Nadšenec dokonale zrenovoval legendární vojenskou techniku!

Stojíme na zahradě domku v pražských Petrovicích, kde se v nenápadné uličce skrývá pod přístřeškem střední americký náklaďák GMC z roku 1945. „Všechno je originální,“ říká s pýchou v hlase 77letý Václav Moučka, který si pětitunovou „džimsu“ vystavěl z úplného vraku do podoby, jež nedá spát zahraničním filmařům. „Naposledy jsme letos v lednu jeli v noci ke Slanému na natáčení filmu Aftermath,“ vypráví majitel a laický restaurátor amerických druhoválečných veteránů v jedné osobě.

Do šroubku

„Vždycky se mi tohle auto líbilo, a když se v roce 2000 naskytla příležitost si ho pořídit, neváhal jsem ani vteřinu,“ říká nadšenec. Vůz, který do té doby sloužil v Rakousku jako vrtná plošina, mu dovezli domů na kamionu a začala dlouholetá rekonstrukce. Napřed celé auto rozebral a neoriginální

díly nebo úpravy předchozích majitelů odstranil. Pak přišlo na řadu čistění a renovace jednotlivých součástek. „To byla olbřímí práce, s některými těžkými díly jako třeba nápravami nebo rámem mi musel pomáhat známý s jeřábem,“ tvrdí Moučka.

Očištěné a zrestaurované součástky začal postupně skládat, ne všechny ale byly originální. „Musel jsem je koupit. Naštěstí existují katalogy dílů,“ usmívá se amatérský veteránista. A největší starost? Tou byla barva, která vyšla nejdráž. „Litr stál v přepočtu 380 korun. Spotřeboval jsem jich patnáct,“ říká.

Než auto dal do dnešní podoby, strávil na něm tři roky. A kdyby měl určit, na kolik jej tahle piplačka vyšla? „Pořizovací cena vraku byla jen čtvrtinou nákladů na rekonstrukci, zbytek spolkly díly a vybavení. Stovky hodin práce samozřejmě nepočítám,“ neupřesňuje konkrétní sumy Moučka.

Zásadně stylovka

Na kolech náklaďáku jsou ještě vidět stopy rzi na původně černěných matkách. Přestože byly zakryté vazelínou, při lednové jízdě po dálnici se k nim

prožrala sůl. Auto totiž muselo zůstat pro potřeby filmařů zablácené a v mrazech pak nešlo očistit. Do myčky jej nevzali, a tak si musel počkat. Vhodný čas přišel při únorové oblevě, ale veteránista musel vystačit jen s kbelíkem.

Chceme jej vidět i za volantem nádherného monstra. „Tak to se musím převléct, takovou krásu nemůžu znesvětit civilem,“ bručí Moučka. Za chvilku přichází v původní uniformě z konce války a souká se za volant.

Ve vzorně dobově vybavené kabině je docela rychle, ale jak říká, léta už jsou při výstupu za volant znát. Hůř je na tom prý manželka, která jej doprovází třeba na srazy veteránů po Evropě nebo jízdu při výročí osvobození Plzně. „Jeepů se tam sjely vždycky mraky, ale hlavně v prvních ročnících jsem byl s vlastnoručně zrekonstruovaným GMC jediný. Další, navíc jen koupené, přibyly až po letech,“ říká pyšně. Takových akcí doma i v cizině navštíví v průměru deset ročně.

Ne Willys, ale Ford!

Nás ale láká ještě další kousek z Moučkovy amatérské restaurátorské dílny. V garáži má totiž ještě jeep. Jde o model Fordu z roku 1942, nikoli

rozšířenější willys. „Laik je ale na první pohled nerozezná, vozy se lišily jen v drobných detailech,“ ubezpečuje nás.

I toto auto pořídil jako vrak, tentokrát v Česku. Patřil mezi stroje, které po skončení války sloužily v armádě a na počátku 50. let byly vyřazovány. Jak Moučka podotýká, většina těchto vozidel měla spoustu navařených dílů na zpevnění: „Měl jsem štěstí, že zrovna tenhle kousek žádné úpravy neprodělal. Jinak bych se s tím mořil. Aby se auto co nejvíce blížilo originálu, muselo by se všechno odstranit,“ tvrdí zapálený fanda amerických válečných vozidel. Jak ale dodává, auto zrekonstruoval během jednoho roku. I proto, že zkušenosti s jeho opravami tu má spousta nadšenců.

Originály

Nejen auta, ale i veškeré vybavení má na obou vozech původní, dokonce i plachty, celty a nářadí. Je na ně pochopitelně hrdý, ale zároveň smutný, když mu je filmaři poškodí. Dokládá nám to na zadní plachtě GMC, kterou mu potrhali při opakovaných záběrech. S pýchou ale ukazuje oplachtění na méně exponovaných místech: „Od konce války uplynulo už přes sedmdesát let, ale látka je pořád pevná a drží.“ A jak dodává, tahle auta pro něj mají půvab i v tom, že je to pouze kov, dřevo a plátno – žádný plast.

Rád pomůže kamarádům, kteří mají stejnou zálibu. Koneckonců jako vyučený automechanik to zvládá s bravurou. Je však smutný, když potřebuje poradit sám. „Ostatní restaurátoři se touhle prací živí, a tak své postupy tají,“ říká zarmouceně. Prý aby si to nechal opravit u nich. „Jenže to by už nemělo kouzlo,“ uzavírá s tím, že kdyby si celou rekonstrukci neudělal sám, ani by jej to pořádně nebavilo.