Škoda Fabia RS Rally2 poprvé v akci! A nejen ona!

Když vás pozvou na sedačku spolujezdce v soutěžním speciálu, navíc úplně novém, dovedete si představit, že byste řekli ne? A aby toho nebylo málo, svezl jsem se nejen zbrusu novou Fabií RS Rally2.
Samozřejmě jsem se těšil hlavně na Rally2, kterou měl pilotovat Honza Kopecký, před startem jsem ještě ke všemu zaslechl slibnou informaci o tom, že naše „rychlostní zkouška“ je sice krátká, ale zato velmi intenzivní. Zhruba tři kilometry totiž vycházely z jedné ze skutečných šumavských „er-zet“, omlouvám se, jméno jsem zapomněl, ty roky… ale sám Honza mi na začátku akce sliboval, že svezení to bude hezké. Že jde o hodně rychlý úsek, nechybí však ani drsnější brzdy. To jsem se zase jednou těšil. Ale ještě před tím…
… dědeček, co nebyl až takový dědeček
Jak jsem napsal, pozornost jsem upínal hlavně k Fabii RS Rally2, v zázemí však byl zaparkovaný ještě jeden speciál – Škoda 200 RS. Jasně, legendární soutěžní model, u něhož se vůbec poprvé objevila písmena RS.
Pro připomenutí – dvoustovku pohání dvoulitrový čtyřválec s výkonem 120 kW, na stovku se tahle nádherná škodovka dostane za méně než sedm sekund, hmotnost činí pouhých osm metráků. A to bylo při krátkém svezení se Stanislavem Kafkou – nynějším majitelem raritní škodovky (vznikly jen dva kousky), hrozně znát.

Čekal jsem spíš výletní tempo, přece jenom jde skoro o unikát, ale pan Kafka se s tím rozhodně nepáral. Přiznám se, že jsem měl až trošku obavy. Ne že bych zjevně šikovnému šoférovi nevěřil, ale těch pár trubiček kolem mě dojem nerozbitného stroje úplně nepodporovaly.
Těch zmíněných 120 kW v kombinaci s osmi metráky stačí na celkem svižnou akceleraci, řazení dlouhatánskou pákou bylo pravda poněkud pomalejší, než co za pár okamžiků předváděl Honza Kopecký se sekvencí, ale dvoustovka RS se umí i na dnešní poměry rozpohybovat docela slušně.
Největším zážitkem však byla přilnavost zadní nápravy. Psychicky jsem se připravoval na jízdu s neklidným a věčně rozevlátým zadkem, pro 200 RS speciálně navržená náprava s vlečenými rameny však předváděla skvělou práci.
Právě s tímto poznatkem jsem se po kraťoučké (bohužel) jízdě svěřil panu Kafkovi, ten velmi souhlasil. „Je ale pravda, že proti původnímu řešení máme trošku výhodu, používáme totiž nové tlumiče,“ přiznal Standa.
Buď jak buď, moderní tlumiče určitě udělají hrozně moc muziky, převažující nadšení z nečekaně schopného veteránského speciálu však přítomnost nové technologie v mých očích nijak negativně neovlivnila. Musela to být v sedmdesátkách bomba.
A teď už Honza
Občas chápu, že to s námi, novináři, nemají jezdci, potažmo odborníci z automobilek, úplně lehké. Zajímalo by mě, kolikrát musel Honza ten den odpovídat na otázku, „v čem je nová rally2 lepší, o kolik je rychlejší…“ Jako obvykle Honza odpovídal jako pravý profík, bez mrknutí oka, že bych ho tisícím dotazem na stejné brdo jakkoliv obtěžoval. „Auto je celkově větší, stabilnější, určitě komfortnější, příjemné je samozřejmě i to, že posádka má uvnitř víc místa,“ shrnul první dojmy devítinásobný mistr republiky. „Dneska si tady s vámi zkouším hrát s tlumiči, jedeme pořád dokolečka stejnou trasu, takže můžu hezky překlikávat a testovat různé možnosti.“ Takže jsme vlastně byli velmi užiteční…

A pak už jsem přišel na řadu já. Srovnávat nejnovější vůz kategorie rally2 se sedmdesátkovou legendou by bylo hodně, hodně nefér, pochopitelně jsou to dva světy. Z dvoustovky jsem však už měl plus mínus načichanou trať, tak jsem si s Honzou zkoušel tipovat brzdné body. Musím se sám poplácat po zádech (nikdo jiný to za mě neudělá, že…), ale celkem se mi dařilo trefovat do levé Honzovy nohy. S jednou čestnou výjimkou, ale ta stála za to. Rychlá levá přes horizont, já bych si ji zapsal tak nějak jako 4/5, tedy zatáčku, před níž do brzdy už ťuknout musíte. Zvlášť, když už jsme byli na pátý převodový stupeň docela rozjetí. No, spletl jsem se. Honza nebrzdil. A já po nějaké době zase z místa spolujezdce marně hledal brzdový pedál. Až trošku nepříjemný průlet to byl, bezprostředně lemovaný stromy, asfaltu bylo tak akorát na auto. Jak píšu, v žádném vesmíru si nedovedu představit, že bych tento konkrétní úsek projel na plný plyn. Jsou to borci, ti soutěžáci.
V trošku pomalejších pasážích jsem si zase všiml, jak se pod Honzovýma rukama a nohama nová Fabia RS Rally2 krásně hrne všemi čtyřmi k výjezdu ze zatáčky. I z mého místa mi v tuto chvíli přišla nová soutěžní škodovka úžasně čitelná, k řidiči vyloženě vstřícná a na limitu možná až snadno řiditelná, jestli si to ze své pozice mohu dovolit posoudit. Honza vlastně souhlasil. „Určitě je hodnější než předchozí model, novinka jede skoro pořád krásně předvídatelně na limitu pneumatik, což bych považoval za jeden z největších přínosů nového auta.“
A teď ještě, kdy uvidíme Škodu Fabia RS Rally2 konečně v plném a skutečném soutěžním nasazení? Po homologaci koneckonců už od září má… Konkrétní datum jsem však ze škodováků stále nedostal, určitě to ale prý bude do konce letošního roku.
A ještě jedno RS
Od začátku byla trošku rozporuplná, přece jenom tehdy už celkem etablovaná písmena RS se objevila ve výhradní kombinaci s nafťákem. Vzpomínáte, jak jste v roce 2003 Fabii RS přijali? Já na ni mám jednu krásnou vzpomínku, bylo to jedno z prvních aut, s nímž jsem se svezl na okruhu. Jednalo se o světomotoráckou akci „Nejlepší řidič“ (nebo tak nějak se to tehdy jmenovalo) a já dostal šanci projet jedno brněnské kolečko žlutou Fabií RS. Doteď si pamatuju na tu zvláštní kombinaci pocitů, kdy se ve mně mísil čirý děs, radost a nadšení z nádherného okruhu s obrovským převýšením.
A teď, hned potom, co jsem vylezl z Fabie RS Rally2, na mě čekala Fabia RS první generace. Žlutá. Auto jsem si za ty roky postavil na víc než piedestal, první fabii vlastně tak nějak obecně. Myslím, že to máme všichni podobně – neuvěřitelně bytelné auto, postavené jako malý mercedes, s kvalitním interiérem… Říkal jsem si, jak za jejím volantem rozkvetu, jak vám tady zase jednou budu psát o zelenější trávě a že si společně tak nějak nostalgicky pobrečíme. Spíš jsem ale byl zklamaný.
Samozřejmě, mohlo to být kondicí konkrétního kousku, i když na první i druhý pohled vypadal skvěle a škodováci by si asi těžko dovolili na akci pro novináře přistavit vůz, který by nebyl alespoň v devadesátiprocentním stavu. Nicméně, zážitek z jízdy byl nečekaně oldschoolový, v tom dobrém slova smyslu vlastně jen díky zmíněnému kvalitnímu a dokonale přehlednému interiéru a hlavně a na s přehledem prvním místě – motoru. Vznětová devatenáctistovka s výkonem 96 kW je naprostá klasika fenoménu TDI, jak si ho mnozí z přelomu tisíciletí pamatujeme. Do dvou tisíc prakticky nic a pak typický kopanec… až jsem si říkal, jestli přední náprava takový nenadálý nápor všech 310 Nm pobere.
Tohle v dnešní době už nezažijete. Emisní normy charakter nejen vznětových motorů výrazně otupily, reakce na plyn jsou vlažné, točivý moment už s volantem necloumá. Ve Fabii RS to ještě bylo TDI rodeo.
Pak už ale spíš zklamání. Ve volantu jsem sice zpětnou vazbu cítil, zde má nejnovější fabia obří rezervy, řízení jako takové bylo však nepřesné, pomalé a kolem středu jakoby až s vůlí. Na uskákané silnici plné výmolů skoro až dalo práci udržet auto v přímém směru, žlutá škodovka neustále někam poskakovala, odskakovala a příšerně se u toho kroutila. Tohle bylo suverénně největší a rozhodně ne milé překvapení. Jak jsem psal, jedničkovou fabii mám zaškatulkovanou jako mimořádně bytelné auto, ve srovnání nejen s nejnovější automobilovou produkcí ale v tuhosti karoserie velmi zaostává.
Se žlutou krasavicí jsem si tedy úplně nepobrečel, alespoň jsem ale (některá) moderní auta vzal na milost. Nemusí se to zdát, ale za ty roky udělala obrovský pokrok. Ne vždy správným směrem, na tom se asi taky všichni shodneme, jízdně však byla první Fabia RS po těch letech spíš zklamáním.
Ta nejnovější, Fabia RS Rally2, mě však pochopitelně dostala. Samozřejmě hlavně díky Honzovi, tady jsem si už pobrečel, že se na podobnou úroveň a schopnosti ne že nedostanu, ale ani se jim nepřiblížím. Ale tak, tohle už je opravdu světová úroveň, zase zůstaňme při zemi. Nicméně, pro příště, kdyby mohla být ta „rychlostka“ o něco delší, měl bych radost. Díky!