Zapomenuté hot hatche ze sedmdesátých let aneb zábava z Itálie a Francie
Hot hatch má především podle pravidel zažitých za posledních čtyřicet let v Evropě představovat sportovně laděný automobil s třídveřovou, čtyřdveřovou nebo pětidveřovou karoserií, který je zároveň nejvýkonnější verzí běžného rodinného modelu.
Pokud ovšem přistoupíme na hru některých amerických příznivců rychlých kol, označujících za hot hatch i Shelby Mustang GT 350 ze šedesátých let, který je ostrou verzí jinak poměrně mírného pony caru, pak můžeme tento typ automobilů vysledovat prakticky až do dvacátých a třicátých let.
Na našem území pak lze za takový pra-hot hatch považovat například „Silniční štiku“ Aero 1000 přímo navazující na lidové modely Aero 662 a 500, od nichž se tento vůz lišil především svou pohonnou jednotkou a jízdními výkony.
V případě, že se budeme držet výše zmíněného pravidla o počtu dveří a typu karoserie, pak zamíříme do let sedmdesátých, kdy se začaly objevovat první hot hatche, plně odpovídající tomu, jak je vnímáme dnes.
Nabídka byla v tomto desetiletí poměrně pestrá a to především díky italských a francouzským automobilkám, i když dnes si většina fanoušků ostrých hatchbacků z tohoto období jako první vybaví Volkswagen Golf GTI, který se představil na autosalonu ve Frankfurtu nad Mohanem v roce 1975. Ten ovšem rozhodně nebyl prvním hot hatchem na evropském trhu, dnes má za sebou přes čtyřicet let dlouhou a prakticky nepřetržitou linii následovníků.
Alfa Romeo Alfasud ti může právě díky své karoserii působit zařazením mezi hot hatche sporným dojmem, protože při vstupu na trh roku 1973 se jednalo o čistě dvoudveřový automobil, který vyměnil klasické víko zavazadlového prostoru ukončené pod zadním oknem za výklopnou stěnu až v rámci modernizace v roce 1981, ale dnes je i na domácí půdě vnímán jako hot hatch.
Základem pro tento sportovně laděný stroj byl malý rodinný model, který měl pod kapotou plochý čtyřválec o objemu 1,2 litru, který díky dvojitému karburátoru Weber disponoval výkonem 50 kW (68 k). Prostřednictvím pětistupňové manuální převodovky byla roztáčena přední kola a Alfasud ti akceleroval z 0 na 100 km/h za 13,7 s, zatímco maximální rychlost se pohybovala okolo 163 km/h.
Od svých mírnějších sourozenců se verze ti odlišovala dvěma páry kruhových světlometů, svislými sloupky pod chromovanými nárazníky a malým zadním spoilerem. V dubnu 1977 začala Alfa Romeo nabízet Alfasud ti s motorem o objemu 1,3 l a výkonu 55 kW (75 k). Na konci své kariéry v roce 1983 pak byl tento model nabízen s patnáctistovkou o výkonu 77 kW (105 k).
Autobianchi A112 Abarth představuje nejostřejší silniční provedení stylové italské odpovědi na původní britské Mini. Autobianchi uvedlo model A112, který sdílel mechanické komponenty s vozy Fiat 128 a 127 na podzim roku 1969, tedy v době kdy již plně patřilo pod křídla automobilky Fiat.
Sportovně laděná verze A112 Abarth byla uvedena v roce 1971, v němž Fiat převzal kontrolu i nad svým dvorním ladičem se škorpiónem ve znaku. Ten pak dodal správně zvučné jméno pro maličký hot hatch a rovněž se postaral o správné naladění motoru i podvozku. Po jedenácti letech na trhu pak navíc tento model nezamířil na odpočinek, ale naopak byl na vybraných trzích nabízen pod značkou Lancia.
Autobianchi A112 Abarth při jeho premiéře poháněl čtyřválec o objemu 982 cm3 s dvojitým karburátorem o výkonu 43 kW (58 k). V roce 1975 pak došlo ke zvýšení objemu na 1049 cm3 a výkonu na 51,5 kW (70 k). Z dnešního pohledu se nejedná i nijak závratné hodnoty, ale autíčko s pětistupňovou převodovkou, hmotností pod 700 kg a celkovou délkou 3,23 m bylo pěkně mrštnou hračkou, která uměla uhánět rychlostí až 160 km/h.
Fiat 127 Sport zastupuje jednu z prvních modelových řad italské značky s pohonem předních kol a zároveň se jedná o jeden z hot hatchů, na který si vzpomenou v drtivé většině případů jen jeho skalní fanoušci a samozřejmě i ti, kteří jej vlastní nebo vlastnili.
Fiat 127 se představil v roce 1971 s dvoudveřovou karoserií a praktičtější třídveřové provedení dorazilo s ročním zpožděním. Na hot hatch si ovšem zákazníci museli počkat až do roku 1977, kdy byla uvedena druhá série tohoto modelu s přepracovaným designem i technikou, která nabídla verzi Sport.
Pohonnou jednotkou pro model 127 Sport byl standardně čtyřválec o objemu 1049 cm3 a výkonu na 51,5 kW (70 k), zatímco slabší verze byly vybaveny stejným motorem o výkonu 36,8 kW (50 k) nebo čtyřválcem o objemu 903 cm3 a výkonu 33,1 kW (45 k). Vedle výrazně výkonnější pohonné jednotky se pak 127 Sport pyšnil i atraktivnějším zevnějškem se sadou spoileru či interiérem se sportovním volantem a anatomickými sedadly.
Innocenti Mini De Tomaso kombinuje techniku, jejíž kořeny jsou u původního britského Mini s designem studia Bertone a jménem, které si i dnes řada fanoušků spojí se supersportem De Tomaso Pantera. Premiéra tohoto miniaturního italského hot hatche se odehrála v roce 1976 v Turíně.
Automobilka Innocenti v letech 1965 až 1975 montovala klasická britská Mini od základního provedení 850 až po ostrý Cooper 1300. V roce 1974 pak představila svou vlastní variaci na malý hatchback s technikou, vycházející z britských Mini a moderně střiženou karoserií, pod níž bylo podepsáno již zmíněné studio Bertone.
Sportovní verze pak dorazila o dva roky později a označení De Tomaso získala díky tomu, že automobilku Innocenti tehdy vlastnil Alejandro de Tomaso. K pohonu třídveřového vozítka s celkovou délkou 3170 mm sloužil atmosférický čtyřválec o objemu 1275 cm3, kterým disponovalo i britské Mini 1275 GT a zde byl naladěn na výkon okolo 55 kW (75 k). Vedle svého motoru a sportovního nastavení podvozku se Innocenti Mini De Tomaso od výchozího provedení 120 odlišovalo i atraktivnějším designem plastových nárazníků. Ty jej mimochodem prodloužily o 50 mm.
Innocenti Mini De Tomaso bylo v nabídce značky do roku 1982, kdy bylo uvedeno modernizované Innocenti Mini, které opustilo motory s britským původem a bylo nabízeno s dvouválci a tříválci japonské značky Daihatsu. Díky tomu se na scéně objevilo Innocenti Mini De Tomaso Turbo s agresivní vizáží a přeplňovaným tříválcem o objemu 993 cm3 o výkonu 53 kW (72 k). Vozítko o hmotnosti kolem 700 kg s tímto motorem zrychlovalo z 0 na 100 km/h za 10,8 s a dosahovalo rychlosti 165 km/h.
Renault 5 Alpine patří k zakladatelům tradice hot hatchů své značky a v době svého uvedení na trh v roce 1976 patřil k tomu nejlepšímu, co bylo možné v této kategorii pořídit. Na britském trhu byl nabízen jako Renault 5 Gordini s ohledem na skutečnost, že zde měla práva na jméno Alpine společnost Chrysler Europe, která pod nim nabízela britskou verzi modelu Simca 1307.
Třídveřový hatchback s rozvorem náprav 2419 mm a celkovou délkou 3521 mm měl pod kapotou atmosférický čtyřválec o objemu 1397 cm3, který byl naladěn na nejvyšší výkon 66 kW (90 k) a roztáčel kola přední nápravy prostřednictvím pětistupňové manuální převodovky. Podle dobových testů byl schopen vystřelit z 0 na 100 km/h v čase pod 10,0 s a jeho maximální rychlost se pohybovala okolo 168 km/h.
Renault 5 Alpine vedle svých jízdních výkonů přitahoval pozornost i díky svému vzhledu. Přitom se od standardních verzí na první pohled lišil vlastně jen použitými koly, mlhovkami v předními nárazníku a stylovými proužky se jménem Alpine na karoserii. Interiér pak nabízel sportovní volant, řadicí páku, pedály i přední sedadla.
V roce 1977 došlo na zvýšení výkonu motoru na 68,5 kW (93 k) a vzhled exteriéru vylepšila hliníková kola z kupé Alpine A310. Po dalších pěti letech uvedl Renault model 5 Alpine Turbo, jehož v přídi uložená čtrnáctistovka disponovala výkonem 81 kW (110 k).
Simca 1100 TI, která byla uvedena na trh v roce 1974, patřila k prvním hot hatchům na evropském trhu a zároveň byla nejvýkonnějším zástupcem modelu 1100, jenž byl představen již v roce 1967 a představoval tehdy moderní tří- a pětidveřový rodinný hatchback, který se dočkal i proměny v užitkový model a rovněž v atraktivní crossover Matra Simca Rancho s vizáží terénního vozu.
Pohonnou jednotkou pro model 1100 TI byl atmosférický řadový čtyřválec o objemu 1294 cm3, který disponoval výkonem 60 kW (82 k) a prostřednictvím čtyřstupňové převodovky roztáčel kola přední nápravy. Simca 1100 TI s maximální rychlostí 163 km/h předběhla dobu, když byla nabízena s tří- i pětidveřovou karoserií již v polovině sedmdesátých let, kdy byla pro hot hatche běžná jen třídveřová karoserie.
Simca 1100 TI vedle výkonnější pohonné jednotky samozřejmě nabízela i rozšířenou standardní výbavu a to přesně podle dobové módy. Sportovní vzhled vytvářela přídavná dálková světla, mlhovky a litá kola. Interiér se pyšnil sportovním volantem, měřičem tlaku oleje a stavitelnými opěrkami hlav na předních sedadlech.
Foto: Alfa Romeo, Fiat, Renault, Auto.cz, Autowp.ru
