože nic lepšího, co voní benzinem, zkrátka neexistuje!