Zapomenuté hot hatche devadesátých let aneb celkem nenápadní sportovci
Diskuze (65)
Devadesátá léta přinesla podobně pestrou nabídku hot hatchů jako předchozí desetiletí, ale drtivá většina zástupců v tomto období působila civilizovaněji a především komfortnějším dojmem.
Kategorie hot hatchů vstoupila na evropský trh v sedmdesátých letech a v osmdesátých letech zde svou pozici zásadním způsobem upevnila.
V letech devadesátých pak měla téměř každá evropská i japonská automobilka ve své nabídce minimálně jeden model, který tuto kategorii zastupoval. Značky Ford, Opel, Renault či Volkswagen jich měly ve své nabídce i několik. K nejproduktivnějším patřil například právě Ford, který jen model Escort nabídl rovnou ve třech sportovních verzích.
Podobně jako předchozí desetiletí i léta devadesátá mají své nezapomenutelné hvězdy, z nichž k těm nejzářivějším patří Ford Escort Cosworth ověnčený vavříny úspěchů ze závodních tratí. Dalšími hvězdami jsou pak bezpochyby i Citroën Saxo VTS, Peugoet 306 S16, Renault Clio Williams, první Opel Astra GSi či šestiválcový Volkswagen Golf VR6.
K legendám let devadesátých pak rozhodně patří i Nissan Sunny GTi-R, který je pro jedny tím nejúžasnějším hot hatchem své doby, zatímco pro jiné je díky své hrbaté kapotě motoru a hranaté zádi jedním z nejošklivějších aut.
Podobně jako v případě hot hatchů ze sedmdesátých a osmdesátých let je i u zástupců devadesátých let vedle slavných a jen těžko zapomenutelných modelů celá řada dalších, na něž si dnes většinou vzpomenou jen jejich bývalí nebo současní majitelé či opravdu velcí fanoušci. Některé z nich si proto dnes připomene naší galerií.
Alfa Romeo 145 Quadrifoglio Verde měl premiéru v září roku 1995 na autosalonu ve Frankfurtu nad Mohanem a od svých méně výkonných sourozenců, jejichž premiéra proběhla na jaře roku předchozího, se na prvním pohled svým vzhledem téměř neodlišoval.
Třídveřový hatchback, pod jehož designem byl podepsán i Christopher Edward Bangle, se totiž od slabších verzí v případě zevnějšku odlišoval jen prahy lakovanými v barvě karoserie se zeleným čtyřlístkem před zadním kolem a designem litých kol.
Zásadní odlišnosti se ovšem odehrávaly pod kapotou, kde byl uložen atmosférický řadový čtyřválec Twin Spark o objemu 2,0 litru, který spolupracoval s pětistupňovou manuální převodovkou a pohonem předních kol. V letech 1995 až 1998 disponoval tento motor výkonem 110 kW (150 k) a od modernizace provedené v roce 1998 až do ukončení výroby v roce 2001 měl výkon 114 kW (155 kW).
Alfa Romeo 145 Quadrifoglio Verde právě díky této šestnácti ventilové pohonné jednotce představovala vlka v rouše beránčím, který zvládnul zrychlení z 0 na 100 km/h za 8,4 s, resp. 8,3 s po modernizaci a uměl uhánět maximální rychlostí kolem 210 km/h.
Citroën ZX 2.0 16v patří mezi ty nejméně nápadné hot hatche všech dob a to i díky tomu, že na rozdíl od výše zmíněné Alfy Romeo u francouzského hatchbacku z let 1990 až 1998 byly očekávány zcela jiné přednosti než sportovní svezení a to i přesto, že propůjčil své jméno úspěšnému závodnímu speciálu pro dakarskou rallye.
Nicméně právě tento model v provedení s třídveřovou karoserií, navrženou ve studiu Bertone, je dnes opomíjen neprávem, protože podobně jako jeho menší a nepoměrně populárnější příbuzný v podobě modelu Saxo VTS uměl nabídnout skutečné nadšení pro svižnou jízdu.
Vděčil za to své pohonné jednotce v podobě řadového dvoulitrového čtyřválce, poskytující nejvyšší výkon 110 kW (150 k), resp. 123 kW (167 k), který mířil na přední kola prostřednictvím pětistupňové manuální převodovky a především podvozku s klikovou zadní nápravou. Toto řešení nabízelo takzvaný elastokinematický efekt, dovolující pasivní „řízení“ zadními koly.
Citroën ZX 2.0 16v byl díky tomu skutečně velmi obratným hot hatchem, který vynikal i svými dynamickými schopnostmi, kdy bylo pro verzi s výkonem 110 kW uvedeno zrychlení z 0 na 100 km/h za 9,4 s a maximální rychlost 220 km/h.
Fiat Bravo HGT představoval v letech 1995 až 2001 vrcholné provedení třídveřového modelu Bravo i sesterského pětidveřového Brava. I u tohoto vozu došlo pouze na velmi decentní úpravy exteriéru v oblasti nárazníků, prahů a designu kol pro zajištění sportovnějšího image a odlišení od skromnějším výkonem oplývajících verzí.
Poměrně nenápadný vůz se ovšem pyšnil velmi zajímavou technikou v podobě napříč uloženého atmosférického pětiválce o objemu 2,0 litru se čtyřmi ventily na válec. Tato pohonná jednotka disponovala výkonem 108 kW (147 k), mířícím na přední kola a umožňujícím akceleraci z 0 na 100 km/h za 8,5 s, zatímco maximální rychlost se pohybovala kolem 210 km/h.
Fiat Bravo HGT se vedle svého pětiválce na rozdíl od slabších sourozenců pyšnit i kotoučovými brzdami na zadní nápravě a standardně montovaným ABS, což nebyla ve druhé polovině devadesátých let u hatchbacků nižší střední třídy zcela běžná výbava.
Krátce před koncem své kariéry se model Bravo HGT dočkal v roce 1999 provedení s mírně zvýšeným výkonem na 113 kW (154 k). Tato hodnota pak přispěla ke zvýšení maximální rychlosti na 218 km/h.
Ford Escort RS2000 si většina příznivců sportovně laděných strojů s modrým oválem na přídí spojuje především s druhou generací modelu Escort z druhé poloviny sedmdesátých let, kdy se jednalo o dvoudveřový vůz s tříprostorovou karoserií a pohonem zadních kol.
Na provedení z devadesátých let s třídveřovou karoserií oblých linií si většinou vzpomenou jen jeho majitelé a zarytí fanoušci. Důvodem může být skutečnost, že tento skvělý hot hatch zastínil u většiny ostatních nadšenců jeho extrémnější příbuzný Escort RS Cosworth.
Nicméně Ford Escort RS2000, který se představil na podzim roku 1991, měl rovněž co nabídnout. Pod kapotou měl totiž uložen atmosférický dvoulitrový čtyřválec o výkonu 110 kW (150 k), jemuž odpovídaly úpravy provedené v nastavení podvozku.
Ve své původní podobě z první poloviny devadesátých let byl tento model vybaven pětistupňovou manuální převodovkou a pohonem všech. Později bylo do nabídky zařazeno i provedení s pohonem všech čtyř kol.
Navíc se Escort RS2000 mohl pochlubit i skutečně bohatou standardní výbavou, zahrnující mimo jiné posilovač řízení, ABS, centrální zamykání, elektrické ovládání oken a klimatizaci. Použitému jménu i technice pak plně odpovídalo zrychlení z 0 na 100 km/h za 8,0 s a maximální rychlost 225 km/h.
Lancia Delta 2.0 HF a HPE 2.0 HF zastupující druhou generaci hatchbacků slavného jména jsou pravým opakem svých slavných jmenovců z první generace, z nichž jsou nezapomenutelné a stále obdivované legendy.
Popularity první generace se dvojici Delta 2.0 HF a Delta HPE 2.0 HF z let 1993, resp. 1995 až 1999 jednoduše dosáhnout nepodařilo. Přitom oba modely, z nichž první jmenovaný měl pětidveřovou a druhý třídveřovou karoserii, měly svým řidičům opravdu co nabídnout.
V přídi vozů, stojících na plošině odvozené z platformy Fiatu Tipo, byl uložen šestnáctiventilový čtyřválcový dvoulitr s přeplňováním turbodmychadlem Garrett T3, který byl naladěn na výkon 137 kW (186 k), mířící k předním kolům prostřednictvím pětistupňové manuální převodovky.
Modely Delta 2.0 HF i Delta HPE 2.0 HF byly schopny vystřelit z 0 na 100 km/h za 7,5 s a jejich maximální rychlost se pohybovala kolem 220 km/h.
Mazda 323 GT-R 4WD představovala v době svého vzniku špičkový sportovní stroj v karoserii obyčejného třídveřového hatchbacku, který měl posloužit k homologaci soutěžního speciálu.
Základem pro model 323 GT-R 4WD, uvedený v roce 1992, se stalo třídveřové provedení Mazdy 323 generace BG vyráběné v letech 1989 až 1994. Od něj se tato specialita odlišovala na první pohled díky masivnějšímu přednímu nárazníku a kapotě motoru s trojicí velkých otvorů.
Mnohem zásadnější odlišnosti byly ovšem ukryty v útrobách karoserie a představoval je především přeplňovaný čtyřválec o objemu 1,8 litru, který v provedení pro japonský trh nabízel výkon 154 kW (210 k) ve spojení s pětistupňovou převodovkou a pohonem všech kol. Zaměření vozu a jeho výkonům pak odpovídaly i úpravy podvozku s kotoučovými brzdami na všech čtyřech kolech.
Mazda 323 GT-R 4WD, která vznikla v letech 1992 až 1994 v počtu kolem 2500 exemplářů a byla tedy již tehdy velmi vzácným vozem, zvládla zrychlení z 0 na 100 km/h za 7,1 s a dosahovala maximální rychlosti kolem 210 km/h.
Renault 19 16V představoval nejsportovnější provedení modelové řady 19, jíž francouzský výrobce nahradil své modely 9 a 11 v roce 1989 a vyráběl ji pro evropský trh do roku 1996.
Srdcem tohoto modelu byl atmosférický čtyřválec o objemu 1,8 litru se čtyřmi ventily na válec, který posloužil jako základ při vývoji dvoulitru pro dodnes populární Clio Williams. V případě modelu 19 16V tento motor disponoval výkonem 101 kW (137 k) a prostřednictvím pětistupňové manuální převodovky poháněl přední kola.
Vedle své pohonné jednotky se Renault 19 16V od svých méně výkonných sourozenců lišil i sportovním nastavením podvozku, 15palcovými koly Speedline a za pomoci sady specificky tvarovaných nárazníků, nástavců prahů a spoileru na zádi upraveného zevnějšku.
Renault 19 16V byl automobilkou nejčastěji prezentován s třídveřovou karoserií, ale k dispozici byl i jako pětidveřový hatchback, čtyřdveřový sedan pojmenovaný Chamade a kabriolet. Zrychlení z 0 na 100 km/h bylo uváděno za 8,5 s a maximální rychlost pak 212 km/h.
Proton Satria GTi, vycházející z techniky automobilky Mitsubishi je sice zástupcem malajsijské značky, ale za jeho vývojem stojí inženýři britské automobilky Lotus. Podle dobových testů z Velké Británie, kde byl tento model, představený v roce 1998, nabízen se jedná o velmi povedený hot hatch.
Kompaktní třídveřový automobil s rozvorem náprav 2440 mm a celkovou délkou těsně pod čtyři metry byl poháněn 1,8litrovým čtyřválcem naladěným na nejvyšší výkon 103 kW (140 k), což spolu s hmotností kolem 1000 kg stačilo k akceleraci z 0 na 96 km/h za 7,8 s.
Foto: Alfa Romeo, Citroën, Fiat, Ford, Lancia, Mazda, Renault, Proton, Auto.cz, Autowp.ru
Škoda
Volkswagen
Cupra
Mercedes-Benz
Ford
BMW
Audi
Opel
Renault
Toyota
Mazda
Fiat