100 let značky Lancia (1. díl) - Vincenzova vášeň

Automobilku Lancia založil v listopadu 1906 společně se svým přítelem závodní jezdec Fiatu Vincenzo Lancia. V Turíně vyráběné vozy Lancia jsou pověstné elegancí, výkonností a komfortem. Automobilovou produkci obohatily mnoha novými technickými řešeními, proslavily se i v automobilovém sportu. Od roku 1969 je značka Lancia součástí koncernu Fiat.

Vincenzo Lancia se narodil 24. srpna 1881 v italském Fobellu jako syn rytíře Giuseppeho Lancii. Dobře situovaná Vincenzova rodina trávila léto ve Fobellu a zbytek roku v Turínu. Otec Lancia plánoval pro svoje čtyři děti budoucí povolání a Vincenzovi, přezdívanému Censin, bylo určeno, aby se stal advokátem. Ve škole se mu však příliš nedařilo, takže ve dvanácti letech byl poslán do koleje s cílem stát se alespoň účetním.

Mladého Vincenza Lanciu však mnohem více zajímala dílna bratrů Ceirano ze sousedství, která vyráběla kola. Když později začali oba bratři montovat první automobily, byl Vincenzo fascinován motory. S otcovým svolením opustil školu a začal pracovat v dílně bratrů Ceirano, zpočátku jako účetní, ale stále častěji se hrabal v motorech. V roce 1899 vyrobili Ceiranové první automobil, ale brzy na to prodali celou továrnu Giovannimu Agnellimu, vlastníku firmy Fiat. Osmnáctiletý Lancia se spolu se stejně starým Felicem Nazzarem stali zkušebními jezdci Fiatu.

V těchto letech se Fiat velmi aktivně účastnil závodů a Lancia s Nazzarem dosáhli řady cenných vítězství. V roce 1907 například vyhrál Nazarro Targu Florio a Lancia byl druhý (jejich Fiaty měly startovní čísla 20A a 20B). Urostlý mladík Lancia byl v práci úzkostlivě pečlivý, ale jinak byl bezstarostné a veselé povahy. Od mládí měl vřelý vztah k dobrému jídlu a pití s přáteli a stal se velkým milovníkem opery, zvláště Wagnera.

Založení firmy

29. listopadu 1906 založil Vincenzo s přítelem Claudiem Fogolinem automobilovou továrnu Lancia. Vincenzův strýc, profesor antické literatury, doporučil značení vozů podle řecké abecedy a tak, když v roce 1907 vyjel z továrny Lancia první automobil, typ 51, byl záhy přejmenován na Alfu. Jeho čtyřválec 2,5 litru s rozvodem postranními ventily udivil poměrně vysokým výkonem. Přední náprava používala místo plné oceli ocelové trubky, což přineslo snížení hmotnosti při zachování potřebné torzní tuhosti. Typ 53, zvaný Dialfa se od Alfy lišil jen přidáním dalších dvou válců, takže objem jeho motoru se zvýšil na 3,8 litru.

Dalším modelem byla Lancia Beta 20 HP z roku 1909, vystavená na letošním ženevském autosalonu v souvislosti s oslavami 100. výročí založení firmy. Vůz s délkou téměř 400 cm a šířkou 162 cm měl velké blatníky a světlomety, pozlacenou masku chladiče a kola s deseti loukotěmi (taková kola měly tehdejší lokomotivy). S třílitrovým motorem o výkonu 25 kW (34 k) dosahoval 90 km/h. Zadní kola byla poháněna kardanovým hřídelem (místo tehdy obvyklého řetězového převodu).

Theta z roku 1913 byl první evropský vůz s vestavěným elektrickým systémem. Čtyřdveřový vůz měl pohodlnou karoserii s odděleným prostorem pro cestující na zadních sedadlech a vodorovně rozděleným výklopným čelním sklem. Pětilitrový čtyřválec dával 22 kW (30 k). Do roku 1919 se jich vyrobilo 1696 kusů a dodávaly se i do Spojených států. V období první světové války byla Lancia zařazena mezi válečné podniky a vyráběla vojenská vozidla (první náklaďáky 1Z začala Lancia dodávat armádě už v roce 1912) a letecké motory.

Mezi válkami

V roce 1918 si nechal Vincenzo Lancia patentovat prototyp motoru s osmi válci uspořádanými do V s úhlem rozevření 45 stupňů a dvanáctiválec s uspořádáním válců do „úzkého“ V (s úhlem rozevření pouhých 22 stupňů). Toto uspořádání válců se stalo pro vozy Lancia typickým po mnoho let (až po model Fulvia z roku 1976). Motor se představil v roce 1919 na londýnském a pařížském autosalonu, ale kvůli finanční náročnosti se nedostal do výroby. O dva roky později se stal špičkový model Trikappa prvním automobilem na světě, používajícím osmiválec s „úzkým“ V.

Dalším revolučním typem se stal v roce 1922 model Lambda. Přinesl řadu technických novinek, znamenajících převrat v konstrukci automobilů. Byl to první automobil na světě s ocelovou samonosnou konstrukcí, nezávislým zavěšením předních kol a motorem V4 (2120 cm3, 37 kW/27 k). Kromě rozměrné hranaté karoserie sedanu vznikly i otevřené varianty, tehdy nazývané Torpedo. Jedno z nich vlastnila i filmová hvězda Greta Garbo. V letech 1922 až 1931 vzniklo celkem 9 řad těchto populárních automobilů a prodalo se jich kolem deseti tisíc. Rozdíly mezi řadami nebyly nijak výrazné, jen řada VI dostala nový motor.

Úspěšný podnikatel Vincenzo Lancia se v roce 1922 oženil se sekretářkou Adélou Migliettiovou a měl s ní tři dcery. Dál se osobně podílel na vývoji nových modelů a často sám testoval prototypy. V roce 1932 přišla Lancia s dalším přelomovým typem Augusta. Jeho motor V4 měl tentokrát objem jen 1196 cm3 a výkon 26 kW. Bezrámová celokovová karoserie měla neobvyklé uspořádání dveří, zavěšených vpředu a vzadu, takže vůz neměl středový sloupek. Toto řešení pak používaly i další typy. K dalším pokrokovým řešením Augusty patřilo tlakové mazání přední nápravy, hydraulické brzdy a volnoběžka. O něco větší typ Artena z roku 1934 měl opačné uspořádání dveří se závěsy předních i zadních dveří na středovém sloupku.

Značka Lancia razila cestu ke zvyšování komfortu automobilů. V roce 1931 si například technici Lancie nechali patentovat pružné uložení motoru, které zabraňovalo přenášení vibrací do karoserie. Toto uložení motoru bylo poprvé použito u typu Astura (od začátku třicátých let začala Lancia používat typové označení začínající písmenem A), který se později stal základem pro řadu aerodynamických karoserií navržených předními italskými karosáři, především Battistou "Pinin" Farinou. Tomu zřejmě Astura učarovala, neboť během třicátých let vytvořil několik dalších zajímavých karosářských kreací na podvozku Astury. Velmi elegantní bylo například provedení z roku 1938 s efektní vodorovně mřížkovanou maskou chladiče, spojenou s větracími otvory na bocích kapoty. Ve druhé části tohoto článku uvidíme, že Farina nezapomněl na Asturu ani po válce. Zpočátku měla Astura motor V8 2,8 litru, později se objem zvětšil na 3 litry.

15. února 1937 zemřel Vincenzo Lancia ve věku 55 let na infarkt, takže se již nedočkal představení svého posledního mistrovského díla, nazvaného Aprilia. Revolučně řešený automobil měl aerodynamickou karoserii s tehdy neuvěřitelné nízkým koeficientem odporu vzduchu (v roce 1970 byla v Pininfarinově větrném tunelu naměřena hodnota 0,47). Dalším originálním řešením bylo nezávislé zavěšení všech kol. Motor V4 měl opět úzce sevřené válce objemu 1352 cm3 a výkon 35 kW. Zadní brzdy byly umístěny u výstupů hnacích hřídelů z rozvodovky (převodovka a rozvodovka byly umístěny ve společném bloku). Vůz měl velmi dobré jízdní vlastnosti a dosahoval 130 km/h. Menší verzí Aprilie byl typ Ardea (1939) s pětirychlostní převodovkou a 12voltovým elektrickým systémem.

Karosář Farina se kromě Astury zaměřil i na typ Aprilia a na začátku druhé světové války vycházely z jeho dílen na Corso Trapani v Turínu sedany se stupňovitou zadní částí a prodlouženým rozvorem (jeden z nich jezdil i v Praze) a kabriolety, vyznačující se mimořádnou dávkou stylu a elegance.

Po předčasné smrti zakladatele Vincenza Lancii se vedení firmy ujal jeho syn Gianni Lancia a po překonání válečných strastí se Lancia pustila do dalších zajímavých konstrukcí. O těch si ale povíme až v dalším pokračování (druhý díl a třetí díl).