Jaké.auto Informace o autech podle značky a modelu

Volvo LCP 2000 (1983): Jak Volvo předběhlo dobu o tři desítky let

Aleš Dragoun
Diskuze (10)
Tříválcové turbodiesely na alternativní paliva, nízká hmotnost a vynikající aerodynamika. Ne, řeč není o současném voze, ale o studii Volva, která už spadá do veteránského věku...

Výrobci v současné době hledají cestu, jak snížit u aut spotřebu paliva. Využívají lehkých materiálů, součinitel odporu vzduchu klesá na hodnoty, kterými se dříve pyšnily jen aerodynamické studie. Snaží se také využívat alternativních paliv. To ale samozřejmě není žádnou novinkou. Volvo představilo koncept takového vozu už v pozdním létě roku 1983.

Nejednalo se o elektromobil, i když švédská automobilka se vývoji elektřinou poháněných vozidel věnovala už dříve, třeba v letech 1976 a 1977 postavila dva prototypy roztomilého dvoumístného hranatého vozítka s praktickou kolmou zádí a dvojicí dveří, které byly navíc posuvné. Tým konstruktérů tehdy vedl inženýr Rolf Mellde. Myšlenka většího automobilu ohleduplného k životnímu prostřední se začala rodit o dva roky později, částečně vycházela i z ultralehkého vozu Ellen.

Obrácená zadní řada

LCP (Light Component Project) měl představovat mimořádně úsporný a bezpečný hatchback, prakticky využitelný i v roce 2000. Proto se nakonec v názvu objevilo ono číslo. U futuristických konceptů nicméně nešlo o nic tehdy neobvyklého, a to napříč značkami, vždyť do přelomu milénia bylo ještě hodně daleko... Tým v čele s Melldem měl využít nových materiálů i techniky, dokonce i prvků, které se teprve vyvíjely. Požadavky? Dvoumístná obsaditelnost, hmotnost zhruba 700 kg a spotřeba paliva začínající trojkou. Na konci 70. let se takové věci zdály až nereálné.

Nakonec byly postaveny čtyři funkční vzorky (LCP1-4), které se v detailech lišily. Premiéru si neodbyly na žádném autosalonu, nýbrž na akci mnohem vhodnější: semináři o životním prostředí ve švédském Stockholmu. Základ byl stejný: hranatá klínovitá karoserie, opět s jedním párem bočních dveří, k tomu tomu plastové vzhůru výklopné víko zavazadlového prostoru. Hluboko zasahovalo do střechy a navíc sloužilo jako vstup na zadní sedadla. Chytré, že? Ta byla otočena proti směru jízdy – podobnou konfiguraci používala třeba kombi od Peugeotu a Mercedesu, ale pro třetí řadu, nikoli pro druhou. Opěrky hlavy byly mohutné, protože je zadní lavice sdílela s předními sedačkami. Navíc se dovnitř dobře nastupovalo.

Turbodiesely na bionaftu

Nespornou zajímavostí vynikaly i pohonné jednotky, napříč umístěné řadové tříválcové turbodiesely. Menší motor 1279 cm3 dával výkon pouhých 50 k (37 kW), což nebylo mnoho (některé údaje uvádějí vyšších 39 kW/53 k). Jenže při stavbě experimentální přímovstřikové jednotky ve spolupráci s britským specialistou, firmou Ricardo, se uplatnila lehounká hořčíková slitina – dokonce i na blok. Také vážila pouhých 98 kilo!

Druhý agregát už poskytoval slušných 90 koní (66 kW) z nepatrně většího objemu 1387 cm3. Byl litinový s hliníkovou hlavou a tepelně izolovaný. Pro udržování optimální teploty se využívalo jen motorového maziva a nikoli vody, olejový chladič byl tedy patřičně dimenzován. Jednalo se o vynález Němce Ludwiga Elsbetta uvedený do praxe. Používal turbo KKK a z celkové hmotnosti mu připadlo 130 kg. Klidně mohl fungovat na slunečnicový či řepkový olej, případně jejich příměsi do nafty, takže auta voněla jako pojízdné fast foody. Spotřeba ve městě činila 4,2 l/100 km, na dálnici pak dokonce supernízkých 2,9 l. 707 kg lehké auto s ním uhánělo až 177 km/h a z klidu na stovku dokázalo akcelerovat během 11 s.

Samozřejmost představoval přední pohon, alternativu k pětistupňové přímo řazené převodovce tvořila elektronicky řízená CVT. Nezapomínejme, že Volvo v polovině 70. let koupilo divizi osobních aut nizozemského DAFu, který dlouho vyvíjel ústrojí Variomatic, takže tradice v tomto ohledu existovala. Baterie našla své místo v béžovém interiéru uprostřed mezi sedadly. Normální palubní akumulátor, o hybrid přece nešlo. Ve stejné pozici byla vedle i palivová nádrž. Řízení dostal na starosti německý ZF.

Hliník, hořčík, kompozity

Také na karoseriích se součinitelem odporu vzduchu 0,25-0,28 a dílech podvozku se uplatnily různé typy plastů včetně sklolaminátu, respektive hliníková a magnéziová slitina, tradiční oceli bylo použito jen 150 kg. Nejen proto, aby konstruktéři dosáhli výše vzpomínané opravdu muší váhy, ale také pro snadnější budoucí recyklaci. Technické know-how ohledně hořčíku dodala polostátní Norsk Hydro ASA, která se dokonce pokoušela do Volva kapitálově vstoupit, měla převzít 40 % akcií, ale z toho nakonec sešlo.

Na rámy dveří navíc vývojáři použili nový, drahý, pevný, lehký a v širším měřítku dosud nevyzkoušený exotický materiál: uhlíkové kompozity. Vždyť John Barnard coby konstruktér McLarenu ve formuli 1 jej začal uplatňovat právě začátkem 80. let... Podvozek s rozvorem 2,54 m vynikal dostatečným komfortem díky plynokapalinovému odpružení Hydragas z vozů koncernu British Leyland. Podlahu tvořil jediný plastový odlitek, na který byly připevněny ostatní kovové i plastové panely. Příčný nosník zlepšoval ochranu proti bočnímu nárazu, jeden z prototypů měl údajně skelet kompletně karbonový. Bohaté prosklení umožňovalo skvělý výhled ven z 3,98 m dlouhých, 1,65 m širokých a 1,3 m vysokých vozů.

10 tisíc ročně?

Výsledky projektu LCP se do sériové výroby nedostaly. Na takový, byť šikovný malý lehký vůz trh ještě nebyl připraven a jeho cena by byla astronomická. Pokud se měl dostat na linky, tak v maximálním počtu 10 tisíc kusů ročně. Silnicím však dominovaly konvenční automobily, klíčovými slovy byly síla a výkon. Nicméně koncepční idea vzbudila zájem, tedy kompletní vznik a „život“ vozidla od surovin přes výrobu až po jeho „odchod do důchodu“ na vrakoviště a sešrotování, když doslouží. Co se tvarů týče, je zde určitá podobnost s třídveřovými nizozemskými Volvy 480, která měla premiéru v roce 1986... Jen výklopné hlavní světlomety, které dostala, konceptům chyběly.

Volvo později začalo razit strategii výrobků ohleduplných k životnímu prostředí. Nicméně kreativitu Rolfu Melldemu a jeho týmu nelze ani po skoro čtyřech dekádách upřít. Současný vývoj pomalu naftové motory zavrhuje a dává docela násilně přednost elektromobilům se stále dosti těžkými, drahými a obtížně vyrobitelnými a recyklovatelnými bateriemi. Automobilky však hledají znovu způsob, jak svoje vozy s běžnými spalovacími jednotkami po éře přibírání na váze znovu odlehčit. Jen ta uhlíková vlákna příliš nezlevnila. A k tříválcům se Volvo vrací...

Jeden LCP 2000 má ve svých továrních sbírkách, firemní muzeum najdete v Göteborgu. Jde o poslední vyrobený LCP 4 se směrem dozadu se svažující střechou. Připomíná pozdější sériové kreace Mazdy (kupé 323F generace BH) a Citroënu (C4 Coupé série L), jen v menším balení.

Aleš Dragoun
Diskuze (10)
Avatar - wakantanka
25. 6. 2017 08:24
Re: Maximâlka
Ale nepisu s akou prevodovkou dosiahli uvedene hodnoty. Ja by som to videl skor na tu CVT.
Avatar - JDM
24. 6. 2017 19:29
Re: Maximâlka
Jo podle tachometru reálné to bylo tak 160.
24. 6. 2017 16:40
Re: Maximâlka
No třeba kdysi jsem měl 66 kW tdi toledo a to i váhou cca 1100 kg a normální aerodynamikou mělo psané 184 kmh a v reálu tak i jelo
24. 6. 2017 16:17
Re: Maximâlka
Moze byt, ale pisu, ze mali aj klasiku 5 st.
Avatar - wakantanka
24. 6. 2017 12:55
Re: Maximâlka
Nebude to sposobene pouzitim CVT?