16V, Turbo, 5speed, injection, GTI nebo GLS: Víte, čím se kdysi navenek lišily lepší verze aut od základních?
U současných aut je obecně vzato problém poznat, i jaký motor je vůbec pohání. O jednotlivých verzích nemluvě. Kdysi tomu ale bylo jinak. Že před vámi nestojí základní VW Golf III s motorem 1.4, ale Golf VR6 poháněný šestiválcem, jste poznali na první dobrou.
Dříve bylo mnoho věcí jinak a platí to také pro automobily. Řídit lepší verze daného modelu neznamenalo pouze užívat si bohatší výbavy, svižnější akcelerace, vyšší maximální rychlosti nebo posílených brzd spolu s lepší ovladatelností. Současně šlo i o to, aby také vaše okolí vědělo, co řídíte. Kdo totiž usedal za volant lepších verzí daného modelu, měl zpravidla také vyšší bonitu než ten, kdo sice řídil stejný model vozu, ale v jeho základní výbavě či motorizaci. A dávat okolí najevo „že na to máte“ bylo svého času zcela běžné.
Ne každému to ale bylo po chuti. Proto také v 80. či 90. letech mnozí požadovali skvělé výkony i bohatou výbavu, zároveň ale nechtěli své okolí příliš dráždit. Některé značky proto zavedly zvláštní příplatkovou položku, která měla zajistit větší anonymitu. Pokud jste ji v ceníku zaškrtli, byla vám dodána třeba špičková verze daného modelu, ovšem bez doplňkového označení.
V praxi to znamenalo jezdit třeba dvanáctiválcovým „mamutem“ neboli Mercedesem třídy S W140, ovšem na jeho předních blatnících byste marně hledali logo V12 a na víku kufru nápis 600 SE nebo SEL. Jistě, šestistovku mohla prozradit třeba specifická litá kola, ovšem ta ne každý poznal, navíc zrovna u tohoto auta nebyla příliš výrazná, takže vypadala spíš jako plastové poklice z vaší felicie.
Za běžných okolností jste však vrcholné nebo i lépe vybavené verze poznali na první pohled. Níže se podíváme na některé příklady aut z minulosti a neomezíme se pouze na vozy západní provenience, ale také na vozidla z bývalého východního bloku.
Přeplňování i vstřikování
Když se řekne vrcholná verze vozu segmentu A, B, C, nebo D, tak si spousta z nás vybaví tu nejsportovnější. Prostě ostrý hatchback. Právě ten se od běžných variant odlišoval nejen výkonem motoru a naladěním podvozku, ale také bohatou výbavou a rovněž vnějšími doplňky nebo spíš specifickými znaky.
V 80. letech se tahle auta nesla ve znamení dvou technických cest, které se hrdě ukazovaly navenek. První možností, jak zvýšit výkon motoru, bylo přeplňování většinou turbodmychadlem. Typické pro tehdejší Renaulty, ale také třeba pro fiaty, rovery či fordy. Takové auto mělo na karoserii „povinný“ nápis Turbo. Typické třeba pro Renault 11. Menší R5 „superpětka“ jej nosila v označení GT Turbo. K tomu měla plastové lemy blatníků, rozšířené prahy a další doplňky. Stejně tak vypadala slabší verze R5 GTE, přičemž GTE rovněž byla na zádi. Poháněla ji atmosférická 1.8 se vstřikováním benzinu, R5 GT Turbo mělo ještě karburátor.
U Fiatu propojili přeplňování s vícebodovým vstřikováním, což hrdě hlásalo označení nejostřejšího Fiatu Uno Turbo i.e. U starších modelů, například 131 Supermirafiori, použil Fiat neobvyklé přeplňování kompresorem typu Volumex, takže na karoserii přibylo doplňkové italské slovo „volumetrico“. Stejně originální byl také Volkswagen, který uplatnil spirálové dmychadlo. U Pola G40, u Golfa II GTI a také Corrada G60. Nápis G40 nebo G60 měla tahle auta na masce chladiče.
Některé značky v 80. letech místo přeplňování raději využily objemově velký motor, který osadily vícebodovým vstřikováním benzinu. Typické pro Peugeoty 205 a 309 GTi. Obdobou byl Opel Corsa nebo Kadett GSi, případně také Ford Fiesta XR2i nebo Escort XR3i. Písmenko „i“ znamenalo ve všech uvedených případech „injection“, čímž auto dávalo jasně najevo, že motor je vybaven vstřikováním benzinu namísto tehdy běžného karburátoru.
Magické 16V, ale i 16S
Ve druhé polovině 80. let se v kompaktní třídě objevil nový fenomén. Do Evropy dorazily víceventilové rozvody. Namísto přeplňování tak nastoupila u čtyřválců 16ventilová technika, což mnozí výrobci hrdě dávali najevo označením 16V na karoserii.
Nejdále to však dotáhli Francouzi, konkrétně Renault u svých modelů R19 a Clio. Zatímco na zahraničních trzích měla auta na karoserii 16V, na domácím trhu bylo 16S. Francouzsky se totiž ventil řekne soupape, kdežto v němčině Ventil, v angličtině valve. Proto to S a V. Rychlé Clio 16V/16S se ale dalo rozeznat i jinak. Třeba podle vytažených blatníků nebo specifických litých kol, která dostala plastové kryty připomínající turbínu, což mělo podpořit chlazení brzd. Podobnou techniku a vlastně i rozpoznávací znak mělo i první BMW M5 E34 s motorem 3.6. Naproti tomu třeba Peugeot 309 GTi 16V/16S jste od běžného osmiventilového GTi rozeznali snad jen podle nápisu a specifických litých kol.
Když v roce 1991 nahradil Opel Astra populární poslední Kadett E, došlo i na ostrou verzi GSi, respektive GSi 16V. Nelišila se pouze nápisy a specifickými litými velkoplošnými koly, ale také originální maskou chladiče, která jasně dávala najevo, že jde o něco víc než o běžnou Astru. Mimochodem, tohle ale platilo také pro zmíněný Kadett GSi, později GSi 16V, byť u něj nebyla odlišnost tak velká.
Stejný postup Opel uplatnil také u rychlého sedanu Vectra 2000 nebo u vrcholné Omegy 3000, později 3000 24V. Od roku 1993 se přídí lišila také rychlá Corsa B GSi s motorem 1.6 16V.
Rychlé Citroëny AX Sport, GT a GTi, stejně jako pozdější Saxo VTR a VTS, byly na první pohled identifikovatelné nejen podle kol, ale také podle výrazných plastových lemů blatníků spolu s nástavci prahů. Totéž se týkalo sesterského Peugeotu 106 XSi a Rallye, či pozdějších verzí GTi nebo S16.
Poznej luxus na první pohled
Dosud jsme si ukazovali viditelné znaky na sportovních verzích někdejších aut. Navenek se však nelišily pouze sportovní verze, ale mohly se odlišovat také ty nejlépe vybavené. V 80. a 90. letech se nejluxusnější Renaulty označovaly Baccara, Peugeoty Roland Garros. Ty jste poznali na první pohled.
Výbava Baccara třeba u výše zmiňovaného původního clia nosila na předních blatnících logo stylizované písmenem B. Uvnitř bylo vždy kožené čalounění v kombinaci s doplňky ze vzácného dřeva. K tomu mělo clio také specifická slitinová kola.
Ještě lépe se daly na první pohled rozlišit peugeoty Roland Garros. Vyznačovaly se totiž specifickým zeleným lakem a také specifickým logem slavného grandslamového tenisového turnaje konaného v Paříži. Roland Garros byl ale původně francouzský letec. Interiéry těchto peugeotů kombinovaly světlou kůži a zelenou kůži nebo světlou kůži se zelenou látkou. Vrcholné verze se ale mohly lišit i podle jiných znaků. Třeba masky chladiče. Typické pro BMW řady 7 E32. Zatímco šestiválce dostaly úzké ledviny, prestižní 750i/iL s dvanáctiválcem a také pozdější osmiválce měly široké.
U BMW řady 8 E31 zase verze 850 CSi používala nejen jiný přední nárazník než zbylé varianty, ale také třeba kulaté vyústění zdvojeného výfuku, které u CSi nahradilo hranaté u levnějších variant.
„Luxus“ z Boleslavi
Až dosud jsme zmiňovali auta „ze západu“. Odlišnosti napříč různými variantami téhož modelu ale bylo možné vysledovat také v produkci zemí RVHP. Začněme naší největší automobilkou. Ta na sklonku 60. let představila „novou“ Škodu 100. Velice záhy přidala také dynamičtější verzi 110 s větším motorem, kterou v lepší výbavě LS na první pohled odlišovala takzvaná dvouoká maska, tedy se dvěma páry kruhových světlometů, kdežto Š 100 a také 110 L měly standardně pouze jednoduché kruhové svítilny.
V roce 1976 vyjela nová Škoda 105/120, lidově přezdívaná užovka. Zde mladoboleslavští opět zopakovali rozdíly ve vnějším osvětlení u Škody 120. Zatímco 120 a 120 L měly dvě kulaté svítilny, lépe vybavené a také silnější verze LS a GLS dva páry. To ale nebylo vše. LS mělo jinou masku chladiče v porovnání se 120 a 120 L (ta byla u těchto verzí stejná jako u 105) a aby toho nebylo málo, tak pro GLS připravili tvůrci dokonce třetí variantu masky, která nešetřila chromem.
Pozdější modernizovaná auta známá jako typ M se už v rámci výbav tolik nelišila. Zde stojí za zmínku opět přední světlomety. Ty byly původně hranaté zapuštěné, přičemž na Škodě 105 zůstaly až do ukončení produkce. Naopak 120 a pozdější 130, respektive 135/136, dostaly od roku 1985 velkoplošné.
Škoda 130 L a také rapidy se vyznačovaly nápisem 5speed, čímž značka Škoda dávala najevo, že její auta už také používají pětistupňovou převodovku. Výbava GLS a všechny rapidy (a předtím také garde ještě v rámci původního typu) dostaly odlišnou, mnohem kvalitnější palubní desku s měkčenými plasty Ipur. Nechyběl také otáčkoměr, na jehož místě měla Škoda 105 S/L a Škoda 120 L kontrolky.
Poznej svoji ladu
Podobnou cestou se vydal také sovětský VAZ, jehož produkce se až do příchodu moderní Lady Samara opírala o licenční výrobu Fiatu 124. Původní a poté základní VAZ 2101 s motorem 1.2 OHC byl rozeznatelný podle přídě se dvěma kulatými světlomety. Totéž se týkalo větší třináctistovky 21011.
Rusové ale auto nabízeli také s většími motory. Konkrétně s patnáctistovkou coby VAZ 2103 a dokonce i 1.6, která se označovala jako 2106. Větší motor 2103 jste poznali podle zcela jiné přídě se dvěma páry kulatých svítilen. Vrcholné 2106 dostalo jinou verzi masky chladiče (tedy třetí) s větším podílem chromu a opět dva páry kruhových svítilen. 2103 a 2106 dostaly také shodnou palubní desku se středovým panelem a přístrojovým štítem s kruhovými ukazateli s otáčkoměrem, kdežto 2101, respektive 21011 (a 21012, což bylo kombi), se nabízelo s horizontálním rychloměrem, bez otáčkoměru a jednodušším tělesem palubní desky.
Zdroj: Časopisy Automobil, Svět motorů, prospekty na vozy značek Renault, Peugeot, Opel, Ford a Volkswagen, VAZ, Škoda, Wikipedia, Foto: výrobci
