TEST Reportáž: 6 hodin Le Most 2015 na vlastní kůži

To vám takhle zazvoní telefon a na druhém konci je Martin Příhoda, provozovatel stáje Radical Team, jestli se nechcete zúčastnit amatérského endurance podniku Le Most. Sice tedy ne za volantem Radicalu, ale „jen“ okruhového bavoráku, ale dokázali byste říct ne? Zvlášť když je za tím velice zajímavý příběh.

Martinovým cílem totiž není udělat si článkem o závodě promo a nalákat bohaté zákazníky na tučný pronájem závodních vozů své stáje, ale spíše přiblížit vytrvalostní závodění lidem, toužícím po svezení v závodním autě za nejnižší možnou cenu a tím pomoci překlenout propast mezi touhou si něco takového zkusit a samotným splněním tohoto snu, ať už jde o jednorázovou záležitost nebo trvalejší zájem o motorsport. Nevěříte, že je dnes něco takového možné? Pak vězte, že za tímto účelem vzniklo občanské sdružení, tedy neziskovka, jejím cílem je být „na nule“. Martin ovšem přiznává, že se to zatím úplně nedaří a celý projekt sponzoruje. Tak snad mu entuziazmus vydrží.

Určitě se ptáte, co znamená ta „nejnižší možná cena“. Martin se dokáže vejít do baťovské čtyřmístné částky za čtyřicetiminutový úsek závodu a další sumy se od toho odvíjejí, přičemž 40 minut je nejkratší možný úsek v rámci závodu, mimo něj je ovšem možné zrealizovat i tréninkové jízdy. Služba je all-inclusive, takže přijedete, sníte párky, dáte autu kouř, sníte oběd a jedete domů, žádné starosti se servisem ani dopravou závodního auta. Pohodička. Součástí balíčku je i zkušený závodník na sedadle spolujezdce, který i okruhem nepolíbené naučí stopu, brzdné body i práci se závodním autem jako takovým.

A je tu ještě jeden aspekt k nezaplacení – atmosféra v týmu a přístup ke klientovi. Nečekejte žádné namachrované panáky, kteří vám budou dávat najevo, že tam takhle po ránu docela překážíte. Už po pár minutách v týmovém boxu jsem si připadal, že se známe roky, všichni jsou přátelští a ochotní a to i přesto, že vrcholí předzávodní přípravy hned tří aut, což není na takhle malý tým zrovna málo.

Trojice aut je připravena tak, aby se jezdci mohli v případě zájmu vypracovávat. Základní BMW 325i se startovním číslem 75, s nímž pojedu i já, má laminátovou karoserii a „hodnější“ naladění podvozku, z něj se dá dále postoupit na číslo 60 s karbonovými prvky a důkladnějšími úpravami, které je zhruba o 80 kg lehčí a vrcholem je pak 460kg Radical SR4, jehož 200koňová třináctistovka z Hayabusy katapultuje auto z nuly na stovku za 3,6 s.

„Moje“ pětasedmdesátka má také zhruba 200 koní, ale váží tunu, dostala závodní podvozek, upravené sání, výfuk, elektroniku a rám a jezdí na semislicku. Ale zatím se můžu jen dívat a rozkoukávat, na řadu přijdu až jako třetí. Nejprve ale musím na povinnou rozpravu.

bmw jizdnidojmy reportaze strednitrida sportovni kupe

Zástupci promotéra vytrvalostních závodů Le Most a Le Brno Auto Rallye Cross a mosteckého okruhu nás v krátkosti seznamují víceméně pouze s významem vlajek, způsobem tankování, náležitostmi kolem případných trestů, rychlostí v boxové uličce a oznamuje se losování postavení na startu. Přípravy pokračují a já mám čas na procházku po paddocku.

Do Mostu dorazily zhruba dvě desítky závodních aut, rozřazených do čtyř kategorií, ne všechny se ale postavily na startovní rošt. Většina týmů přivezla jedno auto, byly zde ovšem i stáje s více závoďáky, kromě „mého“ Radicalu zaujal polský tým, který tvořil zhruba tak čtvrtinu startovního pole a svým zázemím a sebeprezentací, čítající mimo jiné i hostesky, korzující po areálu, působil velmi profesionálně. Kromě něj byly holky už jen u Radicalu, kam se vytratila tato nedílná součást atmosféry závodů? ;-) Kromě naší placky budí asi nejvíce pozornosti speciál pro Mégane Trophy a Ginetty.

V boxech se začínají ozývat nastartované motory, za chvíli se vyrazí do zaváděcího kola a já odcházím spolu se všemi, na které v úvodu nezbylo auto, na startovní rošt. Pokud se nenecháte přejet přijíždějícími auty, nejste na překážku, pohyb na rošt není nijak omezen, dá se fotit a okukovat auta nebo sledovat poslední přípravy. Na rozdíl od samotného startu, kdy nesmí být nikdo ani za boxovou zídkou.

Je odstartováno a je zjevné, že nikdo nechce šestihodinový závod skončit v prvním retardéru na konci cílovky, ostatně vzhledem k délce závodu v tuto chvíli opravdu o nic nejde, už na protilehlé rovince je ovšem vidět rozdíly mezi vozy jednotlivých tříd. Prvních zhruba 10 kol drží ovšem jednotlivé skupinky pohromadě a parádně se závodí. Mám trošku obavy, aby moje jízda ve třetí hodině neprobíhala na prázdné trati, ozvláštněné uhýbáním o parník rychlejším závoďákům.

Hodina rychle uběhla a v BMW proběhlo první střídání. Ještě mám spoustu času, říkám si, ale to už mě odchytili členové týmu, že je potřeba se obléknout do kombinézy, kdyby se objevily nějaké komplikace u aktuálního jezdce. Vyfasoval jsem asi nějakou po Dušanu Borkovičovi, kdybych býval věděl, že není potřeba nehořlavá, vzal jsem si vlastní. Ale od parády tady dneska jsou hostesky. Vybírám si nejlépe padnoucí přilbu a snažím se držet poblíž našeho boxu. Moje auto je momentálně čtvrté v divizi 3 a na třetí příčku ztrácíme zhruba tři čtvrtě kola.

I přesto, že jsem nedočkavý, uběhl mi druhý stint rychle, pětasedmdesátka dostala pokyn k tankování a takřka vzápětí byly vyvěšeny žluté vlajky a boxovou uličkou projel safety car. Paráda! Startovní pole se sjede dohromady a já si dokonce i zazávodím!

Zapadl jsem do závodní skořepiny a po troše těch intimních dotyků při zapínání pětiboďáků jsem připraven vyrazit, se sedadlem si nemusím dělat starosti, je napevno, naštěstí dosáhnu na pedály tak akorát. Spojka je lehce tužší, naopak řazení manuálu pochází ještě z doby, kdy se převodovky BMW nesnažili řidiči zlomit zápěstí a díky nízkému pontonu kupé vidím perfektně dopředu. Směrem vzad už je to horší, zpětná zrcátka jsou malá. Vedle mě sedí instruktor Radek, bude na mě dávat pozor. Ani jsem se vlastně nezeptal, jestli je u rookieho povinný, ale stejně bych si ho vzal. Když dostanete možnost, aby vám do jízdy kecal závodní jezdec, bylo by nemoudré odmítat.

bmw jizdnidojmy reportaze strednitrida sportovni kupe

Zběsilou čtyřicítkou opouštíme boxovou uličku kus před safety carem, takže jsme výměnou neztratili ani kolo. Stopu v Mostě (víceméně :) ) znám, ptám se tedy v první řadě na brzdné body. Většinu si jich pamatuji správně, ale už jsem zde pár let nejel a neznám účinnost soustavy v bavoráku. No, místy bych býval brzdil výrazně dříve. Dojíždíme vláček a i v nízkých rychlostech namísto frajerského zahřívání gum diskutujeme ideální stopu.

Safety car je na trati kvůli tomu, že někdo udělal ze série esíček v západní sekci trati štěrkovou zónu a přestože jsem byl původně s jeho výjezdem spokojen, po téměř čtvrthodině kroužení už to opravdu říci nemohu. Naštěstí vzápětí dráhu opouští, čímž mě trošku zaskočil, než jsem se přestal kochat modrou oblohou, čichat ke květinám a podřadit z pohodové pětky na trojku, ve stoupání před cílovkou mi auta přede mnou zmizely, zato se mi na kufr nalepil soupeř ze skupiny.

Další dvě kola to byl boj, musel jsem se dostat do tempa, vyzkoušet brzdy a přitom nervózně koukat do zrcátek... až tak, že jsem na cílovce probrzdil, zahalil auto zvenku (i zevnitř) do oblaku dýmu a následně trošku prudčeji trhnul volantem, takže jsem půlku retardéru projel dveřmi napřed. Báwo brzdí jako ďas, to musím uznat, navíc účinek brzd postupem času téměř nevadne. „V pohodě, nespěchej,“ uklidňuje mě Radek, „jeď si svoje a nevšímej si ho, ten nás nedá“, dodává zkušeně poté, co jsem ji předtím všiml, že na každém výjezdu ze zatáčky sleduje odstup.

Dávám na jeho rady a raději se koncentruji na precizní stopu a pozdní brzdění a získávám lehký odstup. Úsek od retardéru až po vracák má najetý lépe a stahuje mě, já jsem ale výrazně rychlejší v zatáčce „nebojse“ (modří vědí) a následně v „matadoru“, kde oceňuji praktivky nulové náklony karoserie a vynikající přilnavost všech čtyř pneumatik i precizni reakce auta na pohyby volantu. Na rovnějším úseku se rival zase trošku přiblíží, ale ne tak, aby mě ohrozil a pravá před stoupáním je zase trošku v můj prospěch, což soupeř na cílovce nestíhá vykompenzovat.

Ba co víc, k zajímavým věcem se schyluje vepředu. Tedy zajímavým pro mě, protože daleko lépe se pronásleduje, než brání pozice – kolo po kole se přibližuji šedému bavoráku, který je v naší divizi před námi. Můj bílý stín teď trochu zaostává, takže se mohu plně soustředit na oťukávání soupeře. To mě baví. :)

Jede dobře, ale odhaluji několik slabin – špatnou stopu ve vracáku a v zatáčce před stoupáním a má trošku problémy na brzdách – na konci cíle dvakrát probrzdil a v jiných úsecích jde zase na pedál moc brzy. Ale jedna věc je někoho dojet a druhá předjet. Nejmíň dvě kola bojujeme doslova o každý metr a nakonec se na cílovce nechávám vyvézt ve slipstreamu, následně jdu na vnitřek a na brzdách se dostávám před něj! Tím se ale nekončí, hájit pozici teď musím já a „šeďák“ ji chce zpátky – hrozí podstatně víc, než předchozí soupeř a na konci cílové rovinky to vypadá, že mě dostane stejným způsobem, když jsem na okamžik zablokoval kola. Ani nevím, jak jsem to ustál, vypadalo to však na pokračování lítého boje. Naštěstí se objevil mobilní retardér – jeden z polských bavoráků, patrně o divizi níž.

Jel sice pomalu, ale neustále měnil stopu a o smyslu mávajících modrých vlajek neměl sebemenšího tušení. Stačilo půl kola a vytvořil se za ním vláček tří BMW naší divize a vypadalo to na ruskou ruletu. Ve vracáku se retardér rozhodl jet tak nějak prostředkem, já se pustil na vnějšek a šedý soupeř na vnitřek. Byl jsem více vpředu a Polák po mě šel, avšak když už mi levá kola pomalu opouštěla obrubník, udělal mi místo a zavřel obě auta za mnou.

bmw jizdnidojmy reportaze strednitrida sportovni kupe

Do skrumáže se o pár okamžiků později přidal kolegiálně ještě kolega s Radicalem, jemuž všechna tři auta udělala místo a souboj se rozmělnil, přičemž polský kolega za sebou dokázal oba soky před a za Matadorem zdržet. Dobojováno... Jenže už se schylovalo k dalšímu souboji, když se přede mnou začala zvětšovat Octavia. Jenže bohužel, byl jsem ve svém posledním kole, 40 minut uteklo jako voda, dvouhodinovku bych určitě zvládnul. Teď už jen zbývalo pohlídat si čtyřicítku v boxech a bylo to za mnou.

Byl to opravdu skvělý zážitek, pokud v sobě máte alespoň špetku soutěžního ducha, měli byste si opravdové závodění vyzkoušet. Nic proti okruhové naháněčce při tréninkových nebo volných jízdách, ale tohle je přece jen jiný level.

Ačkoli jsem byl plný dojmů, nedokázal jsem se donutit sednout k notebooku a začít o akci psát. Nasál jsem do sebe tolik té závodní atmosféry, že jsem pobíhal od boxové zídky k plotu paddocku a v boxu co chvíli sledoval na obrazovce průběžné pořadí. Spadli jsme zase na čtvrté místo a ztráta vbrzku narostla na tři kola, dílem i proto, že jsme střídali více řidičů. Mezitím náš „A tým“ jezdil druhý a stejná pozice patřila i Radicalu. Později jsem zjistil, že jsem i se "závažím" v podobě instruktora zajel nejlepší čas 2 minuty a 11,044 s, přičemž nejlepší týmový kolega s 75tkou a dřívějšími zkušenostmi se závody i autem zajel 2:09.

Jenže ještě důležitější, než souboje na trati je výdrž techniky a ta nám tentokrát přála i nepřála. Díky technickým problémům hlavního soupeře se naše áčkové BMW číslo 60 dostalo na první místo a i nejbližší soupeř naší pětasedmdesátky se ke konci závodu objevoval v boxech docela často a na dlouho a i když jsme se jim to pokoušeli vykompenzovat pětiminutovou penalizací Stop & Go, nakonec jsme s tříkolovým náskokem získali třetí místo. Méně štěstí už měl Radical, jenž v poslední hodině z prvního místa ve třídě i celkově musel odstoupit kvůli prasklé levé poloose.

Pokud mohu radit, kupte si nový smartphone o půl roku později, než jste plánovali, a běžte si splnit sen. Rozhodně nebudete zklamaní, spíš si myslím, že vás to zcela pohltí a stejně jako já budete chtít znova…