Automobilku Bugatti dostal z krize vlak. Silné motory trhaly rekordy
Na počátku třicátých let stála automobilka Bugatti na hraně existence. Světová hospodářská krize zničila trh s luxusními vozy a ambiciózní projekt Royale se proměnil v ekonomickou zátěž. Právě v této chvíli však Ettore Bugatti našel nečekanou cestu z krize. Na železničních kolejích.
V roce 1929 představil Ettore Bugatti světu svou nejsmělejší automobilovou kreaci. Bugatti Type 41 Royale, limuzína gigantických rozměrů a nevídané technické úrovně, byla určena především pro krále a maharádžu.
Vůz vybavený mohutným řadovým osmiválcem o objemu téměř 12,8 litru a výkonu až 300 koní při nízkých otáčkách, měl být symbolem absolutního luxusu i technické dokonalosti. Jeho konstrukce byla mimořádně pokroková: tříventilová hlava válců, dvojité zapalování a suchá kliková skříň tehdy patřily spíše do světa závodních strojů než reprezentativních cesťáků.
Načasování však bylo osudově špatné. Světová hospodářská krize, která propukla na podzim roku 1929, prakticky zastavila poptávku po extrémně drahých automobilech právě ve chvíli, kdy byl Royale připraven vstoupit do výroby.
Nejhorší možné načasování
Původní plán počítal s několika desítkami prodaných vozů Type 41 Royale, realita však byla krutá: vzniklo pouze sedm exemplářů a jen tři z nich si našli zákazníky mimo okruh rodiny Bugatti. Ve skladech přitom zůstávaly téměř dvě desítky mohutných motorů, jejichž vývoj i výroba představovaly obrovskou investici. Pro relativně malou rodinnou firmu to byl problém, který mohl snadno znamenat konec.
Právě tyto nevyužité motory se však staly základem nečekané záchrany. Bugatti, stejně jako řada jiných průmyslových podniků té doby, začalo hledat nové oblasti uplatnění svých technických znalostí.
V roce 1932 přišla nabídka ze strany francouzských státních železnic: vyvinout moderní motorový vlak, který by dokázal konkurovat silniční dopravě rychlostí, komfortem i provozní flexibilitou. Pro Bugattiho to byla výzva, která dokonale zapadala do jeho filozofie spojení techniky, funkce a estetiky.
Když se automobilová technika vydala na koleje
Vývoj nového motorového vozu probíhal překvapivě rychle. Během necelého roku vznikl autorail Bugatti – lehký, aerodynamicky tvarovaný vlak, který se od tradičních železničních souprav dramaticky lišil. Základem se staly osmiválcové motory z projektu Royale, upravené pro dlouhodobý provoz a výkonem sníženým na přibližně 200 koní. Podle verze byly autoraily osazeny dvěma, třemi nebo dokonce čtyřmi motory, což jim zajišťovalo výkon, jaký neměl ve své době obdoby.
Autorail byl zároveň plně funkčním dopravním prostředkem. Díky poměrně nízké hmotnosti, promyšlené aerodynamice a vysokému výkonu dokázala souprava při zkouškách dosahovat rychlostí přes 170 km/h. Pozdější varianty se při měřených jízdách dostaly dokonce až k hranici 196 km/h!
Šlo o nejvyšší prokazatelnou rychlost dosaženou sériově vyráběným motorovým železničním vozem se spalovacími motory Tyto hodnoty znamenaly výrazné zkrácení jízdních dob a otevřely železnici nové možnosti na středních a delších tratích.
Stejně důležitý jako výkon byl i komfort. Bugatti přistupoval k železničnímu vozu podobně jako k automobilu: interiér byl navržen s ohledem na pohodlí cestujících, sedadla mohla být orientována různými směry a celek působil spíše jako luxusní salón než utilitární dopravní prostředek. Design i technické řešení jasně nesly rukopis značky, pro kterou byla elegance nedílnou součástí funkčnosti.
Záchrana v době krize
Z obchodního hlediska se autoraily ukázaly jako klíčové. Mezi lety 1933 a 1938 vyrobilo Bugatti přibližně 88 motorových jednotek pro různé francouzské železniční společnosti. Vedle samotné výroby zajišťovala firma také servis a údržbu, což přinášelo stabilní příjmy v období, kdy prodej luxusních automobilů prakticky zamrzl. Továrna v Molsheimu se díky železničním zakázkám rozšířila a zaměstnala více pracovníků, než by bylo možné pouze s automobilovou produkcí.
Autoraily tak znamenaly skutečný záchranný kruh. Projekt Type 41 Royale, vnímaný jako ekonomický neúspěch, se alespoň částečně proměnil v návratnou investici. Bugatti se tak podařilo přežít nejtěžší léta hospodářské krize a udržet si pozici technologicky výjimečné značky.
Po druhé světové válce se však vývoj železniční techniky vydal jiným směrem a autoraily Bugatti postupně zastaraly. Jejich provoz byl nákladný a nové konstrukce nabízely lepší hospodárnost. Poslední kusy dojezdily v běžném provozu v padesátých letech a dodnes se zachoval pouze jediný exemplář, známý jako „Le Présidentiel“, vystavený v železničním muzeu v Mulhouse.
Ve 30. letech, kdy se většina výrobců snažila krizi pouze přečkat, Bugatti aktivně redefinovalo vlastní kompetence a proměnilo automobilovou techniku v nástroj modernizace železnice. Z dnešního pohledu lze autoraily vnímat jako raný příklad technologického transferu, který je dnes běžný v letectví, energetice či kosmickém průmyslu.
| Bugatti Autorail – technické údaje | |
| Výrobce | Bugatti, Molsheim (Francie) |
| Období výroby | 1933–1938 |
| Počet vyrobených jednotek | cca 88 kusů |
| Typ vozidla | Motorový železniční vůz (autorail) |
| Počet motorů | 2–4 podle verze |
| Typ motoru | Řadový osmiválec Bugatti |
| Zdvihový objem motoru | 12,763 cm³ |
| Výkon jednoho motoru | cca 200 k |
| Max. provozní rychlost | cca 160–170 km/h |
| Max. dosažená rychlost (testy) | až 196 km/h |
Zdroje: Bugatti, The Bugatti Trust, Cité du Train
