Mazda RX-7 (1978-1985): Jak závodila první generace. Také u nás!

Sportovní Mazdy RX-7 série SA/FB s rotačními motory úspěšně závodily, na okruzích i v rallye vlastně nahradily model RX-3. Válčily v zámořském šampionátu IMSA i v produkčních třídách SCCA a na solné pláni v Bonneville bojovaly o rekordy. Mistrovství IMSA zahájily v roce 1979 fantastickým úspěchem v Daytoně, kde vyhrály třídu GTU a obsadily 5. (Yoshimi Katayama/Yojiro Terada/Takashi Yorino) a 6. (Walt Bohren/Amos Johnson/Roger Mandeville) místo absolutně! Tým Highball Racing Amose Johnsona ovládl stejnou kategorii v na téže trati v letech 1985 (Johnson/Jack Dunham/Terada) a 1986, přičemž napodruhé byli znovu Johnson, Dunham a Dennis Shaw celkově osmí.

Novější speciál měl na rozdíl od dřívějších takřka sériových vozů trubkový rám, nikoli ocelovou samonosnou konstrukci. Ještě později jej stáj přestavěla vizuálně do podoby generace FC, nainstalovala nepřeplňovaný motor 13JB s výkonem až 257 kW (349 k) a závodila s ním až do závěru sezóny 1991. Dlouho zůstával v péči svého tvůrce Amose Johnsona, než jej prodal soukromému sběrateli. Stále jezdí a zúčastňuje se veteránských akcí.

Na La Sarthe a u klokanů

Vozy specifikace IMSA mohly startovat i v Le Mans. V sezóně 1979 se při prvním pokusu třináctistovka o necelou sekundu nekvalifikovala. Ročník 1980 dokončila venezuelsko-americká posádka Ernesto Soto/Mark Hutchins/Pierre Honegger v barvách Z & W Enterprises na 21. místě absolutně a sedmém ve třídě, vůz poháněl agregát 12A. V červnu 1981 se na start postavily dva tovární stroje Mazdaspeed s motory 13B v kategorii IMSA GTO, ale tria Tetsu Ikuzawa/Tom Walkinshaw/Peter Lovett a Terada/Hiroshi Fushida/Win Percy nedokončila. Tovární ladiči se spojili s Tom Walkinshaw Racing... V sezóně 1982 dojeli legenda Terada a Yorino doplnění o Kanaďana Allana Moffata čtrnáctí a šestí v IMSA GTX. Walkinshaw, Chuck Nicholson a Lovett cíl neviděli. Další rok už RX-7 na Circuit de la Sarthe nahradily prototypy skupiny C 717, byť se stejnými rotačními pohonnými jednotkami.

Mazda RX-7 (1978-1985): První generaci sporťáku s rotačním motorem je čtyřicet

Moffat byl sice původem Kanaďan, závodil ale hlavně v Austrálii. S RX-7, jak jinak Na nádherném okruhu Mount Panorama v Bathurstu, bezesporu jedné z nejkrásnějších tratí světa, obsadil v tamní „tisícovce“ (vzdálenost v kilometrech) třikrát pódiová umístění. V roce 1981 byl s Derekem Bellem třetí, s Yoshimim Katayamou dokonce druhý (1983) a s bývalým motocyklovým závodníkem Greggem Hansfordem znovu bronzový (1984). Ve třiaosmdesátém získal „cestovní“ titul ATCC, v sezónách 1982 a 1984 AEC (Australian Endurance Championship). V mezidobí mu domácí vytrvalostní korunu uzmul soukromník Peter McLeod. Když se u protinožců rozhodli přejít na mezinárodní skupinu A, znamenalo to konec účasti RX-7 Group C v tamních kláních. Australská „céčka“ neměla nic společného s i nám dobře známými prototypy...

Müller a TWR

„Sedmičky“ byly vlastně jedinými vozy s rotačními motory, které se prosadily jak obchodně, tak i na sportovním poli. Starší fanoušci si určitě pamatují jejich účast v ME cestovních vozů. Homologace byla husarským kouskem a provázela ji řada diskusí, neboť šlo spíše o GT. Tam se objevovala na počátku 80. let a jejich dvourotorové agregáty o objemu 2 x 573 cm³ s dvojitým karburátorem Weber 48 dávaly v modifikaci pro skupinu 2 225-250 koní (166-184 kW) v až 8600 min^-1. Ještě je třeba připomenout, že mezinárodní automobilová federace FIA měla v regulích podmínku dvojnásobného přepočtu zdvihových objemů u pohonných jednotek s krouživým pístem, takže ten srovnatelný činil 2292 cm³.

Stříbrné auto startující v divizi 4 postavil ve vlastní režii západoněmecký soukromník a majitel pivovaru Müllerbrau Fritz Müller, byť s využitím továrního motoru a rychlostní skříně. Spolu s Heinzem Kühn-Weissem s ním debutovali devátým místem v květnové „Austria-Trophäe“ na Salzburgringu 1980. Pro čtyřhodinovou „Grosser Preis derTourenwagen“ na Nordschleife je doplnil Rakušan Lothar Schörg a dojeli šestí. Stříbrné kupé vážilo 930 kg, čalounění uvnitř povětšinou zůstalo, používaly se kotoučové brzdy Sumitomo, samozřejmě na všech kolech a patnáctipalcové ráfky Ronal s pneumatikami Dunlop 225/540 a 245/565.

RX-7 ale ladil i slavný a již výše vzpomínaný „Major Tom“ Walkinshaw, který s ní a Belgičanem Pierrem Dieudonném startoval v E.G. Trophy v Zolderu. Oba borci předvedli famózní výkon, Brit zajel nejrychlejší čas v kvalifikaci a posádka závod vedla celou hodinu. Jenže porouchalo se zapalování a následovala neplánovaná zastávka v boxech. Pod šachovnicovou vlajku nakonec slavní piloti dovedli japonské kupé jako třetí za dvojicí Eggenbergerových BMW 320 E21.

Dva triumfy na okruzích. Vlastně tři..

Pro mladší čtenáře: mistrovství Evropy cesťáků bylo tehdy vytrvalostním šampionátem, kde se závodníci během jednotlivých podniků střídali a jezdila zde různě silná auta rozdělená do divizí a tříd. Pravidelně pořádaná Grand Prix ČSSR v Brně byla kromě mostecké Interserie prakticky jedinou možností, jak vidět u nás za malými volanty opravdu velké hvězdy... Win Percy, další známé jméno z týmu Toma Walkinshawa, vybojoval pro jeho TWR s RX-7 dva tituly v britském mistrovství cestovních vozů (BTCC, 1980 a 1981).

Ale zpět do ME. V roce 1981 obsadila dvojice Müller/Kühn-Weiss páté místo na Monze a ve Vallelunze dokonce absolutně zvítězila, když byla armáda bavorských „třistadvacítek“ a 635 CSi diskvalifikována kvůli porušení technických regulí. Původně byla klasifikována třetí. Vůz se podařilo celkem slušně odladit, vypadal velmi dobře a vzbuzoval pozornost i šíleným rachotem, který vycházel z výfuku. Na Salzburgringu dojeli oba Němci se stříbrnou mazdou desátí, v Zolderu bronzoví a na Tourist Trophy v Silverstone devátí. Tam ale slavně triumfovalo duo Walkinshaw/Nicholson.

Prvně jmenovaný Brit, tentokrát opět s Dieudonném vyhrál i 24 hodin Spa na už zkrácené sedmikilometrové trati. Ty však byly součástí světového šampionátu sportovních prototypů! Celý závod bojovali s armádou Fordů Capri III III 3.0S a BMW 530i E12. Jejich vůz měl výkon 166 kW (226 k) a vážil sotva 900 kg. Dodnes umí při podřazování střílet z výfuku a chrlit plameny... Další modrobílý v barvách Motulu pilotovali jinak vynikající belgický soutěžák Marc Duez s Britem Jeffem Allamem, navíc doplněni o Nicholsona a Percyho a skončili pátí. Třetí auto s Percym a Lovettem odpadlo. Nedivte se, že jeden závodník seděl ve dvou vozech, pravidla to povolovala.

Ústup ze slávy

Müller s Kühn-Weissem pokračovali se stříbřitým kupátkem na evropských tratích i po změně regulí, začátku platnosti nové Přílohy J mezinárodních sportovních řádů a tím pádem i skupiny A.

Sezóna 1982 (to už jejich RX-7 patřila do druhé divize) jim přinesla desátou příčku v Doningtonu a Mugellu, u nás v Brně dokončili až jako dvanáctí stejně jako v britské TT, Salzburgring znamenal osmičku, což byl jediný další významnější zářez do statistik. Za pozornost stojí i sedmé místo britského dua Les Blackburn/David Palmer v 500 km Monzy. To jsou jen ty nejvýraznější úspěchy, mazd jezdilo v roce 1982 ME více, pravidelně startovaly tři.

Ve třiaosmdesátém už oba Germáni zaznamenali jediný úspěch: čtvrté pořadí v Doningtonu za našimi Břetislavem Engem a Milošem Bychlem (BMW 528i E28). Jenže šlo o klání těch, kteří se do hlavního závodu na 500 km nekvalifikovali... Sezóny 1984 a 1985 už viděly pouze sporadickou účast RX-7 rakouského soukromníka Michaela Mitterera, Dutch National Racing Teamu a britské stáje Jeffa Williamsona s D. Palmerem a Nicholsonem, ale úspěchů nikdo nedosáhl.

„Chuck Nicholson“ byl mimochodem závodnickým pseudonymem velkého kamaráda Toma Walkinshawa Charlese Nickersona. Pamatujete se na anabázi jménem Phoenix/D.A.R.T. alias převzetí zkrachovalého týmu F1 Alaina Prosta před 16 lety? V tomhle smutném příběhu Nickerson figuroval jako hlavní postava.

Rallye

RX-7 zaznamenala slušné úspěchy ale i v mistrovství světa v rallye. Legendární Novozélanďan Rod Millen debutoval v RAC Rally 1981 úspěšně, jen těsně se nevešel do bodované desítky. Doma v roce 1982 dojel už pátý, jeho vůz byl ještě modifikován pro skupinu 2. Později se přestěhoval do USA, závodil na Pikes Peaku a spolu se synem Rhysem stavěli všemožné speciály značek Toyota a Hyundai. Od roku 1984 fungoval oficiální Mazda Rally Team Europe (MRTE), který měl základnu v Belgii, s mohutně rozšířenými okřídlenými speciály RX-7 GSL skupiny B. „Béčka“, to zdaleka nebyly pouze nabroušené šílené čtyřkolky s turby... MRTE použil coby základ „americkou“ GSL pro její vynikající ovladatelnost i zrychlení.

Soutěžní RX-7 měla atmosférické agregáty, ovšem už 13B s celkovým objemem 1308 cm³ a pohon jen zadních kol. Mohla se postavit kupříkladu Porsche 911 SC, Opelům Manta 400 a Nissanům 240 RS. Vzhledem k tomu, že už dříve disponovala homologací ve skupinách 1, 2 a 4, nepotřebovala k té nové vyrobit 200 produkčních ostrých aut, ale pouhou dvacítku tzv. evolučních továrních speciálů, v tomto případě s výkonem 221 kW (300 k) a točivým momentem 270 N.m. Motory měly posunuty o čtyři centimetry, vybaveny mazáním se suchou klikovou skříní a modifikovaným dvojitým karburátorem Weber 51 IDA, který dodával mix benzinu a vzduchu přímo do rotorových skříní. Palivové potrubí probíhalo přes kabinu mezi sedadly. O bezpečnosti takového řešení si samozřejmě nelze dělat bůhvíjaké iluze...

Laminát i hořčík

Hořčíková kola Enkei obouvala gumy Michelin TRX, rezerva se nacházela vzadu a karoserie byla víceméně sklolaminátová, také vážily pod tunu. V letech 1984 a 1985 jich však vznikla pouze sedmička a jeden stačil havarovat, ty ostatní zůstaly v náhradních dílech. Exemplář výrobního čísla MRTE 019 z června osmdesátého pátého navíc nikdy nezávodil, nebyl ani zcela dokončen. Přes švýcarského importéra Mazdy se dostal do Skandinávie a nyní jej vlastní David Sutton. V některých podnicích se používaly mohutné přední světelné rampy.

Achim Warmbold bodoval poprvé devátým místem pod Akropolí (1984). Švéda Ingvara Carlssona jsme za jejím volantem mohli vidět tehdy i u nás, při mladoboleslavské Rallye Škoda. Warmbold, který působil v roli závodícího týmového manažera, dojel v „trhací“ řecké soutěži v roce 1985 šestý, ale Carlsson ji dokončil na třetím místě! Zrodil se tak největší úspěch, pravda, jinak velmi spolehlivého vozu. Ještě přidal osmé z domácího podniku a desáté z britské RAC – mimochodem za Rodem Millenem, který mu tenkrát dělal parťáka.

Familia a esko

V sezóně 1986 už přešla stáj počínaje úvodním Monte Carlem na Familii 4WD mnohem sériovější skupiny A se základem v sérii BF (v Evropě šlo o řadu 323). „Béčka“ byla po jarních tragických událostech v Portugalsku a na Korsice postavena „mimo zákon“, měla právo startovat a bodovat jen do konce sezóny. Mazda se chovala vpravdě vizionářsky, připravovala se tak vlastně v klidu, ale za pochodu na tu další. Novozélanďan Neil Allport však v domácím klání se soukromou RX-7 dorazil na cílovou rampu jako šestý. Speciál skupiny S s pohonem i řízením všech kol a laminátovou karoserií, silueta a zprvu prakticky pouze Warmboldova iniciativa, se na tratě rychlostních zkoušek nepodíval. Už vzdáleně připomínal spíše druhou generaci FC a popsal jsem jej zde.

Foto: MRTE, Wheels Age, Rowan Horncastle, Racebears, Tom Walkinshaw Racing/FlatOut, Lubomír Zdeněk