Rozhovor s Walterem Röhrlem: Strach mám zakázaný!

Když přijde do místnosti významná osoba, většinou ji ihned zaznamenáte. My jsme takové štěstí měli v rámci rallye v německém Pasově. O to větší, že si Walter Röhrl v tiskovém středisku přisedl k nám a mohl začít následující rozhovor.

Když jste začal s rallye, vaši rodiče o tom nevěděli. Jak na to později reagovali?

Rok předtím, než jsem začal, zemřel při autonehodě bratr. Proto byli rodiče proti, především matka. Doma jsem dlouho nic neříkal. Když však přišlo v roce 1971 vítězství na Rallye Wiesbaden, psalo se o tom i v novinách. Tak jsem musel přiznat barvu.

Jeden z vašich citátů zní: „S autem se nezachází jako s lidskou bytostí. Auto potřebuje lásku!” Můžete blíže vysvětlit, jak to myslíte?

Chtěl jsem říci, že by každý měl na auto dávat pozor. Je důležité ho milovat a pečovat o něj. Člověka by mělo bolet, když s autem vjede do nějaké díry. Ta láska musí být vidět i navenek.

Který rallyeový vůz tedy byl vaší největší láskou?

Miloval jsem všechny. Asi nejsilnější vztah však mám dodnes k Audi. Těch pět set třicet koní už je nějaká síla. To byly nejhezčí časy mého závodění.

Hodně citovou záležitostí bylo ovšem moje první závodní auto Opel Ascona. Zapomenout nemohu ani na Lancii 037.

Jste legenda rallye, vynikáte v lyžování a stolním tenisu. Co vám ještě jde?

Ve sportu jsem vážně dobrý. Baví mě i cyklistika a cokoliv, co má motor.

Máte rád také motory na dvou kolech?

Ve třiceti jsem si řekl, že si jeden motocykl musím pořídit. O víkendech jsem si párkrát vyjel, ale nijak mě to nenadchlo. Ani samotné závody mě nelákaly. Přesto mě dvě kola svým způsobem fascinují, ale je to velmi nebezpečné. V autě stačí stočit volant, u motorky však není jednoduché udržet balanc. Nebezpečí číhá především v provozu na silnicích, kde se nehoda může stát i někomu, kdo jízdu zvládá skvěle.

Které sporty vám nesedí?

Zkoušel jsem například golf, ale to mi žádný požitek nepřineslo. A pokud jde o míčové sporty, to také není můj šálek kávy.

Měl jste někdy domácí zvíře?

Mám devět let kočku. Nikdy jsem si nedokázal představit, jak silný vztah může být mezi člověkem a zvířetem.

Je to i váš případ?

Až neuvěřitelný. Miluji zvířata. Když jedu autem a venku vidím koně nebo krávu s telátkem, usmívám se. Vyvolá to ve mně hřejivý pocit.

Jak trávíte volný čas?

Hodně jezdím na kole a v zimě lyžuji. Nemůžu jen tak doma sedět a číst si knížku. Pohyb je můj život.

Spousta nadějných jezdců nemůže závodit kvůli nedostatku financí. Myslíte si, že peníze zkazily motoristický sport?

Určitě. Já měl veliké štěstí, že jsem byl ve správný čas na správném místě. V mé době nebylo zapotřebí tisíců eur, abych se mohl postavit na start. V současnosti je to velký problém. Kdo nemá dostatek peněz, ztrácí možnost s rallye vůbec začínat.

Můžete srovnat současnou generaci začínajících jezdců s dobou, kdy startovala vaše kariéra?

Za mé doby bylo všechno kolem motoristického sportu mnohem jednodušší. Dnes jsou začátky složitější, a jak jsem již říkal, je to především otázka financí.

Který ze současných pilotů je nejvýraznější postavou?

Po všech stránkách Sebastien Ogier a před ním bezpochyby Sebastien Loeb. Každá epocha má nějakého nejtalentovanějšího jezdce.

Je důležité mít idol?

Samozřejmě. Když nevidíte ikonu, nemáte kam směřovat a ztrácíte motivaci. Sport začne ostatní zajímat, když v něm začne někdo vynikat. Ten se pak pro ostatní stane právě modlou.

Kdo byl vaším favoritem?

Hannu Mikkola a Timo Mäkinen. Tahle jména pro mě byla vším. Neuvěřitelné bylo, že jsem později jezdil v týmu právě s Hannu Mikkolou. Navíc jsem ho i porážel. To bylo vážně báječné.

Potkáváte se s vrstevníky z dob závodění?

S některými občas ano. Například s Hannu Mikkolou, Stigem Blomqvistem nebo Michèle Moutonovou.

Jste v kontaktu se současnými jezdci?

Ne. Ogiera jsem ještě osobně nepoznal. Loeba sice ano, ale já se na rallye koukat nejezdím. Je mi totiž líto, že v autě nesedím sám. Časopisy o rallye však čtu pozorně a moc rád.

Co je kromě umění řídit potřeba k tomu, aby se člověk stal špičkovým jezdcem rallye?

Hodně důležité je mít fotografickou paměť. To bylo už za mých dob. Teď je to ještě těžší, protože seznamovací jízdy limitují pravidla a je jich méně. Zapamatovat si všechno během tréninků je opravdu umění.

Kdy jste naposledy odstartoval s „ostrým“ závodním autem?

Asi před deseti lety. Teď už jezdím jen s historickými závodními vozy. V televizi samozřejmě sleduji, jak výrazně postoupila technika soutěžních

automobilů. Je tu vidět velký pokrok, zejména co se podvozku týká. Neumím si představit, že bychom v mé době předváděli například takové mohutné

skoky, které vídáme v posledních letech.

Má rallye dostatek publicity?

Myslím si, že v zahraničí je to mnohem lepší než v Německu. Speciálně v České republice. Když jsem byl asi před pěti lety na jedné rallye, bylo tam

více fanoušků ze zahraničí než samotných Němců.

V čem je problém?

Špička je mnohem užší než dříve. Dnes může vyhrávat pět šest jezdců, dříve nás bylo patnáct dvacet. Navíc vítězí stále ti samí, a to není pro žádný

sport dobře.

Jak jste přijal zákaz supersilných soutěžních speciálů skupiny B po sezoně 1986?

V té době přišla rallye o největší zábavu. Proto jsem v následujícím roce skončil. Pracoval jsem na nějakých vylepšeních pro Audi, ale ta jim nakonec

zakázali. Auto potřebuje sílu, pak je závodění zajímavé. Podle mého názoru byl zákaz „béček“ největší chybou v dějinách rallye.

Nelákalo vás zkusit si Rallye Dakar?

Nikdy. Dokonce jsem dostal nabídku. Vydělal bych si vážně hodně peněz, ale to pro mě nebylo podstatné. Na takovém podniku je na můj vkus málo akčních momentů a emocí.

Neměl jste někdy v závodním autě strach?

Při rallye v mistrovství světa se mi to nepřihodilo nikdy, to je zakázané. Když na někoho přijde strach, měl by raději skončit. Mě strach přepadl jednou, ovšem ne při soutěžní jízdě, ale v tréninku na Pikes Peak, kdy se jezdilo kolem srázů hlubokých několik set metrů. Uvědomil jsem si, že to už je i pro mě hodně nebezpečné. Proto jsem dával větší pozor.

Jak hodnotíte vystupování českých pilotů v mistrovství světa rallye?

Vysoce pozitivně. Znám především Jana Kopeckého, který se svého času se Škodou Fabia hodně přiblížil světové špičce. Ale dlouho jsem o něm neslyšel. Podle mého názoru by měli současní jezdci usedat za volant každý den. Tak jsme to dělali my. Jenže teď jezdí třeba jen několikrát za rok. A to nestačí.

Co chcete ještě v rallye dokázat?

Občas startuji pro zábavu jako předjezdec. Další cíle už nemám. To, co jsem dokázal, mi stačí.

Walter Röhrl

• Narozen: 7. 3. 1947
• Výška: 188 cm/70 kg
• Přezdívka: Montemeister (za čtyři výhry na Rallye Monte Carlo)
• Úspěchy: mistr světa (1980, 1982), vicemistr světa (1983), Jezdec století (2000), čtyřnásobný vítěz na slavné Rallye Monte Carlo (takto vznikla jeho přezdívka Montemeister), traťový rekord na Pikes Peaku (1987), Bilance v MS rallye (75 startů, 14 vítězství, 31 stupňů vítězů, 494 bodů, 439 vyhraných rychlostních zkoušek)

Autor: Kateřina Baranová