Reliant Rebel (1964-1974): Auto s vlastní garáží

Reliant Motor Company založil v Tamworthu v anglickém hrabství Staffordshire T. L. Williams. Odešel od Raleighu, který končil s výrobou užitkových tříkolek motocyklové konstrukce. Právě do jejich výroby se s kolegou E. S. Thomsonem pustil. Postupně tyto stoje s lichým kolem vždy vpředu získaly karoserie více podobné klasickým automobilům, i osobní a po druhé světlové válce byl Reliant jedním z prvních výrobců „šatů“ z plastů vyztužených skelnými vlákny, tedy sklolaminátu (GRP).

Tříkolky byly v Británii daňově zvýhodněné, proto se tolik rozšířily. Použití skleněných vláken zase snižovalo hmotnost vozidel, a hlavně eliminovalo korozi. Jenže v první polovině 60. let minulého věku dozrál čas na rozšíření nabídky o skutečný automobil se čtyřmi koly. Tříkolky se prodávaly dobře, ale nic netrvá věčně. A proč by si dosavadní zákazník Reliantu měl kupovat jinou značku? Mezeru na trhu nebylo třeba hledat dlouho.

Zrodil se malý Rebel, který měl otestovat možnosti, jak pokrýt další segment trhu. Pravda, Reliant už v letech 1961-1963 vyráběl sporťáky Sabre, ale to byla přeznačkovaná Sabra Sport s volantem vpravo, kterou původně vyvinul pro izraelskou automobilku Autocars z Haify.

Borgward Isabella (1954-1962): Labutí píseň impéria

Tříkolový základ

Vývoj a výrobu prosadil výkonný ředitel Reliantu Ray Wiggin po smrti T. L. Williamse. Nemohl se totiž nevšimnout úspěchu Mini. Inženýrům, kteří v té době pracovali na modelu Sabra Carmel, taktéž pro Autocars, zadal úpravu tříkolky Regal 3/25 na vozidlo čtyřkolové. Pojízdný podvozek se žebřinovým rámem testoval tým vedený Davidem Pagem v areálu továrny. Zjistil však, že na motor objemu 598 cm³ z tříkolky bude auto i s předpokládanou váhou karoserie a všech ostatních komponentů příliš těžké.

Řadovou čtyřválcovou šestistovku chtěli zachovat, takže ji museli vyladit úpravou hlavy válců, většími ventily, aby dávala více točivého momentu a vyrovnala se s vyšší hmotností. Nabídla 20 kW (27 k) místo původních 18 kW (24,5 k), pracovala při vyšší kompresi. Celohliníkové motory OHV měly svůj původ v agregátu Standard SC 803 cm³, ten však byl ještě litinový, takže je Reliant značně překonstruoval. Výrobní čísla pohonných jednotek pro Rebel vždy končila velkým R, aby zdůraznila modifikace a odlišila se. Podvozek se čtyřmi koly ale umožňoval přesunout motor více dopředu. Byl samozřejmě uložen podélně a poháněl zadní kola.

Standard-Triumph a Ogle

Rebel dostal řízení včetně převodky z oblého malého Standardu Ten, přední zavěšení s příčnými rameny, kulovými klouby a čepy z Triumphu Herald a brzdy darovala z něj odvozená dodávka Courier. Listová pera byla delší než u Regalu, podvozek vynikal robustností. Rebely jezdily na dvanáctipalcových ocelových kolech s pneumatikami 5,50-12 a byly schopné dosáhnout rychlosti 101 km/h. Pravda, optimální rychlost se pohybovala mezi 75 a 80 km/h…

Tvary karoserie i podobu interiéru navrhl Tom Karen z Ogle Design. Reliant chtěl nový model odlišit co nejvíce od Regalu při zachování stejných dveří, čelního skla a palubní desky. Redukce výrobních nákladů byla prvořadá. Rebel měřil na délku 3480 mm, do šířky 1473 mm a na výšku 1435 mm. Obě nápravy od sebe dělilo 2260 mm. Pohotovostní hmotnost začínala na pouhých 520 kg.

Reliant Rebel (1965)

Z Turecka do Londýna

Veřejnosti se představil na autosalonu v Earls Court 1964. Vystavená předprodukční auta vznikla v Turecku a do Londýna putovala po ose. Alespoň prošla zkouškou odolnosti. O malé auto projevila zájem nejen média včetně těch odborných, ale hlavně veřejnost. Reliant jen během akce evidoval přes tisícovku předběžných objednávek. Na začátek velmi pěkné…

Jenže nastal problém. Rebel neměl vlastní výrobní linku. Továrnu Reliant rozšířil pro kupé Scimitar a menší auta vznikala společně s tříkolovými Regaly 3/25. A ty byly pořád velmi žádané a přinášely zisk. K uspokojení objednávek tak nemohlo pochopitelně dojít. Wiggin Rebel nechal vyvinout coby marketingové cvičení, netrval na vysokých počtech.

„Prototypové“ série

Rebel byl uveden na trh oficiálně v říjnu 1964. V Tamworthu se vyrobili následně první dvě série, a to v listopadu a prosinci téhož roku. Dohromady jich vznikla asi stovka, ale k zákazníkům se nedostaly, protože je používali dealeři coby předváděcí. Výrobce navíc zkoušel v interiéru různé materiály a tkaniny. Koberců bylo minimum, uvnitř použitý černý lak gelový. Palubní deska pocházela také z Regalu 3/25. Rezerva spočívala vpředu pod kapotou, její panty byly skryté v karoserii.

Prvním dvěma sériím se také říká prototypové, ale upřímně, na tohle označení jich vzniklo až moc. Dostaly také přední masku s mřížkou plnou vodorovných protáhlých větracích otvorů, bylo jich celkem čtrnáct. Po dalších jízdních zkouškách se však zjistilo, že není úplně třeba.

Upravená příď

V dubnu 1965 byl Rebel uveden na trh už podruhé s přídomkem Deluxe, jenže tohle jméno následně nikdy nepoužil. Palubní deska dostala nové přístroje, volant byl dvouramenný, objevila se silnější a pohodlnější sedadla a listů zadních per bylo jen pět místo sedmi. Horní polovina mřížky chladiče byla odstraněna a vystřídal ji hladký panel, takže chladicích otvorů zbylo pouze osm.

Místo čirých směrovek pod hlavními kulatými světly přišly oranžové. Záhy se tomuto modelu začalo říkat Rebel 600. V propagačním materiálu z listopadu 1965 se Reliant chlubil spotřebou až 60 mil na galon (tedy 4,71 l/100 km). Vozy měly vynikající poloměr otáčení.

Exemplar I: Návrat mědi, mosazi a bronzu do automobilů se nekonal

Sedmistovka

Na londýnském autosalonu v říjnu 1967 se představil Rebel 700 s kompletně přepracovaným podvozkem ze silnější oceli. Šestistovku nahradil nový motor o objemu 701 cm³ o výkonu 24 kW (32 k). Na britských dálnicích už platil rychlostní limit 70 mil v hodině (112,7 km/h), nočním závodníkům s rychlými a výkonnými auty tak úřady značně přistřihly křídle. Každé vozidlo, které této rychlosti nedosáhlo, bylo považováno za pomalé. Rebelu 700 se to dařilo.

Spotřeba se údajně pohybovala na hranici 5,1 l/100 km (55 mpg). Přesun palivové nádrže umožnil snížit zadní podlahu a zvětšit nákladový prostor. Na sloupku řízení přibyl multispínač směrovek, dálkových světel a klaksonu.

Kombi a dodávka

Základní dvoudveřové provedení sice na první pohled vypadalo jako moderní hatchback, víko zavazadelníku ale končilo pod zadním sklem. Tento problém řešilo kombi Estate, které dostalo směrem vpravo otevíratelné třetí dveře. V Británii se přece jezdí vlevo, takže je takové řešení i praktické. Kombi také používalo delší zadní boční okna, zprvu pevná, pozdější modely dostaly výklopná. Variabilitě přispěla zadní sklopná lavice, není tedy divu, že do dvou let v odbytu předčilo dvoudveřovou verzi. Nový motor dostal i Regal, jeho označení se změnilo na 3/30.

V roce 1971 Reliant vyslyšel přání a dotazy klientely, u Estate zaplechoval boky a vznikla dodávka. Prodejci značky ale nabízeli zpětnou přestavbu na kombík včetně zadní lavice a oken. Šikovný zákazník-kutil si ji provedl sám. Jaký to mělo smysl? Jednoduchý, užitkovou verzi jste koupili bez daně a tu po vás ani po úpravě na prosklenou verzi berňák nechtěl. Do dodávky se vešlo celých 1302 litrů nákladu. A když jste jezdili sami, nebylo potřeba ani sedadlo spolujezdce, takže se objem zvedl na 1699 l. Rebel se také konečně dočkal vlastní výrobní linky.

Reliant Rebel (1967)

Ještě větší motor

Další evoluci představoval Rebel 750, který si svou premiéru odbyl v říjnu 1972. Získal některé díly z tříkolky Robin, tehdy připravované do výroby. Předně šlo o nový motor objemu 748 cm³, nový chladič, čtyřstupňovou plně synchronizovanou přímo řazenou převodovku a sdružená koncová světla. Dosavadním rychlostním skříním totiž chyběla synchronizace jedničky. V interiéru se objevila nová měkce polstrovaná palubní deska, pohodlnější přední sedačky, ty spolu se zadní lavicí dostaly černé vinylové čalounění, tmavé byly i koberce. Byla rozšířena i barevná paleta laků karoserie. Zvenčí se dají poslední modely rozeznat dle zvětšených předních směrovek a absence chromovaných nárazníků.

Reliant potřeboval novou jednotku pro Robin otestovat a Rebel byl pro ni více než vhodný. Výkon 26 kW (35 k) při kompresi 8,5:1 stačil na dosažení rychlosti 129 km/h, tedy lehkého pokoření britských 80 mil v hodině. Nelze zapomenout na to, že Rebel byl o zhruba 15 procent lehčí než mnohem menší Mini a vážil o 35 % než tehdejší novinka Renault 5, i když jeho rozměry byly podobné. Nejlehčí malé francouzské hatchbacky měly 720 kg. Dodávkám Rebel Van stačilo 32 koní (23,5 kW).

Pro pošťáky

Sklolaminátová karoserie a hliníkový motor udělaly své. Rebelům se také říkalo „Auto s vlastní garáží“. Nepodléhaly tak rychle povětrnostním vlivům a mohly bez problémů parkovat venku, navíc v nevyzpytatelném anglickém počasí. Spotřeba s novým motorem klesla až k hranici 4,4 l/100 km, tedy alespoň podle propagačních materiálů, které hlásaly 65 ujetých mil na galon paliva. V reálu se ovšem pohybovala kolem 6,6 l. I tak ale byl Rebel úspornější než podobně velká auta s karoseriemi ocelovými.

Reliant zapracoval na propagaci sedmsetpadesátky, zaplatil si celostránkové barevné reklamy v časopisech a novinách. Mnozí Britové o tom, že Rebel existuje předtím neměli ani ponětí. Takže se logicky stala poslední verze neoblíbenějším modelem celí řady. Dodávky testovala i Royal Mail (Královská pošta), protože její staré morrisy dosluhovaly. Měla jich ke zkouškám desítku, ale…

Fiat 131 Mirafiori (1974-1985): Zadokolky slavily úspěch u zákazníků i v soutěžích

Místo pro Robin

V květnu 1974 musel Rebel kapacity v továrně uvolnit tříkolce Robin, po které byla už od počátku vysoká poptávka, a tak chtě nechtě byla jeho aktivní kariéra ukončena. A k podpisu kontraktu s britskými pošťáky tudíž nedošlo. Zrodilo se jich jen 2.600. Za deset let i přes četné modifikace také trochu zastaral.

Kromě Mini měl konkurovat hlavně Hillmanu Imp, ale vzhledem k výrobním omezením se tak pochopitelně nestalo. Reliant ukončil i produkci tříkolky Bond Bug, konkurenční Bond Cars Limited koupil v roce 1969. Rebel však nezůstal bez nástupce, v roce 1975 přišel 3,33 m dlouhý Kitten se čtyřválcovou osmsetpadesátkou, Tyto motory (přesně 848 cm³) si někteří majitelé Rebelů instalovali později i do svých vozů. I když bylo malých čtyřkolových reliantů vyrobeno málo, na britských srazech historických aut nejsou až zas takovou vzácností, jak by se mohlo na první pohled zdát.

Rebel také nezůstal čistě ostrovní specialitou, na evropském kontinentu na něj ale nenarazíte. 900 kusů, tedy takřka třetina se vyvezla, ale hlavně do Karibiku. A dokonce i s volanty vlevo, nejen vpravo.

Rebel 1600 GT

Prototyp Rebel 1600 GT (FW6) dostal motor z Cortiny Mk2 1600E. Reliant používal agregáty britského Fordu ve sportovních vozech a pro nákladní auta s modrým oválem naopak vyráběl laminátové kabiny.

Proč vznikl? Reliant chtěl doplnit sportovní Scimitary menším modelem s pořádným výkonem. Z objemu 1599 cm³ dával motor 60 kW (82 k). Auto bylo plně funkční. Rebel 1600 GT měl být uveden na trh v roce 1968, ale zelenou nedostal. Údajně měl totiž poměr výkonu a hmotnosti 207 koní na tunu, čímž by Scimitary s třílitrovými vidlicovými šestiválci převálcoval a vyrovnal by se mnohem silnějším soupeřům. Což ale také znamená, že vážil těsně pod 400 kg. Dokážete si asi představit, jaká to byla raketa…

Zdroje: Wikipedia, propagační materiály Reliant, Reliant Motor Club

Foto: Reliant, Wikipedia