23.12. 2013 Martin Vaculík

Jak se žilo řidičům za socialismu: Řemeslo s nejzlatějším dnem

Jak se žilo řidičům za socialismu: Řemeslo s nejzlatějším dnem

Že má řidič tvrdý chleba? To je možné, ale v ČSSR tomu tak nebývalo. Alespoň ne v některých oborech. Tristní pohled na výplatní pásku si mnozí dokázali pořádně vylepšit.

Heslo „Řemeslo má zlaté dno“ slýchávaly léta děti, které nepatřily zrovna k premiantům a učební obor se jevil jako nejschůdnější cesta dalšího vzdělávání. Dnes je toto heslo ještě aktuálnější, neboť studovat kulturní historii je sice zajímavé, ale nikdo se tím neuživí. Naopak třeba o schopného svářeče se firmy perou a ve výsledku má i víc peněz a nesrovnatelně klidnější život než leckdo, kdo si s telefonem věčně u ucha a důležitými gesty hraje na manažera čehosi. A řidiči? Jejich stavovská čest upadá. Dnešní auta jezdí skoro sama a i s nekvalifikovanou obsluhou dosahují slušných přepravních výkonů. Je jen málo míst, kde ocení řidiče, který jezdí plynule, úsporně, neničí auto, a ještě mu i rozumí, takže některé závady odstraní sám a jiným předejde včasnou návštěvou servisu. Ne, socialistický režim v ČSSR neoceňoval řidiče o nic lépe. Ale dokázali si pomoci k podstatně vyšším příjmům. Způsoby se v jednotlivých oborech mírně lišily, ale princip byl stejný: Obrovské státní podniky nakupovaly velké množství zboží (uhlí) či služeb (taxi). A řidič byl mezičlánkem. Když si dokázal zařídit, že mu podnik odběr zboží podepsal, aniž by jej skutečně dostal, mohl si jej šofér třeba někde prodat. Nebo nemusel dělat nic, plat mu běžel, obvinění z příživnictví nehrozilo a věnoval se nějaké ilegální, ale o to výdělečnější činnosti. Pojďme si zavzpomínat na doby, kdy profese řidiče ještě budila závist.

Řidič uhelných skladů: Uhlobaroni = nejbohatší řidiči na světě

Pokud si šoférské přilepšení k platu představujete jako pár kanystrů ušetřené nafty, v případě řidičů uhelných skladů jste těžce na omylu. „Nějaká nafta mě vůbec nezajímala. V roce 1980, kdy tady byl průměrný plat ani ne dva tisíce, jsem nosil domů 9000 Kč denně,“ říká Josef Zajíc, dnes spokojený důchodce. Při tom si vitální pětašedesátník vytahuje marlborku – cigarety této značky kouří mimochodem od osmdesátých let.

Platilo vždycky, že řidiči u uhelných skladů jsou boháči? Nebo to začalo až od nějaké doby?

Systém, který mohl fungovat dlouhá léta, vymyslel jako první můj děda, ještě když se jezdilo s koňmi. Vzadu na voze byly váhy. Upravil je tak, aby ukazovaly vždy padesát kilo, ať byla putna plná nebo byla vespod obrácená zavařovací sklenice, která tam držela vzduchovou kapsu. No a na konci týdne přišel za vedoucím skladu a řekl: Tolik a tolik uhlí jsem tento týden ušetřil a prodal bokem, takže ti tady z toho nesu půlku. Systém se časem stále vylepšoval.

V čem spočíval princip?

Kotelny státních podniků odebíraly obrovské množství uhlí. Dostaly však třeba jen polovinu, zbytek někdo od nich za úplatu pouze podepsal. A ten jsem prodal normálně lidem – každý z nás měl svůj rajon, v němž jezdil uhlí nabízet.

A to po vás nešla Veřejná bezpečnost?

Vždyť příkaz k jízdě jste měli jistě právě na adresu nějakého státního podniku. Šla. Nikdo z nás nevěděl, zda se večer vrátí domů. Základem byla obrovská opatrnost – když za mnou jelo nějaké auto, odvezl jsem tu fůru radši skutečně do oficiálního cíle.

To se tehdejší policie nezmohla na nic rafinovanějšího? Třeba aby mezi řidiče nasadila svého člověka, který by metody zmapoval a posbíral důkazy?

Co si pamatuji, část peněz šla právě až na ústředí VB. Jít po nás přesto museli a nadřízení po nich chtěli výsledky, protože každý věděl, že u uhelných skladů se krade. Aby je třeba všechny nevyhodili a nenasadili nějaké, s nimiž bude dohoda obtížnější, občas jsme jim někoho předhodili. Většinou v kolektivu neoblíbeného řidiče, který se třeba navážel do rajonů ostatním.

A jak se člověk k takovému povolání snů dostal?

Nedostal. Základ byl nenabírat žádné nové lidi. Dostal mě tam táta a začínal jsem na putnách – tedy nosil lidem ve městě uhlí do sklepů. Tam se peníze dělaly pomalu. Když končil starý řidič s ifou, co rozvážel venkov, šel jsem za vedoucím dopravy, že bych chtěl nastoupit na jeho místo. A ten s tím šel za náměstkem, který mi vzkázal, že ta ifa stojí pět set marek. Vůbec jsem neváhal, to měl člověk za pár dní zpět.

Takže tam v tom vážně jeli všichni – i sám ředitel věděl, že se krade, a měl z toho svůj díl…

Ano, ale šlo to i opačným směrem. Dnešní politici a kmotři dělají chybu, že si peníze rozdělují jen ti úplně nahoře. Přitom dostat svůj díl musí každý, kdo něco tuší – jinak dřív či později ze zlosti a závisti začne donášet, či se nechá naverbovat nějakou soupeřící skupinou. To my jsme opravdu dodržovali sociální spravedlnost. Když jsem vezl náklaďák do dílen na servis, mechanik dostal pětistovku. Jasně, auto měl opravit za svůj plat, ale věděl, že dělám pěkné peníze, a sám tu možnost neměl. I když jsem šel nafasovat pracovní rukavice, dostala bába padesát korun. Také paní na vrátnici si přišla na dvacku za každý náklaďák, který šel ven ze skladu podruhé na jeden příkaz k jízdě. Bagrista dostával, aby mým zákazníkům nabral lepší uhlí z vrchu bez mouru.

Musíme uznat, že tohle byla zlodějna na úrovni. Naftu jste si domů opravdu nenosil?

Měl jsem mercedes „piano“, ale ne žádný utahaný diesel jako chudáci pumpaři. Byla to dvěstěosmdesátka, čili benzinový šestiválec, sto devadesát koní. Cena benzinu při mých příjmech žádnou roli nehrála.

 [600×259]

Taxikář: Ideální povolání veksláků

V ČSSR musel mít každý zaměstnání. To pak bylo těžké vykonávat nějakou bohulibou a k tomu výdělečnou činnost (třeba směňovat západoněmeckým zájezdům marky za koruny), když člověk musel v pět ráno vstávat do práce. Naprosto optimální povolání pro veksláky bylo u taxislužby. Sehnali si zákazníky, kteří jim podepsali odjezděné kilometry. Místo toho si vyřizovali vlastní kšefty. Takže nejenže měli poctivé povolání a drobný bonus v podobě platu ke svým výdělkům navíc, ale ještě získali služební vůz. Mnohem lepší model než sehnat si práci nočního hlídače a důchodce, který do ní bude za mě chodit (jak známe z kultovního filmu Bony a klid).

 [600×442]

Služební řidiči: Milovali GAZ, nesnášeli Tatru

V sedmdesátých a osmdesátých letech ještě nebyl řidičský průkaz na osobní automobil takovou samozřejmostí jako dnes. Služební řidiči tak vozili nejen vysoké funkcionáře, ale i běžné úředníky, inspektory, reportéry či techniky. Svou práci moc šidit nemohli – většinou skutečně museli jet, kam se po nich chtělo. A na místě čekat, než tam vezený pracovník vyřídí své úkoly. Benzin směli tankovat podle počtu najetých kilometrů a normované spotřeby.

Snažili se samozřejmě jezdit co nejúsporněji, aby jim nějaký zbýval. A jelikož se vztahem udávané (tedy normované) ke skutečné provozní spotřebě to bylo u tehdejších aut podobně nevyzpytatelné jako dnes, byla i některá auta nečekaně oblíbená, jiná naopak nepochopitelně nenáviděná. Například takový první GAZ 69 s hučícími převody, těžkým řízením a zoufale dýchavičným motorem 2,1 litru SV řidiči milovali. Zimní normu měl totiž 35 l/100 km. Šofér, který z kopce vyřazoval a po rovince auto skoro tlačil, se dokázal v praxi dostat na sedmnáct, tedy necelou polovinu. Naopak úžasnou Tatru 613 se vzduchem chlazeným osmiválcem 3,5 litru řidiči nenáviděli. Normovanou spotřebu měla totiž 13,5 l a přesně tolik brala při úsporné jízdě! Navíc palivem i topila. „Do toho krámu snad aby řidič benzin ještě kupoval,“ vztekávali se tehdy „panští kočí“.

 [600×252]

Řidiči zážehových náklaďáků: Benzinové požehnání

Dost paliva i námahy si dokázali ušetřit řidiči nákladních automobilů – prostě nikam nejeli, jen si nějak zařídili, aby jim někdo vykonanou jízdu stvrdil podpisem. Jenže po naftě nebyla zas tak velká poptávka. V RVHP se žádná dieselová osobní auta nevyráběla a vyběhaný mercedes ze Západu si dokázalo obstarat jen pár vyvolených. Takže naftou se většinou jen topilo – odtud známé heslo, že nafta patří do kamen.

Opravdové požehnání tak představoval nákladní automobil na benzin, kterých však moc nebylo. V našich krajích se masivněji vyskytoval německý robur, od sedmdesátých let masivně nahrazovaný tuzemskou avií. Je vám asi jasné, proč se mnohým řidičům přesedat moc nechtělo. Nepochopil to jen nejmenovaný redaktor Rudého práva, které zveřejnilo oslavný článek o řidiči z pekáren, který ve svém volném čase a na vlastní náklady pečuje o stařičký robur tak pečlivě, že stále nemusí být vyřazen. Tohoto šoféra chválil naivní reportér paradoxně za vzorný přístup k ochraně socialistického majetku.

Asi nejlepším strojem, jaký mohl řidič v našich krajích „vyfasovat“, však byla benzinová sněžná fréza ZIL. Nejenže samotný tříosý nákladní automobil hnal vpřed benzinový osmiválec, ale na korbě byl ještě jeden, který točil frézou. „Franto, tam nahoře ti byly takový závěje, že jsem na nich strávil celý den,“ říkával jistě řidič takového stroje svému vedoucímu. Obludné soustrojí určitě nebylo problém podojit o nějakých sto litrů denně. Takový „soudruh“ pak byl v širokém okolí zajisté oblíben, neboť dokázal sehnat benzin mnohem levněji než na čerpací stanici.

 [600×348]

Hlídač, to byl pán!: Ředitel parkoviště

Hlídač na parkovišti zdánlivě nepředstavuje žádné prestižní povolání – spíš naopak. Většina veřejnosti dříve i dnes jej vnímá jako brigádu pro studenty či pracující důchodce. Ovšem nenechte se mýlit – leckterý „parkovák“ sám sebe povýšil přímo na ředitele, když rozhodoval, kolik aut za parkování zaplatí zřizovateli (tehdy většinou městu či městské části) a kolik přímo jemu. Nikdo mu nedokázal, že zde ten den nestálo deset aut, za něž peníze poctivě odvedl, ale ještě dalších padesát, za která si koruny strčil do kapsy. Navíc většinou jen vypadal jako nekňuba, ale rozhodně jím nebyl. „Stále byli mezi lidmi a dokázali si udělat slušné kontakty. Když jsem chtěl slušnou whisky, šel jsem za parkovákem, ten ji kupoval od pracovníků ambasády,“ říká Josef Zajíc – náš pamětník z uhelných skladů.

 [600×372]

Řidiči palivářských cisteren: Kouzelníci s palivem

Dalším povoláním snů bylo jezdit s palivářskou cisternou. Tam se dalo vymyslet leccos. Kvalita se nehlídala zdaleka tolik jako dnes a cisterny měly vrchní plnění, takže nebyl problém trochu benzinu odpustit a doplnit vodou. Obsluha čerpacích stanic si dokázala zajistit, aby jí nějaké odběrové lístky od státních podniků zbyly (opět na principu, že dostaly méně paliva, než zaplatily). Takové „přebytky“ se pak mohly stáčet rovnou do připravených kanystrů a „zisk“ se dělil mezi obsluhu a řidiče.

„Ještě po převratu frčel mnohem lepší systém, díky němuž se někteří rychle stali milionáři. Lehký topný olej se od motorové nafty tehdy lišil jen přídavkem značkovače – červeného barviva. Nebyl zatížen daní, takže stál mnohem míň, ale jezdit se na něj nesmělo. Třeba v pardubické rafinerii tak řidič nabral naftu a měla přijít paní s kýblem značkovače, který mu tam nalila. Řidič jí ochotně vyšel naproti: Ale paninko, co byste tam lezla, vždyť to mám celý mastný, ještě si zlomíte nohu. Ukažte, já to tam naliju sám. Ona na to: No, to byste byl hodný. A skutečně to tam před jejíma očima zvrhl, ale v otvoru měl pověšený svůj vlastní kýbl, který někde za rohem vylil do příkopu. Takže místo topného oleje měl rázem cisternu nafty, kterou jel někam prodat. Chybějící topný olej pak klidně mohl koupit ze svého,“ doplňuje opět náš pamětník Josef Zajíc.

 [600×285]

Šoféři zahraniční kamionové dopravy: Pro video za tirákem

Jen ti nejprověřenější, nejzkušenější a nejlépe spolupracující soudruzi z řad řidičů se mohli podívat do západních zemí. Kdyby se tam dostal někdo z nás, získal by na takzvaný devizový příslib například jen 44 marek na den. Doma se mohl třeba topit v penězích, ale s tímto nic neudělal. A celníci byli schopni otevřít nejposlednější pouzdro od brýlí, rozbalovat ponožky i vysypat prací prášek, aby schované marky odhalili. Četná zákoutí nákladních vozů však prohledat nedokázali a dle některých pamětníků se o to ani nesnažili. Kdo tak chtěl třeba v osmdesátých letech videopřehrávač, šel vždy za tirákem, který mu ho tam koupil a samozřejmě si slušnou část z peněz ponechal.

I kdyby někdo z těchto šoférů vše ilegální odmítal, za každý den mu v zahraničí běžely velmi slušné diety. A když řekl, že byl v Německu o dva dny déle, neboť opravoval porouchaný liaz, nikdo mu nedokázal, že to není pravda.

 [600×413]

Řidiči silniční služby: Supi se slétají na mercedes

Málo se ví, že asistenční služby nejsou popřevratovým vynálezem. Že pomoci motoristovi v nouzi dokázal výjezdní mechanik se zásahovým vozidlem v rámci takzvané Silniční služby už v sedmdesátých letech. Zavolat se dala z hlášek na dálnici (malé oranžové telefonní budky), či ji často přivolala k havarovaným vozům policie.

Samozřejmě že leckterý řidič staré tisícovky se pořádně načekal, než asistence s novým klínovým řemenem dorazila. Když se však pokazilo auto nějakému západnímu turistovi, byli na místě hned. A snažili se vysvětlit, že BMW s vypadlým kabelem od svíček už nepojede, motor je nenávratně zničený a nejlepší bude auto zde na místě prodat.

Ti gauneři mívali u sebe rovnou i potřebný obnos v markách. Dovézt sem totiž západní auto normálně nešlo, musel to být dar. To se samozřejmě obcházelo, ale komplikovaně. Kdežto západních turistů se nikdo neptal, proč přijeli vozem a vracejí se bez něj. Čili šlo o nejsnazší způsob pořídit si naprosto nedostatkový kvalitní automobil.

 [600×335]

Pracovníci autoservisů: Zbojníci v montérkách

Autoservisů byl nedostatek. Objednat se do nějakého trvalo a spokojenost zákazníka nikdo moc neřešil. Mechanici byli zvyklí, že jim lidé nadbíhají, a chovali se podle toho. Zároveň však náhradních dílů byl nedostatek. Za mechaniky se tak každý snažil dostat, aby pro něj něco ukradli. Na servisech se tak objevily cedulky, že je vstup možný jen po sepsání zakázky – aby tam každý nechodil loudit, dohadovat si kšefty bokem, půjčovat si nářadí. „To je servis v Limuzské,“ říká Josef Zajíc, když se dívá na naše fotky. „A ta cedule, ta tam nebyla pro nás. Ta platila jen pro normální lidi. Kdyby náhodou paní na vrátnici dělala potíže, vyklonil se Franta z dílny a křikl, že jdu za ním.“ Samozřejmě největší sháňka byla po dílech na západní auta, třeba na Mercedes W 123 (Piano). Když takové auto dal do servisu třeba naivní diplomat, seběhla se celá dílna a spekulovala, co by se dalo něčím nahradit – jeden potřeboval originální brzdové destičky (šly upravit ze žigulíku), druhý zase tlumiče (podařilo se „vbastlit“ díly ze Škody 1203).

 [600×528]

Obsluha bagrů, buldozerů a traktorů: Co se dalo podojit

Sedět celý den na bagru či jezdit s LKT (lesný kolový traktor) po lese, to není žádná lákavá představa. Ale tyto stroje, které nenajíždějí kilometry, nýbrž motohodiny, se vždy daly nejlépe dojit. Nikdo nikdy nedokázal pořádně spočítat, kolik nafty je potřeba ke splnění nějakého pracovního úkolu, a řidiči i obsluha lhali většinou zcela jednohlasně, že mnohem víc, než ve skutečnosti bylo. „V některých podnicích skutečně kontrolovali spotřebu nafty podle počítadel motohodin. Nicméně i na to měli šoféři trik. Při odchodu na oběd nechali motor běžet ve zvýšených otáčkách, kde bez zátěže velmi málo žral, ale počítadlo se už točilo svižně. A tím jim zbývalo velmi pěkné množství nafty,“ vysvětluje pamětník Marek Merhaut nedokonalost mechanických čítačů motohodin.

 [600×368]

Řidiči expresních autobusů či tahačů Faun: Bez diskusí elita

Vykreslit řidičské povolání v ČSSR jako jednu velkou zlodějnu by bylo nesprávné. Existovali totiž opravdu i řidiči borci, kterým každý záviděl, a třeba ani nemuseli krást.

V době, kdy Škody 105 či 120 již v 110 km/h ječely na agonicky přetočenou čtyřku jak o život a další převod prostě neměly, si to mohl řidič dálničního expresu Karosa ŠD štípat 135 km/h na šestku. „Ten autobus byl zázrak, motor uprostřed naležato, takže neuvěřitelně seděl. Nebyl citlivý na boční vítr, nevandroval při rychlých změnách směru, i na sněhu letěl jak v kolejích. Žádný osobák proti mně neměl šanci, kdo ujížděl na rovnice, toho jsem opral v zatáčkách. Od policie jsme měli výjimku. Holky kvílely, ale pak se jim nechtělo vystupovat – často se nějaká s námi projela až do depa. Brno jsme jezdili i s patnáctiminutovou přestávkou za dvě hodiny,“ říká Karel Moravec, který dnes vozí Japonce po Praze a nadává na poměry. „Tehdy byl řidič král.“

V dobách, kdy česká Škoda 706 (lidově trambus) ještě většinou neměla turbodmychadlo a naložená lezla kopce na krátkou dvojku, mohl elitní řidič v Ostravě usednout za volant tahače nadměrných nákladů značky Faun. Už první exemplář dodaný zdejšímu ČSAD, často se potýkajícímu s obrovskými výrobky místních železáren, měl motor MTU o výkonu 450 koní. Na silnice zde vyjel v roce 1971.

V letech 1979 až 1980 přišlo nejen do Ostavy, ale ještě i do Plzně další pět modernějších tahačů této západoněmecké značky. Měly motor Mercedes-Benz o objemu 21 litrů s výkonem 525 koní. Aby mohly mordovat libovolně těžký náklad, k tomu sloužila automatická převodovka s hydrodynamickým měničem. Snesla opakované pokusy o rozjezd se sto tunami v kopci, což by konvenční řešení s manuální převodovkou odneslo spálenou spojkou. Autor textu si pamatuje ze základní školy spolužáka, který dokázal fotografií doložit, že jeho strýc opravdu jezdí v Ostravě na faunu a jednou ho vzal s sebou do kabiny. Vyprávěl, že táhli osmdesátitunový odlitek, a Škoda 105 jim přesto nedokázala v kopci ujet. V klukovském kolektivu se těšil maximálnímu respektu, byť jinak to byl obtloustlý nekňuba.  [600×303]

Spolupracujeme s TipCars.com
Ryanair vykázal rekordní roční zisk, loni přepravil 120 milionů lidí Ryanair vykázal rekordní roční zisk, loni přepravil 120 milionů lidí

Irská nízkonákladová letecká společnost Ryanair Holdings…

Dluh Čechů poprvé přesáhl dva biliony Dluh Čechů poprvé přesáhl dva biliony

Celkový dluh obyvatel ČR přesáhl na konci prvního…

 

Štítky Svět motorů

 

Přidat názorDiskuse: Jak se žilo řidičům za socialismu: Řemeslo…







Doporučujeme
Špatné držení volantu vás může přijít draho. Podívejte se, jak je to správně! Špatné držení volantu vás může přijít draho. Podívejte se, jak je to správně!

Správné držení volantu je pro bezpečné řízení automobilu…

Vodík kontra akumulátor: Proč je vodík na ústupu? Vodík kontra akumulátor: Proč je vodík na ústupu?

Ještě před deseti lety byl vodík coby palivo v kurzu.…

 

AutoRevue
30 ostrých hatchbacků minulosti, po kterých se nám stýská... 30 ostrých hatchbacků minulosti, po kterých se nám stýská...

Moderní doba nahrává velkým a těžkopádným čtyřkolkám a…

6 otázek a odpovědí o pokutách v cizině. Taxy dosáhnou i 200 000 Kč 6 otázek a odpovědí o pokutách v cizině. Taxy dosáhnou i 200 000 Kč

Tuzemský automotoklub ÚAMK připravil před nadcházející…

 






 
Policejní BMW i8 mělo nehodu. Víme, jak dopadlo

Policejní BMW i8 mělo nehodu. Víme, jak dopadlo

Dnes 10:58

Policie ČR měla BMW i8 testovat půl roku a ujet s ním 20.000 kilometrů. Kvůli nehodě se však byl test přerušen.




Blesk.cz

Rizika i lákavá místa na Palmovce a v okolí: Obyvatelé Libně se scházejí s odborníky

Rizika i lákavá místa na Palmovce a v okolí:…

Obyvatelé Dolní Libně mají za sebou setkání s týmem projektantů a urbanistů, kteří se společně s místními lidmi…

Panamský diktátor Noriega (†83) zemřel. Měl nádor na mozku a vazby na CIA

Panamský diktátor Noriega (†83) zemřel. Měl nádor na…

Bývalý panamský diktátor Manuel Noriega zemřel v noci na úterý ve věku 83 let. Oznámil to podle agentury Reuters…

 

iSport.cz

Grandiózní loučení. Pospěchovi tleskal celý stadion i soupeři, trenér brečel

Grandiózní loučení. Pospěchovi tleskal celý stadion…

Byla to grandiózní rozlučka s profesionální kariérou. Když šel opavský obránce Zdeněk Pospěch v 90. minutě…

Zábranský vzpomíná na NHL: Jak mě poslali naschvál na Gretzkyho

Zábranský vzpomíná na NHL: Jak mě poslali naschvál…

Majitel brněnské Komety Libor Zábranský je českým fanouškům dnes známý jako šéf současného mistra, a těm trochu…

 

Reflex.cz

Zvlčilí prokurátoři zastrašují sněmovnu aneb Když zloděj křičí „chyťte zloděje“

Zvlčilí prokurátoři zastrašují sněmovnu aneb Když…

Drzost a troufalost některých státních zástupců až vyráží dech. Do Poslanecké sněmovny dorazila žádost Generální…

Jako ve filmu Eyes Wide Shut. Noční klub v L.A. láká na sado-maso i orgie pouze ty nejbohatší

Jako ve filmu Eyes Wide Shut. Noční klub v L.A. láká…

Zní to jako z filmu. Abyste se stali členem, musíte vlastnit zlatou kreditku, tři doporučení od členů a kvalitní…