TEST Toyota Hilux 2.4 D-4D – Z Čech až na Kraj světa
Úvod, interiér
Určitě si vzpomínáte na naše první jízdní dojmy s novým hiluxem – vypravili jsme se kvůli němu až do namibijské pouště. K prověření jeho nezdolného charakteru určitě dobré místo, ale co přesně to zákazníkům v téhle části světa o autě vlastně řekne? Toyota slibuje zachování nekompromisních schopností v terénu, současně se však mělo auto zcivilizovat a na běžných silnicích se má vyrovnat klasickým osobákům. Je to ale opravdu tak?
Rozhodl jsem se tento test pojmout úplně jinak než formou běžné týdenní rutiny, s cílem doslova na vlastní kůži zjistit, jestli je to všechno pravda a vyrazit na 1300 km dlouhou cestu po dálnicích i klikatých horských silnicích s cílem na chorvatském poloostrově Pelješac. Když jsem se s tímto záměrem svěřil kamarádům, vesměs si ťukali na čelo, jestli jsem se nezbláznil, takovou dálku v pracovním autě… Ale nenechal jsem se zviklat. Rodinný dostavník tedy protentokrát zůstal doma a veškerou výbavu jsem se zručností šampiona v tetrisu začal skládat na korbu toyoty. Má uzamykatelný kryt a zdála se obrovská. Toyota objem ložné plochu neudává, pouze její rozměry a prostým výpočtem dostaneme objem přes 1100 litrů, část místa ale zabírají blatníky. I tak se bude prostor pro náklad pohybovat kolem 800 litrů, což z něj dělá určitě jedno z nejpraktičtějších rodinných aut, jaké lze koupit.
Máme tedy naloženo a zamčeno, můžeme nasedat. Ještě že tu jsou ty masivní prahové nášlapy, nahoru je to pěkná výška… A moment – stojí za to si Hilux zvenku důkladně prohlédnout – má opravdu atraktivní design, zvláště pak v kombinaci s nádherným modrým lakem, zmíněnými prahovými nášlapy a ozdobným rámem za kabinou. Musím vám říct, že jsem byl v Chorvatsku opravdu king, domorodci byli autem opravdu nadšení…
Jako v osobáku
K pracovnímu autu patří pracovní interiér. Levné plasty, jednoduchý design, tuhá sedadla. Nebo ne? Hilux srovnal krok s běžnými auty, palubní deska vypadá jako v běžném SUV, její design je sympatický, textury plastů příjemné, stejně jako barvy a ozdobné dekory. Volant není přehnaně velký a má tlustý věnec, neurazí ani design přístrojů v kapličce a tablet infotainmentu působí vyloženě moderně. Jediné retro představuje „červotoč“ voliče automatu. Je to sice trochu „oldschool“, ale když o tom tak přemýšlím, zase při obsluze i bez sklopení pohledu po krátkém používání poznáte, v jaké pozici volič zrovna je.
Na palubní desce najdeme přepínač režimů pohonu, od zadokolky, přes čtyřkolku až po redukci a nechybí ani tlačítko závěrky zadního diferenciálu a režimu pro slézání kopců. Nemyslel jsem, že něco z toho použiji, ale o tom později. Vhod přijde také spousta odkládacích prostor.
Sedadla vrcholně vybavené verze jsou čalouněna kůží a velkoryse dimenzovaná. Možná až moc, opěradla s decentním vedením jsou zbytečně široká. Ostatně s místem se tu doslova plýtvalo, je ho všude nadbytek. A to i vzadu. Pro kolena je zde prostoru asi ve větším kompaktu nebo menším autě střední třídy, tedy dostatek, pokud nejste zrovna nadějí naší košíkové. Dobré je to i v příčném směru, hilux zvládne trojici dětských sedaček, přičemž ty krajní mohou být ukotveny v isofixu.
Pokud jde o pracoviště řidiče, mohl bych mít volant trochu blíž tělu, ale bez větších obtíží jsem si zvykl.
Motor, jízdní vlastnosti
Toyota trošku zariskovala a model hilux v Evropě nabízí výhradně se čtyřválcovým turbodieselem 2.4 D-4D, disponujícím na danou kategorii poměrně skromnými parametry. Má výkon 110 kW při 3400 otáčkách a točivý moment 400 N.m v rozmezí 1600-2000/min. A to není na auto s hmotností někde mezi 1,8 – 2 tunami zrovna mnoho. Automobilka se ale dušuje, že dynamika je na podobné úrovni jako u silnější konkurence.
Možná tomu tak je u verzí s manuálem, ale v kombinaci se šestistupňovým automatem působí hilux poněkud mdle. Nemá pochopitelně problém držet tempo okolního provozu, ale předjíždění je třeba si dobře načasovat a v dálničních stoupáních občas dojde i na čtyřku. Při klidné jízdě se otáčky drží kolem 1500-1600/min, při akceleraci dojde ke zvýšení zhruba na 3200-3300, přičemž od tří tisíc výš začíná být motor docela hlučný. Každopádně 125kW dva-osmička by autu slušela určitě víc.
Na druhou stranu je motor dobře odhlučněn nejen na poměry pick-upů, ale není obtěžující ani na poměry „normálních“ aut, při cestování dálničními rychlostmi není problém se v kabině bavit bez zvyšování hlasu. Ostatně výborně odhlučněné jsou i podběhy kol a příjemně překvapí také nízký aerodynamický hluk. Na palubě je tedy klid, srovnatelný zhruba s průměrným kompaktem, což není vůbec špatný výsledek.
Turbodiesel má také rozumnou spotřebu. Při dálničním tempu spaluje v průměru 10,4 l nafty, při devadesátce pak 8,3 l. Spotřeba za celý test činila 9,5 l, což je parádní výsledek, uvážíme-li, že většinu kilometrů najezdil hilux po dálnici, klikatých okreskách a popojížděním v kolonách. V našich podmínkách se spotřeba pohybovala lehce nad hranici 8,5 l.
Šestistupňový automat řadí v režimu D rozvážně, ale hladce, režim S není třeba vůbec používat, zvýšení provozních otáček se na dynamice nijak neprojevuje. To už je příjemnější přepínání mezi módy Eco a Power, kde ten posledně jmenovaný zrychlí reakce motoru na pohyby plynového pedálu, což budí zdání svižnější jízdy, ale hilux je pohodový pick-up, poměrně brzo jsem skončil u ekonomického režimu. Kam spěchat, ve Středomoří…
The Duel
Viděli jste první Spielbergův film? Za volantem hiluxu se z vás snadno stane ten tajemný zabijácký řidič trucku. S nárazníkem ve výšce očí řidičů běžných aut, v autě, k němuž musí zvedat pohled i majitelé range roverů, ani není nutné jezdit nijak agresivně. Hilux sice je nedotáčivý, ale v rukách zkušeného řidiče si auto dokáže najít svůj rytmus jízdy, z něhož mohou být ostatní řidiči „na prášky“. Pokud se opravdu nesnažíte, hiluxu na klikaté okresce neujedete a vidět ten nasupený čumák neustále ve zpětném zrcátku a zadním okně je pro spoustu řidičů už trošku moc. Často auta přede mnou dávala pravý blinkr a klidila se na odpočívadla. Ztratit se jim z dohledu pak nebyl žádný problém.
Ne, nemám ve tváři šílený výraz, tím méně kosti připevněné na masce chladiče. Jen se snažím naznačit, že i jízdní vlastnosti téhle toyoty umí okolí překvapit. Sice to není bílá dodávka, ale i tak… Auto má sice trošku nestrmé, ale přesné řízení a povely řidiče poslouchá bez protestů, pokud jsou v mezích fyzikálních zákonů. O to překvapivější je, že hilux není žádný kostitřas. Na delších nerovnostech je nečekaně plavný a slušně tlumí menší nerovnosti i některé větší výtluky, kvalita jízdy se zlepšuje se zatížením vozu. Vyloženě nesnáší pouze „roletky“, na nichž se rozskáče a na větších hrbolech a dírách zadní tuhá náprava s listovými pery „zakopává“. Fyziku prostě lze ošálit jen do určité míry. Pochválit však musím ještě účinné brzdy s rychlým nástupem a dobrým dávkováním, spolehlivě zpomalit takový kolos určitě není úplně snadné.
A to se stále bavíme o situacích, které hilux musí zvládnout jako bonus ke svému prapůvodnímu účelu, tedy jízdě mimo zpevněné cesty. I na tohle došlo – našli jsme totiž odlehlejší pláž, k níž vedla písčitá a kamenitá cesta s občasnými skalnatými úseky. Co si budeme povídat – stačilo přepnout kruhový ovladač na čtyřkolku, a to jen proto, aby kola při protáčení moc neprášila (najděte v Chorvatsku automyčku…) a toyota díky své obrovské světlé výšce překonala znuděně vše, co jí přišlo do cesty. Ale o tom asi nikdo nepochyboval.
Závěr
Rozhodně nemůže být pochyb o tom, že je Toyota Hilux expertem na nezpevněné povrchy a někteří její majitelé to možná občas dokonce využijí. Co je ovšem důležitější – zcivilizovala se a po silnicích a dálnicích s ní lze jezdit téměř jako s běžným osobákem, a to ji rázem posouvá do úplně jiné pozice. S dostatečně prostorným interiérem, obrovským zavazadlovým prostorem a snesitelnou spotřebou může plnit kromě funkce otloukánka ve službách energetických společností, lesníků nebo bezpečnostních složek roli skutečně multifunkčního rodinného auta. Bez legrace. Nabízí opravdu hodně a vyžaduje po svých majitelích, aby dělali jen minimum kompromisů ve srovnání s tím, jak tomu u takových bylo doposud. V průběhu náročného testu se vyskytly vlastně jen dva problémy. Jeden ze zámečků víka ložné plochy přestal fungovat už asi po pátém otevření a systém rozpoznávání dopravních značek byl velmi nespolehlivý, zejména v Chorvatsku a Rakousku. U nás naopak překvapivě fungoval dobře.
Nejlevnější verze modelu | 675.180 Kč (2.4 D-4D/110 kW Base SC) |
Základ s testovaným motorem | 825.220 Kč (2.4 D-4D/110 kW Base DC) |
Testovaný vůz bez příplatků | 980.100 Kč (2.4 D-4D/110 kW Executive SC) |
Testovaný vůz s výbavou | 1.023.078 Kč (2.4 D-4D/110 kW Base SC) |
Plusy
- Tichá kabina
- Komfortní naladění podvozku
- Úsporný motor
- Velká ložná plocha
- Útulný a prostorný interiér
Minusy
- Nespolehlivý systém rozpoznávání dopravních značek
- Poskakování na sérii nerovností, rázování na velkých nerovnostech
- Horší dynamika jízdy