Exemplar I: Návrat mědi, mosazi a bronzu do automobilů se nekonal

Spolupráce amerických automobilek s italskými karosárnami se v historii objevila mnohokrát. Stačí připomenout spojení Chrysler a Ghia. U Bertoneho vznikly prototypy na základě amerických aut. Ghiu nakonec koupil Ford, stejně jako karosárnu Vignale. V době samonosných karoserií však razantně ubylo zakázkových staveb, už se prakticky nestavěly samostatné podvozky, které putovaly ke specialistům.

Ale přesto taková auta vznikala. Jedním z takových případů je Exemplar I. Na první pohled velké americké kupé, ale s nádechem Itálie. Zrodil se jeden jediný a účelem nebylo nic jiného než reklama. Prostě promo auto. Ukázal možnosti potenciálního využití mědi, mosazi a bronzu v automobilovém průmyslu a měl inspirovat výrobce k širšímu uplatnění těchto materiálů, dekorativnímu i praktickému.

Znamenalo by to jejich návrat. Na samém počátku automobilismu se hojně při výrobě používaly, byly vskutku běžnou záležitostí. V USA se pro období 1896-1915 používá termín „The Brass Era“ (mosazná éra). Ano, jde o čistě americkou záležitost, nikoli o standardní mezinárodní kategorizaci, ale hovoří zcela jasně.

Buick Wildcat (1963–1970): I velké „Ameriky“ se daly koupit za rozumnou cenu

Začalo to Cobrou

Za vznikem popisovaného vozu stála americká společnost Bridgeport Brass Company, součást National Distillers and Chemical Corporation spolu s Copper Development Association, obě projekt financovaly. Šlo o druhý koncepční vůz po Merceru Cobra z roku 1964, které obě společnosti podporovaly a spolu uvedly do provozu. Avantgardní Mercer Cobra navrhl Virgil Exner spolu se synem stejného jména na prodlouženém podvozku Shelby Cobra a postavila jej turínská Carrozzeria Sibona-Bassano.

Coby základ další stavby posloužil Buick Riviera Grand Sport modelu 1967. Putoval do Turína ke karosárně Coggiola, kde se jej ujal Mario Revelli de Beaumont a přetvořil dle vlastních návrhů. Mistr Evropy silničních pětistovek, vítěz Velké ceny národů 1925 (bylo mu tehdy pouhých osmnáct!) na vlastním speciálu GR 500 ukončil závodnickou kariéru velmi záhy, v dubnu 1927 jej v Turíně srazilo auto. Pak se zaměřil na automobilové karoserie a jejich tvary. Nastoupil k Fiatu, kde se věnoval dokonce i kokpitům letadel. Spolupracoval i s Pininfarinou, Ghiou, Viottim, Bertonem a Siatou, navrhoval všechno možné včetně sporťáků, minivanů, sanitek a tříkolek.

Stál na počátku vývoje Multiply, té první, odvozené z Fiatu 600. Po válce pracoval i pro francouzskou Simcu a motocyklovou továrnu Aermacchi. Piemontský šlechtic později vyučoval design na prestižních vysokých školách. Zůstal trochu v pozadí těch slavnějších, z nichž někteří designéry ve skutečnosti ani nebyli, jen manažery, kteří řídili firmy nesoucí jejich příjmení. Proto si jeho jméno zaslouží připomenutí.

Debut v New Yorku

Revelli de Beaumont odvedl skvělou práci, přepracované kupé spíše vypadá jako ze sedmdesátých let, prostě předběhlo dobu a poskytlo inspiraci stylistům GM. Vskutku nadčasové dílo bylo po dokončení odesláno zpět do USA, představeno nejprve interně na soukromé akci vedoucím pracovníkům obou firem. Dostalo jméno Exemplar I, veřejně debutovalo na autosalonu v New Yorku v roce 1968 a přitáhlo náležitou pozornost.

Jeho krémový lak doplňovalo měděné, bronzové a mosazné obložení. Nešlo a nejde o slupku bez pohonu. Srdcem je vidlicový osmiválec, jak jinak, objemu 7046 cm³ (430 krychlových palců). Z továrny měl tehdy novotou vonící „big block“ 268 kW (364 koní) a čtyřhrdlový karburátor. Sílu 644 Nm posílá dozadu třístupňová samočinná převodovka. Pohonné ústrojí Riviery Grand Sport zůstalo zachováno.

Buick Gran Sport (1965–1971): Muscle car v luxusním provedení

Kov skoro všude

Samozřejmě, že i pod obří kapotou v motorovém prostoru najdete měď. Třeba na štítku s vyraženým číslem 6749467, krytu vzduchového filtru s logem National Distillers and Chemical Corporation a ventilových víkách s nápisem Exemplar I. Dvojité šikmé chladiče jsou uspořádány do V, výměníky tepla řídí klimatizaci. I ony jsou měděné, stejně jako expanzní nádrž chladicí kapaliny, a dokonce i palivové potrubí. Před pohonnou jednotkou se ukrývá rezerva, guma Michelin 215/65 s krytem středu ze stejného kovu. .

Prvky zářící mědí ale zahrnují také přední odvětrávané brzdové kotouče, hydraulické vedení celého systému s posilovačem, žebrované bubny vzadu, elektrické komponenty a pomosazená šestnáctipalcová drátěná kola s bronzovými kryty. Pneumatiky Michelin Latitude Tour HP mají vpředu rozměr 235/60, vzadu 255/65.

Mřížka chladiče je bronzová, stejně jako pokovení nárazníků, měděné lemy najdeme na krytech předních světel, mřížka na zadním okně je mosazná, boční zrcátka, výsuvné kliky dveří, obložení oken a kapoty bronzové, to samé platí o ploché koncovce výfuků. Všechny kovové prvky dostaly ochranný transparentní povlak. Buick je vybaven samosvorným diferenciálem Positraction a nastavitelnými vzduchovými tlumiči.

Uvnitř

Interiér prosvětlují dvě panoramatická střešní okna vedle sebe. Kabina je potažena červenou kůží, přední skořepinová sedadla se dají elektricky nastavit ve čtyřech směrech a mechanismus pokrývá, jak jinak, opět měď. Opěradla a hlavové opěrky se seřizují manuálně. Hýbat lze ale i s opěradly zadní lavice, opět elektricky. Měděné akcenty uvnitř zahrnují obložení středového tunelu, dveří a palubní desky, větrací otvory, volič samočinné převodovky a různé spínače. Horní část palubní desky a strop jsou polstrované s černým čalouněním. Nechybí rádio, klimatizace a elektricky ovládaná okna, je to přece americká kára.

Tříramenný volant Nardi s dřevěným věncem je také zvýrazněn mědí. Palubní deska obsahuje rychloměr do 140 mil/h (225 km/h) a další přístroje: teploměry chladicích kapalin, palivoměr a hodiny. Rychloměr nemá klasický cejchovaný budík. Samostatné počitadlo kilometrů je jen pětimístné a ukazuje pouze 1795,8 míle (2.890 km). Okno ve výklopné zádi má elektrické vyhřívání a odmrazování.

Ve šrotu neskončil

Skoro šedesát let starý vůz samozřejmě musí mít historii. Po debutu následovalo dvouleté turné po celých Státech od pobřeží k pobřeží, dostalo se mu náležité publicity. K žádnému výraznějšímu nárůstu používání mědí i jejích slitin se zinkem, respektive cínem (mosazi a bronzu) v automobilovém průmyslu však nevedl. Mosaz byla už předtím nahrazena ocelí, smaltem a všemožnými barvami. Běžným materiálem pro pokovení zůstává nikl, který nahradil v současnosti již zřídka používaný chrom.

Exemplar I mě skončit ve šrotu, protože nevyhovoval tehdejším federálním bezpečnostním a emisním normám – a nemohl tedy získat registrační značku. Ovšem nestalo se tak. Koupil ho totiž sám šéf společnosti Bridgeport Brass Company Herman Steinkraus, aby ho zachránil před drtičem Nikdy však nevyrazil na silnici, zůstal ve skladu na jeho soukromém pozemku až do znovuobjevení v 90. letech minulého věku, kdy Steinkraus zemřel. Pak se dostal do sbírky historických aut v Connecticutu, v roce 2015 následovala kompletní renovace a o rok později získal jednu z cen na Amelia Island Concours d'Elegance. Je plně funkční a pojízdný.

Buick Riviera a jeho dotykový displej z roku 1986 (+video)

Aukce

Teď se draží přes server Bring A Trailer, prodejce z West Hartfordu (Connecticut) jej získal letos, evidentně nikoli do své kolekce, ale za účelem dalšího prodeje – a samozřejmě zisku z něj. Má ale patřičné certifikáty a maloobchodní licenci, žádný anonymní kšeftař. V době psaní textu je nejvyšší nabídka na částce 300 tisíc dolarů (7,14 milionu korun). Za převlečený buick? Vlastně proč ne. Jiný takový na světě nenajdete. Možná je trochu kýčovitý, do běžného provozu naprosto nevhodný, ale na soutěžích elegance vzbudí náležitou pozornost.

Papírově je to pořád Buick Riviera z roku 1967, je registrován ve státě Vermont. Nechybí k němu ale veškerá dokumentace včetně dobové brožury, a dokonce ani originál skici Maria Revelliho de Beaumonta. Dochovala se i ofrankovaná krabice, ve které je sám autor poslal Bridge Brass Company. A to je velikánská paráda.

Zdroje: Bring A Trailer, Silodrome, Wikipedia, Autolist

Foto: Bring A Trailer