Crashtest na vlastní kůži: redaktor Auto.cz v nelehké roli Dummyho na místě spolujezdce

UPOZORNĚNÍ: Tento článek vznikl jako subjektivní dojem spolujezdce (redaktor serveru Auto.cz). Za volantem byl novinář, který není členem redakce Auto.cz.

O crash-testech automobilů píšeme v poslední době většinou ve chvíli, kdy sdružení Euro NCAP zveřejní sérii nových výsledků, nebo když se vážná dopravní nehoda dostane až na stránky novin. Teoretické nebo v lepším případě zprostředkované informace jsou v případě simulovaných nehod objektivní a vzájemně srovnatelné. Praxe je však jiná, průběh nehody a první okamžiky nejistoty po nehodě vnímá každý jinak. V těch chvílích jsou hvězdy od Euro NCAP, trvalé deformace karosérie auta a průběh zpomalení vašeho těla nahrazeny bolestí a psychickou újmou. Náš příběh skončí odepsaným autem a několika šrámy na těle, ale zážitky, o které se s vámi chceme podělit přetrvají po celý život.

Novinářské prezentace automobilových novinek

Celý příběh se odehrává na jedné z mnoha prezentací nových automobilů. Podobných akcí absolvují čeští motorističtí novináři čtyřicet až padesát ročně. Jejich cílem je základní seznámení s novým automobilem, novým motorem nebo nově nabízenou verzí již zavedeného modelu. Automobilka vždy připraví itinerář a skupinu novinářských automobilů, se kterými pak pozvaní zástupci médií absolvují okruh v délce od několika desítek až po několik stovek kilometrů. Vše se odehrává za běžného provozu, každý řidič-novinář tedy odpovídá za své chování na silnici.

Bezpečnost by měla být stále prioritou číslo jedna, jenže druhou stranou mince je nutkání přiblížit se limitu vozu. Podobné jízdy mohou odhalit chybky nejen na provedení interiéru, ale třeba také nevhodné sladění motoru a převodovky nebo záludné jízdní vlastnosti. Automobilů, které by byly po několika kilometrech běžné jízdy odsouzeny v některé disciplíně jako vyloženě špatné, již vskutku mnoho není. Se všeobecně rostoucí kvalitou konstrukce a výroby se současně stává jejich subjektivní posuzování obtížnější. Najít zásadní slabiny u běžného vozu dneška je prakticky nemožné. Zřejmě i to sehrálo v níže popsaném zážitku svou roli.

Z malé klasiky jménem Fiesta do vyšší moderny jménem Fusion

Během čtvrtečního dopoledne nás čeká dvojice zbrusu nových Fordů s motory 1.6 TDCi. Přechod ze silnějších, sportovně orientovaných Fiest se zážehovým dvoulitrem máme za sebou a užíváme si předností celohliníkového vznětového čtyřválce v nové Fiestě S. Počasí sice není na začátek prosince ideální, ale jižní zeměpisná poloha testovací destinace zajistila alespoň teploty blízké našemu babímu létu, vysoko nad nulou. Ranní mlhy se již rozplynuly a my ukrajujeme kilometry klikatými silničkami, hledaje vhodné místo pro pořízení několika snímků vozu s odpovídajícím pozadím. Přibližně po sedmdesáti kilometrech přichází první delší zastávka, na které se občerstvujeme kávou a místním koláčem.

Přesedáme ze sportovně laděné Fiesty S do praktičtěji orientovaného Fusionu se stejným motorem. Hledání místa na vyfocení začíná nanovo. Automobil zná jak řidič, tak i já-spolujezdec, a to hned z několika podobných akcí a jednoho redakčního testu. Jako jeden z prvních postřehů po rozjezdu komentuji specifikum Fusionu: „Sedíme jinak, vzpřímeně jako na židli“. Teď zpětně to vypadá jako varování pro řidiče po přesednutí z nízké a sportovně upravené Fiesty, ale v dané chvíli, to byl opravdu jen jeden z otevřeně sdílených dojmů z vozu.

Otevřenou krajinu se staveními na vrcholcích pahorků, které se šplhaly jen do výše dvou až tří stovek metrů nad mořem, střídají místa zalesněná středomořskou florou, netypickými stromy a keři. Silnice je převážně suchá, tam kde ještě nestačila oschnout spadlá mlha je vozovka místy vlhká. Jako navigátor mám chvíli klid. Právě jsme v úseku bez složitých křižovatek a vesnic, do další odbočky zbývá přes deset kilometrů. Čas pro vyzkoušení našeho Fusionu+, říká si asi v duchu kolega novinář, co je právě za volantem vedle mne. Klikatá a úzká silnice svádí k psím kusům, které prázdné a relativně lehké auto s i dieselem umožňuje.

Oba dva cítíme, že náklony jsou větší než u předchozí Fiesty, ale zatím jízdu kolegy nijak nekomentuji. Jedeme totiž převážně po prázdné silnici, můj údiv z minimálního provozu z předchozího dne pokračuje i během čtvrtečního dopoledne.

Záběr číslo jedna

Před námi je jedna z mnoha nepřehledných zatáček. Odhadnout limitní nájezdovou rychlost je obtížné, není vidět kam silnice pokračuje, jak prudká je zatáčka, jestli utahuje nebo naopak. Kolega za volantem řeší rozhodnutí o volbě nájezdové rychlosti kompromisem, zvětšuje poloměr pravé zatáčky nadjetím. Úzká silnice je ale neúprosná, před zatáčkou se musí auto vést velmi blízko středové čáry, odhad bezpečné polohy vozu na silnici je problematický. Pohybujeme se jednoznačně levými koly v protisměru, tam kde je již dlouho plná čára a to je špatné. Jako blesk z čistého nebe se před námi, zpoza zatáčky, zjevuje tmavě červený Mercedes-Benz Sprinter. Oběma nám je jasné co bude následovat. Neuvěřitelná blízkost dodávky potvrzuje naše očekávání. Narážíme podobně, jako v simulovaných nehodách na firemních polygonech. Klasický off-setový náraz, tedy čelní srážka s přesazením, kdy se o pohlcení naší pohybové energie stará pouze jeden z podélných nosníků v přídi vozu.

Záběr číslo dvě

Naši rychlost před zatáčkou odhaduji na 50-60 km/h, kolega vjíždí do zatáčky se zařazenou dvojkou, aby byl výjezd plynulý. Neměl vůbec příležitost brzdit, reakční doba člověka v řádu několika desetin sekundy je v danou chvíli ukrutně dlouhá. Vidíte co se děje, ale jen tak tak stíhá váš mozek vjemy zpracovávat, na reakci nezbývá žádný prostor. Velká rána. Nelze identifikovat odkud se hluk šíří, jestli od deformujícího se předku aut, nebo z patron airbagů.

Záběr číslo tři

Silným zážitkem a vlastně předělem v celé události je nafouknutí airbagu. Všude je bílo, samotný náraz nebo kontakt hlavy s airbagem si neuvědomuji. Stojíme. Temně černým interiérem se začíná šířit bílý kouř vyprodukovaný aktivací airbagů. První okamžiky po události jsou asi nejemotivnější. V první chvíli mne napadá zda jsem celý. Život se mi v jedné sekundě nepromítl, takže to asi zase tak vážné nebylo, říkám si. Najednou oba cítíme, že se opět hýbeme. Aniž bych nad tím dlouho přemýšlel, míří má levá ruka k ruční brzdě, kde už ale zasahuje pravačka řidiče. Hned po tom se oba, bez jediného slova snažíme (velmi rychle) vysvobodit ze spárů život chránících bezpečnostních pásů.

Záběr číslo čtyři

Teprve s prvním krokem ve vzpřímené poloze mi tělo dává najevo, že tato příhoda se mu ale vůbec nelíbila. Těžko se mi dýchá, s každým nádechem mám pocit, jako bych roztahoval velkým lisem nebo silnou tlapou stlačenou hruď. Jdu za německým řidičem dodávky, který vypadá také celý, i když otřesený. Je venku a vypadá nezraněn. Snažím se mu omlouvat, ale hned druhá věta směřuje k výbavě jeho vozu. I když má němčina je spíše pasivní, slovo Warndreieck jako bych se před chvílí učil. Zatáčka je nepřehledná, nehoda není vidět shora, ani zdola. Běžím s trojúhelníkem vzhůru, trojúhelník pokládám tam kde před chvíli projela dodávka a kam jsme my již nedojeli. Z našeho směru po chvíli přijíždí kolegové novináři. Začíná se telefonovat….

Záběr číslo pět

Teprve nyní, když se vracím k našemu vozu vidím, co z něj zbylo. Uvědomuji si, že nemám na nose mé dioptrické brýle. Vydávám se do útrob automobilu, ze kterého mezitím již vytekly všechny provozní kapaliny, benzin však naštěstí cítit není. Kolem vozu to dost klouže, díky kvalitnímu motorovému oleji. Brýle nacházím na zadním sedadle. Od nárazu uplynulo asi 10 minut, chodím sem a tam, cítím, že to byla velká rána, snažím se uklidnit. Řidič dodávky je zřejmě v největším šoku, kolem něj je teď už asi 10 česky hovořících lidí, doufám že již brzy přijede někdo, kdo se s ním bude německy schopen bavit. Já tu odvahu nemám.

Záběr číslo šest

Interně hodnotím svůj stav jako dobrý, stále si mi dýchá asi tak, jako když vám někdo vyrazil dech. Vyměňuji si informace o svém stavu s kolegou řidičem. Vypadá to, že máme stejné zážitky se stejným výsledkem, pohmoždění hrudníku. On však zřejmě dostal o málo větší ránu, díky bezprostředňějšímu střetu. Náš Fusion se po srážce se Sprinterem otočil asi o 50° kolem své osy, dodávka, která mohla jet odhadem 30-40 km/h se zastavila bez jakékoliv rotace. Teprve na vraku našeho Forda vidím natočená kola, a tedy že můj řidič měl asi ještě snahu, o vyhýbací manévr, na který však již nebyl čas ani místo. S časovým odstupem domýšlím, co vše se mohlo stát. Pokud bychom měli více místa na „záchranný“ manévr, dopadl by zřejmě řidič mnohem hůře. Krátká a těžká příď Mercedesu by nás mohla snadno nabrat do řidičovy boční strany a to by bylo v naší rychlosti už hodně špatné…

Záběr číslo sedm

Celou nehodu večer před spaním analyzuji, probírám se zážitky a celým sledem událostí a jejich následků. Vina je jednoznačně na kolegovi, který byl za volantem, za plnou čárou neměl v daném místě co dělat. Přemýšlím o tom, co bylo na celé události nejhorší a shrnuji si to pro sebe. Nikdo nebyl na místě viditelně zraněn, takže se pozornost stočila k mým subjektivním pocitům z nárazu. Jako nejhorší okamžik bych ohodnotil obrovské zpomalení. Samotný hluk, nebo airbag mne myslím nevyděsil, možná proto, že aktivovaný airbag i vysoký hluk jsem už někde zažil. Extrémní změna rychlosti mého těla je ale unikátním a velmi nepříjemným zážitkem.

Záběr číslo osm

Zádržné systémy mne zachytily, ale funkci bezpečnostních pásů jsem si představoval jinak. Již dlouho se po každém připoutání snažím vymezit vůli mezi zapnutým pásem a tělem. Jak moc jsem to udělal v osudný den si již nepamatuji. Když si zpětně promítnu celý náraz, mám dojem, jakoby se tělo snažilo na náraz připravit zatnutím svalů, zvýšením hladiny adrenalinu a nevím čím vším ještě. Možná jde ale jen o stresem vyprovokovaný dojem. Krátce po nárazu mne celkem nevybíravě zachytily pásy, takže jsem zůstal sedět v sedadle. Fotoaparát (hmotnost cca 950 g), který jsem držel v ruce (a celou cestu si uvědomoval že jej musím držet pevně), mne nejprve odřel ruku (tj. jediné povrchové zranění) a pak se odporoučel dolů na podlahu (bez viditelných škod). Při prvním dopředném pohybu mi zřejmě ve chvíli zadržení těla opustily brýle svou polohu na nose a velká bílá peřina, která se proti mně rychle zvětšovala, jej odhodila daleko na zadní sedadla.

Čtyři hvězdy stačí drahoušku…

Až při psaní tohoho článku procházím nezávislé hodnocení pasivní bezpečnosti Fordu Fusion sdružením Euro NCAP. Píše se v něm mj. „Ford Fusion používá stejnou strukturu jako model Fiesta a jeho výkon tak byl podobný. Kabina cestujících se ukázala jako pevná a utrpěla pouze malé deformace při čelním nárazu. Řidiči a spolujezdci hrozilo riziko zranění hrudníku, způsobené nárazovou sílou od bezpečnostních pásů. Ford se snažil eliminovat riziko poranění v oblasti řidičových kolen, ale riziko zranění zde přeci jen zůstalo. Při bočním nárazu byla ochrana na model bez bočních airbagů přiměřená. Ochrana dětskými sedačkami byla zde posouzena jako ucházející, zatímco ochrana pro chodce byla podobná jako u ostatních automobilů této velikosti.“ Podrobný výsledek včetně 5 videí naleznete v sekci CRASHTESTCrash-testy na Auto.cz

Je obtížné zhodnotit, zda jsme byli vystaveni srovnatelnému zatížení jako v testu Euro NCAP, při neznalosti okamžitých rychlostí při nehodě a hmotnosti druhého vozu. Pravděpodobně jsme jeli nižší rychlostí než 64 km/h, ale narazili jsme také pouze částí přídě, podobně jako v testu čelního nárazu dle Euro NCAP. Oproti této metodice, jsme však měli horšího protivníka. Okamžitou hmotnost Mercedesu Sprinter bychom mohli odhadnout minimálně na dvě tuny, které se proti našemu Fusionu (okamžitá hmotnost cca 1350 kg) sunuly rychlostí 30-40 km/h.

Žádné výraznější průniky do schránky pro cestující jsme nezaznamenali, v Euro NCAP kritizované riziko poranění nohou nemělo v našem případě žádnou působnost. Řidičovy dveře bylo možno snadno otevřít, ale díky deformaci předního blatníku, a možná také díky deformaci A sloupku, je nebylo možno otevřít úplně. Subjektivně hodnotím zatížení hrudníku jako velké, ale naštěstí nemohu posoudit, jak stejná situace vypadá v jiném voze. Jsem velmi rád, že jsem se, jako obvykle při jízdě v autě, připoutal. Náraz hlavou do čelního nebo bočního skla (např. při odhození airbagem) by zřejmě měl mnohem vážnější následky.

Druhý den jsem strávil postupně asi na třech nemocničních odděleních, která vyloučila zlomeniny kostí v hrudníku a s velkou pravděpodobností také natržení sleziny. Lékaři mi slíbili bolesti hrudníku po následující jeden až dva týdny, s tím, že s projevy pohmoždění se budu zřejmě setkávat po několik následujících měsíců.

Poznámka: Analýza dat z navigačního přístroje upřesňuje rychlost vozu před nehodou na přibližně 60 km/h, čtyři sekundy před posledním měřícím bodem byla naše skutečná (ne tachometrová) rychlost 61 km/h, dvě sekundy před srážkou pak záznam ukazuje rychlost 65 km/h...