5 nejslavnějších českých lidových legend: Za tři litry na sto a další mýty
Mezi českými řidiči se traduje spousta více či méně přibarvených historek, mýtů a pověr, z nichž některé již vešly do dějin. V článku si představíme pětici z nich.
Lidové povídačky jsou staré jako my sami. Již v dávné minulosti bývaly často opředeny hávem tajemna a nadpřirozena, což jim v určité míře zůstalo dodnes. Zejména když se zaměříme na lidové legendy, jež se týkají automobilů. Spousta z nich vznikla v devadesátých letech, kdy socialistickými vozy odkojený český řidič najednou přišel do styku s výrazně modernější západní produkcí. A mnohdy nestačil žasnout.
TDI jezdí za 3 litry na sto
Když Češi objevili kouzlo vznětových motorů, především těch koncernových s legendární zkratkou TDI, některým se doslova rozzářily oči. Mocný zátah turbodmychadla doprovázený pověstným „kopancem“, skvělá dynamika a především až neuvěřitelně nízká spotřeba ohromily nejen taxikáře, obchoďáky a další řidiče s vysokým nájezdem, ale také běžného šoféra, který ročně najede osm tisíc kilometrů.
Legendární čtyřválec 1.9 TDI s 66 či 81 kilowatty se díky objektivně nízké spotřebě stal pro mnohé modlou. Zejména pánové se pak v hospodě či na fotbale předháněli v tom, kdo s „tédéíčkem“ dosáhl nižší spotřeby, přičemž relevantní byla pouze čísla začínající trojkou. Takových hodnot jste přitom byli schopní dosáhnout i v reálném provozu.
Jakmile se ale někdo chlubil, že s plně naloženou „ovcí“ dojel za tři litry na sto do Chorvatska, už jeho historka zaváněla pohádkářstvím.
Automat je pro ty, co neumějí řadit
Tenhle mýtus je částečně pravdivý, o tom nebudeme diskutovat. Ne každý vlastník řidičského průkazu si je se spojkovým pedálem jistý. V takovém případě je lepší sáhnout po samočinné převodovce, která je zkrátka jednodušší na ovládání.
Druhým argumentem pro automat je ovšem pohodlí. Pokud jezdíte často po městě, tak se vám sešlapávání spojky a řazení rychlostních stupňů brzy omrzí. Například i relativně krátká cesta po Praze ve špičce se rovná desítkám rozjezdů, omezit se proto pouze na šlapání na brzdu a plyn není o lenosti či neschopnosti, ale pohodlí.
Moderní samočinné převodovky za posledních zhruba deset let udělaly obrovský pokrok. Škubání, zbytečné vytáčení, pomalé reakce a nespolehlivost už takřka vymizely, přičemž i příplatek za tohle řešení už nebývá tak vysoký jako v minulosti.
Velký motor = velká spotřeba
I v tomhle případě platí, že na každém šprochu pravdy trochu. Ostatně objemný motor s vyšším výkonem zkrátka potřebuje větší dávku paliva. Neplatí to ale vždy. Pokud například dáte do velkého a těžkého auta menší agregát, při zatížení může spotřeba dosáhnout dokonce vyšších čísel než u motoru s objemem vyšším o polovinu.
Ukázkovými příklady jsou třeba pick-upy. Pokud tenhle primárně pracovní stroj s dvoulitrovým vznětovým čtyřválcem pověříte odvozem několika set kilogramů cementu, ve výsledku můžete dosáhnout stejné, nebo dokonce vyšší spotřeby než u třílitrového šestiválce s vyšším výkonem a točivým momentem. Spotřebu totiž ovlivňuje mimo jiné zatížení pohonné jednotky. Pokud je větší, bude vyšší i spotřeba. A právě tehdy se projeví větší rezervy objemnějšího motoru.
Tříválec patří do mixéru
Nástup downsizingu vyvolal řadu kontroverzí. Především evropské automobilky začaly během krátké doby nahrazovat atmosférické čtyřválce objemově mnohem skromnějšími tříválci, což se neobešlo bez porodních bolestí v podobě nespolehlivosti, méně kultivovaného chodu a kolikrát i vyšší spotřeby při zatížení.
Jenže postupný vývoj naprostou většinu argumentů vynuloval. Dnes přeplňované tříválce vnímáme jako něco naprosto normální. Vždyť objemově skromnou dvanáctistovku se 100 kilowatty najdeme i v nové generaci Peugeotu 5008 s délkou téměř 4,8 metru. Jejich nezpochybnitelnou výhodou je vysoký točivý moment v nižších otáčkách, za který vděčí turbodmychadlu. Naproti tomu u nepřeplňovaných jednotek si pro newtonmetry musíte dojít do vyšších otáček, což není vždy komfortní.
Samozřejmě platí, že pokud chci auto s větší přepravní kapacitou, půjdu raději do objemnějšího pohonu. Přesto minimálně v segmentu malých a kompaktních vozů nejsou tříválce absolutní trefou mimo.
Čtyřkolka je samospásná
Česká láska k pohonu všech kol nás spojuje s Němci, Rakušany a Švýcary. Na rozdíl od nich se ovšem nemůžeme chlubit alpskými vrcholy stoupajícími vysoko do nebe. Nejvyšší bod Česka v podobě Sněžky se totiž tyčí pouze do výšky 1603 m. n. m. O to větší je česká posedlost čtyřkolkou záhadou.
Záběr obou náprav přitom není samospásný. Většina aut totiž nedisponuje stálým pohonem všech kol, nýbrž přiřaditelnou (obvykle zadní) nápravou, na kterou často míří maximálně polovina dostupné hnací síly. Ve výsledku jsou proto neméně důležité kvalitní pneumatiky a zejména správné řidičské návyky, protože pokud třeba na sněhu přeženete nájezd do zatáčky, ale čtyřkolka vás nezachrání.
Přesto i tak si pohon 4x4 v letošních registracích nových aut v Česku udržuje velmi slušný čtvrtinový podíl. Automobilky se od něj přitom kvůli vyšší spotřebě částečně odvracejí a nabízejí ho jen u dražších verzí.
