Avantgardní interiéry: Hledání nových koncepcí kabiny

Přijde-li řeč na automobilový design, mnoho lidí si většinou v rychlosti vybaví exteriér a jeho náležitosti. Nedílnou součástí kvalitního designu je však i pečlivě navržený interiér, tedy prostředí, jehož prostřednictvím člověk komunikuje s automobilem.

Netřeba připomínat, že by vnitřek vozu měl být kvalitní, ergonomicky navržený a pokud možno esteticky přijatelný. Existují ale také experimentátoři, zpravidla mezi avantgardními studiemi, kteří opouštějí konvence a hledají nové cesty. Vždy však nejde o pouhé výstavní exponáty – jak později uvidíme, řada inovací se více či méně intenzivně promítá do sériové výroby.

50. až 60. léta – Líheň futuristických interiérů

S avantgardou souvisí americké vize, které bývají řazeny k tzv. automobilům snů. Jedním z nich je Lincoln XL-500 z roku 1953 s prosklenou střechou, jíž oživuje výrazný B-sloupek. Právě velká okna (a tenké přední sloupky) prosvětlují kabinu s uhlazenou přístrojovou deskou a relativně drobnými ovladači. Kompozici s mohutným středovým panelem doplňuje dvouramenný volant a horizontální pás s ukazateli.

O deset let později se setkáváme s kreací Chevrolet Corvair Testudo (s designem od Bertoneho), jejíž kabina opustila klasické pojetí. Zvláštností je zde přístrojová deska, která se rozprostírá prakticky jen před řidičem – před sedadlem spolujezdce najdeme pouze madlo. Atypický styl zde doplňuje volant s věncem ve tvaru obdélníku se zakulacenými rohy a bohaté prosklení způsobené futuristicky klenutým čelním sklem s absencí klasických karosářských sloupků.

V obou uvedených případech je vzhled kabiny vozu do jisté míry ovlivněn velkými skly s minimálními sloupky. Totéž lze vysledovat na progresivní studii Lamborghini Marzal od Marcella Gandiniho, představené v roce 1967 na autosalonu v Ženevě, jejíž interiér je přístupný rozměrnými dveřmi bez B-sloupků. Za nimi nás čeká kabina se čtyřmi sportovními sedadly a ostře tvarovanou přístrojovou deskou. Vůz se vyznačuje masivními prahy, což umocňuje sportovní atmosféru.

70. až 80. léta – Od ostrých hran k měkkým oblinám

Kabina studie supersportovního vozu vybízí k experimentálnímu ztvárnění. Mezi typické příklady takového počínání patří Ferrari Modulo z roku 1970, jehož autorem je Paolo Martini. Na první pohled upoutá interiér této studie ostrým kontrastem použitých barev, kde červená sedadla (členěná na malé segmenty) oživují temně černý kokpit s hranatou přístrojovou deskou velmi jednoduchých tvarů. Charakteristickým rysem je zde volant se zapuštěným středem, díky čemuž vyniká jeho věnec se dvěma rameny. Modulo pracuje s geometrickými tvary, které najdeme nejen v kabině, ale také na exteriéru s poutavou kombinací ostrých linií a kruhů, jež se nacházejí na krytu pohonné jednotky.

Téhož roku byla na autosalonu v Turíně uvedena Lancia Stratos Zero, jejímž prostřednictvím se na chvíli vracíme k osobitému rukopisu již zmíněného Marcella Gandiniho. I v tomto případě jsou patrné ostré tvary a všudypřítomná dynamika, která z originální karoserie proniká do neméně svébytného interiéru. Ten je zhmotněním vrcholných futuristických tužeb, neboť z něj vyzařuje to, po čem avantgardní umělci z futuristických kruhů toužili – nekompromisní (a sportovní) atmosféra, tvarové experimenty (za vše hovoří informační panel na levé straně od řidiče a velmi malá boční okna) a opuštění konvencí, dané zejména dveřmi v prostoru čelního skla.

V roce 1972 byl na ženevském autosalonu představen koncept Maserati Boomerang s kabinou, která překvapila nápaditým řešením volantu, skládajícím se z jednoduchého věnce a čtyř ramen, v jejichž středu se nachází ukazatele. Tento prvek vyniká zvláště v kontextu minimalistické přístrojové desky. Autorem designu je studio ItalDesign, které o rok později prezentovalo ve Frankfurtu studii Audi Karmann Asso di Picche. Její hranatá karoserie ukrývá pozoruhodný interiér, jehož tvůrci experimentovali se ztvárněním jeho jednotlivých částí – součástí přístrojové desky je dvojice tubusů, skýtajících ukazatele, výdechy ventilační soustavy a tlačítka. Hranatá a geometricky pravidelná forma těchto dílů kontrastuje s čalouněním spodní části přístrojové desky a koženými kapsami na výplních dveří.

Ve výčtu neobvyklých interiérů zmiňme také organické dílo, které zde zastupuje Volkswagen Prototype z roku 1977. Příslibem jeho originality (a zároveň kontroverze) je poněkud svérázný rukopis autora, jímž je Luigi Colani. V interiéru najdeme desku z lesklého plastu, která je, stejně jako vnější tvary, přizpůsobena snaze o maximální možnou eliminaci hran a ostrých rysů – vše je zaobleno a dotaženo, pokud to jde, do zakulacených tvarů. Mezi zvláštnosti patří volant s dvoudílným středem, jehož díly jsou uskupeny tak, aby spáry mezi nimi evokovaly logo německé automobilky. Překvapí rovněž některé díly, jež byly navrženy s maximálním možným ohledem na ergonomii – patří sem například hlavice řadící páky, jejíž tvar kopíruje řidičovu dlaň, či sedáky předních sedadel. Dodejme, že Volkswagen Prorotype byl koncipován jako nástupce modelu Beetle, čemuž odpovídají hravé a organické tvary.

Po měkkosti a tvárnosti bio designu následuje ostře řezaná kreace Karin od francouzského Citroënu, uvedená v Paříži roku 1980. Pyramidovitá stavba vozu (jež vyniká zejména při přímém pohledu na působivou příď s horizontálními světlomety) ovlivňuje pojetí interiéru, jehož tři sedadla jsou uspořádána vedle sebe, přičemž sedadlo řidiče je posunuto dopředu. Přístroje jsou sdruženy kolem volantu, jehož věnec je přímo napojen na atypicky ztvárněný střed s tlačítky. O design, který je vzhledem ke své nekonformitě čistě výstavního charakteru, se postaralo studio Coggiola.

Po odvážné studii nahlédněme do nejmenšího segmentu, kde najdeme líbivý koncept Opel Junior, představený v roce 1983 na autosalonu ve Frankfurtu. Zvláštností jeho kabiny je maximální jednoduchost a praktičnost. Ta pramení z jednoduché desky, jejíž součástí jsou ukazatele přístrojů, sdružené ovladače, výdechy ventilační soustavy a hodiny ve tvaru obdélníku či čtverce. Na kreaci pracoval Chris Bangle.

Úvodem jsme zmínili americkou studii z padesátých let, zhotovenou dle pravidel amerického pojetí futurismu druhé poloviny 20. století. Modernější podobu vizionářských vozidel představuje Pontiac Pursuit, vystavený v Detroitu v roce 1987, jehož kabina je zhotovena z velkého množství šedého plastu s minimem hran. Tehdy módní styl je doplněn variabilními předními sedadly s otočným opěradlem a volantem s tlačítky.

Dříve, než se dostaneme do devadesátých let, která přinesla výrazné změny, zastavme se u dvou pozoruhodných studií rozličných velikostí, karoserií i poslání. První z nich je Citroën Activa, pařížská vize moderního vozu z roku 1988, jejíž kabina má – v porovnání s jinými koncepty, například Zabrus (1986) – poměrně věcné a praktické tvary. To je dáno tím, že model Activa sloužil jako prototyp pro testování inovativních řešení, se kterými se počítalo pro sériovou výrobu. Druhým konceptem konce osmdesátých let je Lamborghini Genesis, prezentovaný téhož roku v Turíně. Jedná se o velkoprostorový vůz s předními sedadly, která jsou přístupná skrze dveře typu gullwing. Zbylou část kabiny tvoří prostorné prostředí s vysoce modulárními sedadly a barevně kontrastním čalouněním.

Devadesátá léta – Nové tvary, materiály a výzvy

Mezi nejpozoruhodnější studie detroitského autosalonu roku 1991 lze bezpochyby zařadit Mercedes-Benz F-100, pětimístnou vizi s primárním zaměřením na bezpečnost posádky. Jedná se o jakousi pojízdnou laboratoř, jejíž experimentální pojetí ovlivnilo uspořádání kabiny. Sedadlo řidiče, před nímž se nachází prakticky uspořádané ovladače a barevný monitor, je umístěno uprostřed. Za ním najdeme dvě řady sedadel přístupné skrze boční posuvné dveře.

Neobvyklý interiér nemusí být vždy avantgardní či experimentální. Vzhledem k pestrosti dosud vzniklých studií a návrhů je vhodné připomenout také interiéry s originálními či nepříliš často užívanými materiály. Jeden takový najdeme ve Fordu Focus od studia Ghia (1992), jehož přístrojová deska, plně odrážející tvarosloví exteriéru, upoutá členitostí a inklinací k sochařskému umění. Tomu odpovídá volba materiálů a jejich povrchová úprava, stejně tak textura použitého čalounění. Z celku vyzařuje tvůrčí schopnost skloubit tradiční materiál (dřevo) s technicistně vyhlížejícími detaily, kupříkladu tenkými rameny volantu.

Mezi charakteristické rysy interiérového designu první poloviny 90. let bývá řazeno pestrobarevné čalounění sedadel (nezřídka také přístrojové desky či výplní dveří) a snaha navrhnout pokrokový městský vůz s praktickou kabinou. Tím vším se vyznačuje Opel Twin, ženevský koncept z roku 1992 s otočným sedadlem řidiče (za nímž se nacházejí další tři místa), které dodává kabině na praktičnosti.

Téhož roku bylo v Paříži uvedeno Volvo ECC, v jehož interiéru můžeme nalézt – byť poměrně nevýrazné, ale přesto nesporné – stopy charakteristického prvků švédské značky pro následující léta v podobě štíhlé středové konzole. Vraťme se však k velkoprostorovým vozům. Rok 1992 přinesl BMW Columbus s designem od studia ItalDesign, jehož specifikem je rozdělení kabiny na dvě části – přední (se sedadlem řidiče uprostřed a dvěma dalšími sedadly) a zadní (s lavicí a dvěma otočnými sedadly).

Aston Martin Lagonda Vignale (1993) je důkazem toho, že i limuzína věhlasného jména může překvapit interiérem s kombinací tradičních materiálů a progresivních prvků. Je-li řeč o roku 1993, uveďme protipól zmíněného tříprostorového konceptu v podobě městského Fiatu DownTown se sedadlem řidiče, jež je po bočních stranách obklopeno sedadly pro spolujezdce.

Mercedes-Benz překvapil během 90. let řadou pokrokových konceptů. Kromě již zmíněného F-100 najdeme v jeho repertoáru F-200 Imagination (1996) s interiérem, který vznikl ve dvou verzích – s geometricky zcela symetrickou přístrojovou deskou a s deskou konvenčnějšího tvarového základu. Obě varianty pojí absence klasického volantu, který byl nahrazen dvěma joysticky.

Nebývá zvykem, aby se originální pojetí interiéru z prototypu dostalo do sériové výroby. Jedním z mála odvážlivců je Fiat Multipla Concept (1996) s kabinou, která se vyznačuje nezvykle uspořádanými prvky. Jejich nekonvenční uskupení je inspirováno rozmístěním jednotlivých předmětů na běžném psacím stole – kaplička uprostřed desky má připomínat počítač a postranní výdechy ventilační soustavy větrák. Přirovnání k vybavení pokoje je důkazem nápaditosti, se kterou jsou některé Fiaty (naposledy třetí generace Pandy) prezentovány.

Design automobilů Lada se v mnoha ohledech vymyká své konkurenci. Jedním z důvodů jeho odlišnosti je velmi sporadické reagování na dobové trendy, což se netýká jen sériových vozidel, ale také konceptů. V roce 1998 však ruský výrobce překvapil studií Rapan. Interiér konceptu kombinuje klasické uspořádání s progresivními prvky, mezi nimiž vyniká střed volantu s ukazateli.

2000 až současnost – Geometrizace a (zdánlivé) zklidnění

Na počátku nového tisíciletí zaznamenal design automobilového interiéru hromadný odklon od pestrobarevných vzorů čalounění a oblých přístrojových desek s převážně tvrdými a nezřídka šedými plasty. Do hry začaly stále hlasitěji promlouvat nové materiály a technologie, díky nimž dostávaly kabiny vozidel modernější podobu. Moderní interiér najdeme kupříkladu v Nissanu Fusion (2000), který je předvojem sériové Primery. Osobitá architektura přístrojové desky – včetně středového panelu a horního pásu s ukazateli – ovlivnila vzhled sériové desky, jejíž podoba byla v době vzniku živě diskutována.

Nové materiály ovlivnily nejen jednotlivé kreace, ale také designové filozofie obecně. Jednou z nich je směr Touch Design, jehož průkopníkem je vize Talisman (v Detroitu ověnčená oceněním za nejlepší interiér) z roku 2001. Charakteristickým znakem jeho filozofie je maximální jednoduchost, přehlednost a přívětivost, způsobená měkkými a hodnotnými materiály. Koncepce pokračuje studií Fluence (2004) a nabývá nového rozměru u dvojice Be Bop Sport Concept a SUV Concept (2003).

Vraťme se však na okamžik zpět do roku 2001, kdy byl v Detroitu představen koncept Volvo SCC. Specifickými rysy studie jsou inovativní A-sloupky speciální konstrukce, skrze kterou je vidět, a možnost samočinného uspořádání kabiny tak, aby měl řidič vozu nejlepší možný výhled.

Jaké byly tehdy trendy v oblasti MPV? Mazda Washu (2003) přinesla šestimístný interiér moderního designu s flexibilní přístrojovou deskou, jíž lze poskládat do jednoho uceleného celku. Ten zaujme čistým vzhledem s důmyslnými detaily, jimž sekunduje rozdvojení A-sloupku, jehož originalita ovlivňuje automobil vně i uvnitř.

Přehled neobvyklých interiérů zakončeme městským vozem BB1 (2009) od Peugeotu se sněhově bílým interiérem. Neobvyklé čtyřmístné uspořádání a negativní sklon čelního skla jsou výrazné a dynamické prvky, jejichž energičnost je kultivována bílou barvou a velmi jemnými zásahy do hmoty přístrojové desky.

Závěrem dodejme, že interiér nemusí vždy vyhlížet prakticky a použitelně. V mnoha případech se stává inspirací pro poutavé umělecké dílo, což je případ designérky Kimberly Wu, jejíž interiéry odvážně pracují nejen s tvary (s vizuální měkkostí a přirozeností, leckdy hraničící s organickým designem), ale také s materiály a jejich souladem. Takové projekty pak více než automobilový interiér připomínají místo pro poklidnou kontemplaci.