Evropské Automobily roku: Fiat Bravo/Brava (1996)

8. června 2016 · 08:00

Bravo a Brava byly posledními opravdu komerčně úspěšnými modely Fiatu v nižší střední třídě, i když v závěru své poměrně krátké kariéry už na evropskou konkurenci nestačily.

Dvojčaty Bravo a Brava nahradil Fiat v říjnu 1995 stárnoucí hranaté Tipo. Výsledek projektu 182 zaujal hlavně svými sympatickými boubelatými tvary. Elegantní a měkké linie, které neurazí ani dnes, byly dílem vlastního Centro Stile, tenkrát pod vedením slavného Ermana Cressoniho. Turín se v nižší střední třídě rozhodl nabízet dva zcela odlišné modely. Výhradně třídveřový, 4,02 m dlouhý hatchback Bravo cílil na mladou klientelu, 4,19 m dlouhá pětidveřová Brava pak byla spíše rodinným vozem, šlo vlastně o liftback s kratičkým náznakem stupňovité zádě.

Ta ale hodně překvapila světly rozdělenými do tří samostatných úzkých elips, ve skutečnosti pouze tyto části vyčnívaly, reflektory byly jinak skryty pod karoserií. Bravo je mělo v trojici kulatých segmentů pod společným průhledným plastovým krytem. Až po B-sloupky byly obě karosářské varianty naprosto totožné, stejně jako jejich šířka a výška (1,74, respektive 1,41 m). Lišily se pochopitelně velikostí zavazadelníku, kratší varianta dokázala nabídnout jen 280 l, do zádě Bravy se vešlo o plných 100 litrů nákladu více. Po sklopení zadních sedaček bylo k mání 1030, respektive 1165 l.

Pětiválcový vrchol

Základní zážehový motor představovala dvouventilová čtyřválcová čtrnáctistovka (1370 cm³/55 kW). Šestnáctistovka (1581 cm³) se čtyřventilovou technikou měla 66 kW a většinou se vyvážela, osmnáctistovka (1747 cm³) se chlubila 83 kW. Diesely zastupoval zpočátku pouze atmosférický 1929 cm³/48 kW, jako jediný převzatý z předchozího Tipa, jinak šlo vesměs o nové koncernové motory. Pětiválcový dvoulitr (1998 cm³) pro nejsportovnější Bravo HGT měl 108 kW ve vysokých 6100 otáčkách. Unikátní, znovu čtyřventilový agregát disponoval vyvažovacím hřídelem. Pomyslná třešnička na dortu uháněla až 218 km/h. Tyto výkony si vyžádaly instalaci kotoučových brzd na všechna kola a také standardní ABS.

Běžné verze disponovaly vzadu pouze bubny. Vážily od 1010 do 1250 kg. Podvozek byl poměrně ortodoxní konstrukce se vzpěrami McPherson vpředu, klikovou nápravou vzadu a dvěma stabilizátory, o komfort se staraly vinuté pružiny a teleskopické tlumiče, řízení bylo hřebenové a palivová nádrž pojala 60 l pohonných hmot. Šasi třídveřových hatchbacků si vzhledem k cílové skupině na pohodlí nepotrpělo...

Výbavy

Výbavy pro Bravo kromě nejostřejší verze nesly názvy S, SX a GT, Brava dostala ke dvěma základním varianty EL, ELX a HSX. Nejnižší specifikace měla na počátku jediný airbag, posilovač řízení, rádio nestandardních rozměrů, které nešlo do jiného vozu, výškově nastavitelnou sedačku řidiče a volant, podélné nastavení mu ovšem chybělo vždy. SX přidávala dělenou zadní lavici, otáčkoměr, centrální zamykání a elektrická přední okna. ELX měla motorky ovládaná i zrcátka, autorádio s měničem na CD, manuální klimatizaci, uzamykatelnou odkládací schránku a mlhovky. Připlácelo se za kůži, elektrická okna vzadu, metalízu, litá kola, střešní okno, druhý vzduchový vak, alarm a ABS s výjimkou zmíněného HGT. Nabídka se ovšem lišila dle jednotlivých trhů.

Název Brava mimochodem Fiat vzkřísil, používal se už kdysi pro severoamerické verze i u nás dobře známého 131 Mirafiori. Obrovský obchodní úspěch na sebe nenechal dlouho čekat, za první dva měsíce Fiat evidoval 220 tisíc objednávek, z toho 90 tisíc doma!

Marea

Dvojčatům se povedl husarský kousek: stejně jako Tipo zvítězily v evropské anketě o Automobil roku (1996). navíc bezprostředně po prvním Puntu. Na stejné platformě Tipo Due s rozvorem 2,54 m byly postaveny od léta také sedany a kombi Marea, obzvláště druhá karosářská varianta potěšila ty, kteří potřebovali hodně velký kufr. I ony sdílely až na detaily masky shodnou přední část, byly však delší (4,39, respektive 4,49 m) a poháněly je rovněž velké benzinové a naftové pětiválce. Menší a starší sourozenci zůstávali s výjimkou HGT u čtyřválců.

Novinkou pro Bravo a Bravu byla od března 1996 samočinná převodovka v kombinaci s benzinovou jednotku 1,58 l s vyšším výkonem 76 kW, pětistupňová přímo řazená se k ní dodávala též. Paleta agregátů se dále rozrostla o turbodiesely 1910 cm³/55 a 74 kW. Obzvláště druhá varianta měla slušný zátah již od nízkých otáček, turbodmychadlo naplno pracovalo od 2000 min^-1. Jen hlavy válců trpěly příliš vysokými teplotami v předkomůrce.

Modernizace

V devadesátém sedmém se rozloučil nepřeplňovaný naftový motor, vývoj šel dál, už pro něj nebylo v nabídce místo, čtrnáctistovka posílila v závěru roku na 59 kW. Brava se záhy rozjela také proti zdi ve zkouškách Euro NCAP, získala ale jen pouhé dvě hvězdičky. Vzhledová modernizace přišla na řadu na podzim 1998. Brava od té doby měla masku chladiče ozdobenou chromem a s hranatějšími otvory, u třídveřového modelu se zvýraznily jen prolisy, přibyla matně černá barva a zmizely nelakované plastové nárazníky a zrcátka u nejlevnějších verzí. Palubní deska prošla mírným restylingem a zlepšily se použité plasty, vzadu se objevily úchyty Isofix pro dětské sedačky. Na první pohled se jednalo o nepatrné modifikace, ve skutečnosti bylo upraveno na 1.700 dílů a dalších 700 zcela změněno.

Novým základním benzinovým motorem se stal šestnáctiventilový agregát 1242 cm³/60 kW z Punta a Lancie Y, který nahradil nepříliš pružnou a žíznivou čtrnáctistovku. Pětiválcový dvoulitr pro ostré Bravo HGT posílil na 113 kW. Na řadu přišlo také přímé vstřikování common rail u turbodieselů, jehož byl koncern Fiat průkopníkem. Jednotka 105 JTD začínala na 77 kW, objem 1910 cm³ z klasických předkomůrkových motorů zůstal nezměněn. Turbodmychadlo Garrett mělo mezichladič stlačeného vzduchu. Základní výbava dostala ABS, ELX už měla samočinnou klimatizaci, elektrická okna i vzadu a dálkový centrál.

V říjnu 2000 došlo k poslední změně techniky, výkon motoru 1,24 l byl snížen na 59 kW, premiéru měla i nová šestnáctistovka (1596 cm³/76 kW). Přeplňovaná vznětová devatenáctistovka JTD dávala od té doby menších 74 kW a automat skončil. Do standardu se naopak dostaly kromě čelních i boční airbagy.

Brazilská kariéra

Bravu a její méně praktický protějšek Bravo nahradil Fiat neúspěšným hranatým Stilem, které odhalil bohužel nešťastného 11. září 2001. V italském Cassinu vzniklo 1.235.496 kusů baculatých kompaktů. Prodávala se řada limitovaných edic s rozšířenou výbavou, třeba Steel v obou karoseriích, Bravo Suite s koženými sedadly, či Trofeo se spoilery z katalogu Abarthu ve svébytném modrém laku. Doplňky se štírem se nabízely od přelomu milénia logicky také pro HGT.

Novější konkurence od VW, Fordu a Peugeotu v nižší střední třídě dvojčata po počátečním úspěchu rychle převálcovala. Finanční situace koncernu se navíc začala zhoršovat a spolupráce s General Motors jí příliš nepomohla. Produkce pětidveřového hatchbacku pokračovala ještě dvě léta v Brazílii, tam byla zahájena už těsně před koncem milénia. Vozy byly určeny pouze pro lokální trh a vyrobilo se jich přesně 43.011. Kromě zážehové šestnáctistovky se 78 kW ve výbavách SX a ELX existovala i specialitka Brava HGT s benzinovou osmnáctistovkou (93 a 97 kW). Pětidveřové hatchbacky se krátce vyráběly i v Turecku a montovaly v Egyptě.

V Japonsku se auta jmenovala Bravissimo. Název Bravo se znovu objevil o dalších pět let později. Ale ani nový hatchback vyvíjený jako Tipo 198 a prodávaný od jara 2007 neuspěl. Fiat jeho výrobu v létě 2014 zastavil. Své pozice v kompaktním segmentu opustil a vydobýt je zpět bude hodně těžké. Platformu dvojčat mimochodem sdílela i originálně tvarovaná a dodnes mnohými nepochopená šestimístná Multipla se sedadly ve dvou řadách.