Rozhovor s Josefem Kopeckým: Táta Honzy Kopeckého chce pořád vyhrávat!

V českém motoristickém sportu existují desítky případů, kdy se závodnické geny dědí z rodičů na děti a nejednou zasahují do více generací. Třeba jako v následujícím příběhu.

Vyhrálo učení a motokáry

V rodině Kopeckých začal všechno vyučený mlynář a později řidič z povolání Josef. Byl manuálně zručný, bavily ho motocyklové soutěže a závody motokár. Když přišla v padesátých letech minulého století vlna motokár, patřil k nadšeným protagonistům. Poháry a věnce přivážel z mnoha závodů. Jeho starší syn Miroslav tíhl k fotbalu, mladšího Josefa zasáhl bacil motorismu naplno.

„Jezdil jsem s tátou, jak to jenom šlo, a káry mě bavily. V Elitexu v Týništi nad Orlicí, kde dělal otec řidiče, existoval motokárový klub. Tam mi nabídli,

zda bych chtěl jít do učení. Doma nebyli rádi, že padla automobilová průmyslovka v Rychnově nad Kněžnou, ale nakonec máma mávla rukou nad tím,

že má v rodině dalšího motoristického blázna,“ vrací se Josef Kopecký mladší ve vzpomínkách.

Jeden z nejslavnějších českých soutěžáků Leo Pavlík: Quattro byla škola!

Tehdy se psal rok 1974, v prvním závodě v Polici nad Metují dojel třetí a další v České Třebové vyhrál. Hned v premiérové sezoně se stal vítězem Českého poháru a během tří let se prosadil až do reprezentační sestavy. Dvakrát vyhrál tehdejší seriál Pohár a míru přátelství, deset let strávil v reprezentaci. Pak však přišel incident se soupeřem, který ho v Písku poslal z tratě, ale jezdeckou licenci odebrali Josefovi. „Když mi ji vraceli, chtěli, abych začal od nejnižších kategorií. Tak jsem se rozhodl, že půjdu závodit s něčím jiným,“ komentuje svůj zásadní sportovní přestup.

Koupil favorita a rozřezal ho

V Pardubicích si v tehdejší Mototechně vystál frontu na favorita za 85.000 Kčs. Doma ho kompletně s tátou rozřezali, vybavili rámem a přestavěli

na závodní auto. „Vzpomínám, jak si lidé kolem nás ťukali na čelo, co je to za blázna, který si koupí nové auto, a zničí ho, jen aby si zazávodil. Pro

moje začátky bylo dobré, ale motor měl limity. Tak jsem pro sezonu 1990 v Rakousku koupil a upravil Suzuki Swift a vyrazil na vrchy.“

V roce 1991 se stal mistrem republiky ve skupině N 1300, o rok později se vrátil k favoritu a ve třídě A 1300 získal další domácí prvenství. „Chtěl jsem udělat další krok, tak došlo k dohodě s brněnským prodejcem Ford Rašino a já dostal do ruky Escort RS Cosworth,“ připomíná Kopecký. V sezoně 1993 získal titul vicemistra Evropy a o rok později se mohl jako první Čech radovat z kontinentálního titulu. „Vrchařské závody mě náramně bavily. Vyžadovaly pečlivou až puntičkářskou přípravu auta i práci při studování tratí, které měřily i dvacet kilometrů. Tady bych moc rád vzpomenul na legendárního Otu Krámského, který mě opravdu hodně věcí naučil, ale bohužel už není mezi námi,“ říká.

Nenechám si ničit dítě

Podobně jako odešel z motokár, hledal Kopecký po úspěchu na kopcích další motivaci. Našel ji na okruzích, kde se v polovině devadesátých let proháněly na českých tratích speciály Superturismo. V pětadevadesátém roce získal domácí titul s Fordem Mondeo V6. „Rád vzpomínám na krásné závodění s Milošem Bychlem, Pepíkem Vencem, Vaškem Bervidem a Milošem Tesařem. Bylo to finančně náročné, takže jsem hledal jiné závodění,“ vysvětluje.

Na mysli má pohárový seriál Česká pojišťovna Škoda Octavia Cup, do kterého vstoupil poprvé v sezoně 1998. Tehdy ho vyhrál právě Josef. „Byla to sezona, kdy syn Honza končil se závoděním na motokárách, a následující rok jsme startovali v jednom týmu v Octavia Cupu. Mladému bylo tehdy sedmnáct a současně s octavií jel i seriály s pick-upem a fiestou. „Lidé mi tehdy říkali, abych ho nepřetěžoval, ale já tvrdil opak – že si musí zvyknout na zátěž, aby se s tím uměl dál v kariéře vyrovnávat,“ říká Josef. S úsměvem vzpomíná na příhodu z Podzimní ceny Brna 2000. „Tehdy Honza doslova vypadl po závodě z auta a manželka říkala, že si nenechá ničit zdraví dítěte. Brzy však poznala, že to kluk zvládne.“

Nejrychlejší taxi v Praze? Podívejte se, jak Kopecký vozil zákazníky v závodní Fabii R5!

V roce 2002 zvítězil potřetí v Octavia Cupu a rozhodl se ukončit závodnickou kariéru, která trvala osmadvacet let. „Vždycky jsem chtěl vyhrávat a to

se mi často dařilo. Už jsem neměl pocit, že bych měl ještě něco dokazovat. Honza už začal zkoušet rallye. V začátcích nám hodně pomohla společnost Matador z Púchova a rodina Rosinových. Následně jsem oslovil tehdejšího šéfa Škody Motorsport Pavla Janebu a legendárního soutěžáka Láďu Křečka, se kterými spolupracujeme dodnes. Pro mě bylo prvořadé pomáhat synovi v kariéře, která se ukazuje být zatím podle mého názoru úspěšná. Vyrostl z něj špičkový soutěžní jezdec, navíc férový člověk,“ dodává Josef Kopecký.

Rozhovor: Honzovi radit nemusím

Co jste dělal po skončení jezdecké kariéry?

Věnoval jsem se organizaci vlastního rallyeového týmu, který spolupracoval s automobilkou Škoda. V letech 2006 a 2007 jsme absolvovali s Honzou vždy po jedenácti rallye v mistrovství světa s Fabií WRC za podpory Škody Auto. Od sezony 2008, kdy dostal Honza angažmá, pracujeme pro Škodu Motorsport.

Můžete nám prozradit náplň vaší činnosti?

Mám ve Škodě Motorsport dohled nad technikou jako supervizor. Pokud jedeme na soutěže nebo testy, zodpovídám za Honzovo auto. Komunikuji

s kluky v týmu, hlavním inženýrem a řešíme přípravu, nastavení auta a změny na něm. Pokud Škoda startuje v českém mistrovství, mám akci na starosti.

Neměl jste problémy, že otec pracuje v jednom týmu pro syna?

K něčemu takovému nikdy nedošlo. V téhle špičkové práci každý řeší pouze své povinnosti ve prospěch týmu a jeho výsledků. Může to znít jako klišé, ale vážně je to tak. S továrním týmem Škoda spolupracuji od roku 2003. V současné pozici jsem zde desátým rokem a nikdy jsem neměl zásadní problém.

Do jaké míry radíte svému synovi?

Téměř ne. Honza je s vozem srostlý a sehraný s inženýry a mechaniky, kteří s ním auto vyvíjejí. Dávám mu postřehy a informace, které považuji za důležité. On si je sám pro sebe vyhodnotí a musí zůstat soustředěný na řízení auta.

Choval jste se k synovi v životě benevolentně, nebo přísně?

Neměl to se mnou jednoduché. Když si to zasloužil, dostal pochvalu, v opačném případě vynadáno. Vzpomínám na závod Octavia Cupu v roce 2001

v Mostě, kde šlo Honzovi o vítězství v seriálu. Pouštěl jsem ho v posledním kole před sebe, ale nereagoval. V cíli mi s nevinným obličejem řekl, že nechtěl vyhrát, protože si to nevybojoval. Tehdy dostal dost vynadáno, ale v sezoně nakonec celkově vyhrál.

Máte za sebou výchovu od svého otce a respekt u syna. Co byste doporučil rodičům, jejichž ratolesti chtějí začít s motoristickým sportem?

Nejlepší je posadit dítě nejdříve na kolo, aby získalo cit pro rovnováhu. Potom ho pustit na motokáru. Honza do ní usedl v jedenácti a nebylo to

pozdě. Důležité je dát dětem zázemí, ale současně je vést k samostatnosti a pečlivosti, aby se učily spoléhat samy na sebe. Každý detail má význam a přináší úspěch.

Nemáte chuť podílet se na výchově jiného nadějného jezdce?

S Michalem Hrabánkem jsme si říkali, že by bylo užitečné najít talentovaného mladíka, který má za sebou alespoň základní závodnické zkušenosti. Zatím však tady není nikdo takový, kdo by odpovídal našim představám.

Máte zřejmě hodně vysoké požadavky…

Připouštím, že to tak je. Měl jsem čest osobně poznat Roberta Kubicu a strávit s ním čas při testech, na závodech formule 1 i v zázemí. Neznám

většího nadšence. Jeho přístup dokáže pohltit každého člena týmu. Moc bych Robertovi přál, aby se ještě svezl ve formuli 1.

On sám tým nevybudoval, protože ten existoval před jeho příchodem. Dokázal však manažersky skloubit všechny potřebné věci tak, aby šlapaly na jedničku. Dnešní Škoda Motorsport funguje špičkově za cenu tvrdé práce. Sportovně i komerčně úspěšné projekty Fabie S2000 a Fabie R5 mluví za všechno. Pro mě je to nejlepší manažer, jakého jsem kdy v životě poznal.

Barum rallye v cíli: Kopeckého výhra s číslem 17

Proč je rallye v Česku tolik populární?

Lidé jsou rádi blízko závodů. Mohou být kolem trati rychlostních zkoušek, dostat se v servisním zázemí blízko k autům, mluvit s jezdci. Pro fanouška

je důležité, aby se mohl kontaktovat se sportem, který má rád. Osobně jsem vyrostl na okruzích a mám je rád dodnes. Takže si myslím, že pokud se diváci dostanou třeba v Mostě nebo Brně do zázemí, získají k těmto závodům bližší vztah.

Do jaké míry vnímáte český motoristický sport?

Snažím se sledovat motokáry, na kterých jsem vyrostl, a zůstávají pro mě základem pro budoucího úspěšného jezdce. Zaujali mě čeští kluci, kteří se věnují Dakaru. Mám respekt k práci Martina Prokopa, protože si uvědomuji, co obnáší uřídit mašinerii závodního týmu. Obdivuji i projekt Martina Macíka, který možná není tak rychlý jako Aleš Loprais, ale má ve své práci systém. Věřím v jeho úspěšné výsledky.

Svezete se s Honzou v soutěžní fabii?

Výjimečně, vždy jen z testovacích důvodů. Adrenalinových zážitků mám za svůj život dost.

Přál byste si, aby jméno Kopecký pokračovalo ve čtvrté závodnické generaci?

Jednoznačně říkám: Ano.

Josef Kopecký

• Narozen: 1959
• Stav: manželka Jana, syn Jan
• Bydliště: Kostelec nad Orlicí
• Úspěchy: mistr Evropy v závodech do vrchu (1994), vicemistr Evropy v závodech do vrchu (1993), mistr ČR na okruzích (1993, 1995) mistr ČSFR

  v závodech do vrchu (1991, 1992, 1994), vítěz Octavia Cupu (1998, 2000, 2002, vítěz Fiesta Cupu (1997, 1998), vítěz Zlatého volantu (1994, 1997)