TEST Alfa Romeo Giulietta: První jízdní dojmy

Je jen málo značek, které dokázaly prakticky v celém období své existence oslovit nadstandardními řidičskými zážitky a uchvátit sportovním designem svých aut. A italská Alfa Romeo k nim bez jakékoli pochybnosti patří. Teď si navíc Italové uvědomili, že nemusí zůstat jen u hrdosti, ale že lze z minulosti i čerpat při realizaci nových designérských řešení. A tak vznikl emocemi nabitý supersport 8C a od něho odvozený roadster, jenž jsme také měli možnost vyzkoušet. Tímto retrostylem ale „načichl“ i malý hatchback Mito a jistou podobnost lze najít i u kompaktní novinky jménem Giulietta, která zatím z této trojice modelů určitě nejlépe kombinuje současné stylistické trendy s retroprvky. Prostě co vám máme povídat - je opravdu těžké si Giuliettu neoblíbit už při prohlížení fotek. A pokud byste snad měli nějaké pochybnosti, ručíme vám za to, že se rozplynou, jakmile tohle auto uvidíte na vlastní oči.

Ale nezůstalo jen u atraktivní skořápky, historie s tou správnou porcí autentičnosti na nás dýchne i v kabině. Moderní palubní deska je totiž vybavena velmi stylově pojatým rádiem a ještě větší „nářez“ jsou páčkové ovladače pod ním. To je prvek, jenž s úspěchem využívá i mini, jenže v Alfě jsou bohužel plastové a pogumované, nikoli chromované. Ale abychom nevyjmenovávali jednotlivosti - potřebný šmrnc má celá kabina, což současně není na úkor praktičnosti.

Obrovský mezigenerační skok, pokud tedy budeme brát model 147 jako přímého nástupce, prodělala Giulietta co se pozice za volantem týče. Je nizoučká a sloupek volantu má velký rozsah nastavení. Velká, kulatá hlavice řadicí páky perfektně padne do ruky a řazení samotné má krátké dráhy, minimální vůle v kulise a je přesné, již zmíněný volant má taktéž příjemné proporce. Sedadla s povinným příčným žebrováním jsou ale spíš pohodlná, než sportovní, boční vedení nepatří k jejich silným stránkám.

Co se naopak úspěšně k silným stránkám započíst dá, je prostornost interiéru, což nebývala právě silná stránka Alf. Tedy ne že by byla Jůlinka v této disciplíně přeborníkem, ale ani vpředu, ani vzadu si průměrně vzrostlý dospělý nebude mít důvod stěžovat, což kupodivu platí i pro prostor pro hlavu na zadních sedadlech. Jen čalounění dveřního otvoru je poměrně blízko, pasažér ale rozhodně trpět nebude. Stydět se šmrncovní italský hatchback nemusí ani za 350litrový kufr. Prostě a jednoduše – mouchy budete uvnitř hledat dost obtížně.

Vzhledem k tomu, že naše auto bylo vybaveno přeplňovanou čtrnáctistovkou, chroničtí kritici aut z Apeninského poloostrova se nebudou mít o co opřít ani v této oblasti. Motůrek disponuje nechutně nadprůměrným výkonem 125 kW při 5500 min^-1 a 250 Nm ve 2500 min^-1 a má velmi sympatický zvuk, jenž ovšem proniká do kabiny jen velmi nevtíravě.

Jak už jsme si u nové generace alfích Turbo Benzina zvykli, jejich charakteristika není plochá, ale gradace výkonu vybízí k vytáčení, konec v podobě zásahu omezovače navíc přichází paradoxně později, než u 1.75 TBi, určeného pro sportovnější Quadrifoglio Verde – až v 6500 otáčkách. MultiAir navíc tébéíčko překonává nejen rychlostí reakce na pohyby plynového pedálu, ale též menší „turbodírou“ , byť je o něco citelnější, než v případě slabší, 135koňové verze, určené pro MiTo. Tenhle malý oturbený motor je prostě skvělý a pro Giuliettu je více než dostatečnou motorizací, rozhodně bychom si s ním rozuměli…

Zatímco MiTo nedokázalo navázat na vyhlášenou schopnost 147čky poskytnout současně perfektní jízdní vlastnosti a komfort, Giulietta se s tímto rébusem vypořádala se ctí. Karoserie se díky tvrdšímu nastavení v zatáčkách naklání jen minimálně, současně ale dokázala bez obtíží ztlumit to málo nedokonalostí italských silnic, na které jsme narazili. Dá se tedy předpokládat, že i na těch mnohem horších, českých, dokáže nabídnout vysokou míru jízdního komfortu. Současně kompaktní Alfa brilantně vzdoruje nedotáčivosti a v kombinací s přesným a strmým řízením, doplněným posilovačem s příjemně zvoleným odporem, dokáže být na okreskách velice svižná a obratná. Že ve volantu chybí cit, jsme si už u současných, „moderních“ a „user friendly“ aut zvykli, důležitější je, že jsme se mohli spolehnout na to, že kam jsme Alfu nasměrovali, tam jela. Snad jen jedinou malou výtku bychom mohli mít k místy nejasně vymezenému zaklekávání karoserie v zatáčce, kdy řidič jako by nedostával jednoznačné informace o tom, co se s koly děje při nájezdu a bylo třeba se do oblouku „trefovat“. Uvidíme, zda se tento jev objeví i v našich domácích podmínkách, nebo zda jsme měli vlčí mlhu.

Alfisti už vědí, že každé správné auto milánské značky musí mít ostré brzdy. Giulietta není výjimkou – první kontakt s nimi mě katapultoval směrem čelní sklo, zkušený řidič se ale rychle adaptuje a tomu méně vyježděnému to bude trvat holt o chvilku déle. Pak potěší všechny bez rozdílu nejen rychlým nástupem, ale i dobrým, konstantním účinkem.

Je poznat, že to Alfa Romeo myslí s atakem prémiové kategorie velmi vážně. Giulietta skvěle vypadá, je tichá, prostorná, komfortní, se znamenitým motorem a jízdními vlastnostmi, příjemným řízením a účinnými brzdami. Během našeho prvního seznámení s ní jsme nenašli prakticky žádnou výraznější slabinu, což

naznačuje, že půjde o velmi silného, stylového prémiového hráče, avšak pozor - se subprémiovou cenovkou. To by v tom byl čert, kdyby neměla úspěch; my bychom si ji postavili do garáže hned.

Zajímá vás také, jak si na okruhu vedla sportovnější verze QV? Pak si přečtěte na AUTOFUNu článek Za volantem: Alfa Romeo Giulietta Quadrifoglio Verde.